Ondřej Riffler (*1996) vystudoval Střední průmyslovou školu v Šumperku obor Informační technologie (2015) a je absolventem Univerzity Hradec Králové (2020), obor Informační management. Během studia na vysoké škole se stal členem redaktorského týmu pražského magazínu Czechmag. V něm působil několik let, přičemž se věnoval psaní recenzí na hudební alba, mapoval nejnovější zahraniční projekty nebo přidával svoje vlastní pohledy na dění ve společnosti skrze satirické články. Svoje redakční portfolio pak Ondřej rozšířil o dvouleté účinkování v magazínu The-Mag, kde měl na starost sportovní sekci. Po úspěšném dokončení studia začal Ondřej pracovat v místní Olomoucké IT firmě Tesco SW, kde působí doposud jako IT analytik. Ve volném čase se Ondřej nadále věnuje svým zálibám spojeným s kulturou a uměním, aktuálně zejména novému podcastu v Telegraphu.
Tvoje pracovní zázemí v oblasti IT je „kontrastem“ pro svět kultury. Jak jsi se dostal od studia informačního managementu k redaktorské činnosti?
Když se nad tím občas zamýšlím, tak je to docela vtipnej příběh, kterej dokazuje, jak je v životě všechno propletený a náhodný (a nebo právě není). Začalo to někde před střední, při rozhodování o tom, jakej obor půjdu studovat. Já jsem si totiž zvolil cestu, která mě paradoxně od toho kulturního a uměleckýho světa vedla pryč, abych se nakonec přes ten „kontrastní” oblouk dostal za pár let do světa kultury a později i umění. Já jsem totiž od mala hodně maloval a kreslil, hlavně to kreslení mi docela šlo, a proto jsem zkusil talentovky na grafickej design v Šumperku. Skončil jsem první pod čarou přijatejch uchazečů, ale na odvolání bych se v pohodě dostal. Máma mě trochu tlačila do něčeho jinýho, víc technickýho, abych to pak mohl zužitkovat na vysoké a v zaměstnání. V té době, asi dvanáct let zpět, byl hroznej boom těch technickejch oborů, včele s IT a naopak ty umělecký obory nebyly ani zdaleka tak vyhajpovaný, jako je tomu v poslední době. Jediný co jsem o tom grafickým designu věděl bylo, že bych musel furt malovat a kreslit, bejt dlouho ve škole a to každej den sám bez kamarádů. To všechno mě trochu odradilo a i s přispěním toho, že jsem neměl moc informací, co bych potom mohl dělat, jsem zvolil tu víc safe cestu a šel studovat raději IT, kam šli i moji kamarádi. Víš co, v patnácti letech chceš prostě bejt s kámošema, hrát fotbal, hry, chlastat, no prostě všechno, co na vesnici můžeš a nezkoumáš moc to, co by ti mohla přinýst škola a jak by tě to mohlo profesně tvarovat. Takže vlastní rozhodnutí plus neschopnost našeho vzdělávacího systému se zasloužily o to, že jsem se vydal tou IT cestou. A i když jsem měl menší cukání před vysokou, že bych třeba změnil obor, protože jsem si pod tím IT představoval možná něco trochu jinýho, tak jsem stejně šel tou bezpečnější cestou a pokračoval jsem v tom oboru. Věděl jsem totiž, že bych to snad mohl nějak dodělat a pak se dobře uchytit. No a v druháku na vysoké v Hradci jsem se poznal s Adamem, mým kamarádem, jehož kamarád Martin tehdy fotil pro Czechmag. Nějak jsme se o Czechmagu bavili, že jsou tam fajn lidi a že je to super platforma pro nějaký autorský psaní no a že zrovna hledají redaktory. No a jelikož jsem na střední po několika slohovkách a na vejšce po několika seminárkách zjistil, že mi jde a baví mě dost i psaní, tak jsem zkusil napsat pár vzorovejch článků a bum, za pár týdnů jsem pro ně psal a to psaní mi pak vydrželo dalších x let. No a právě skrze redakční činnost jsem si otevřel dveře do světa kultury a když se přesuneme o pár let dál, tak vlastně i do Telegraphu. Vojtěch, můj kamarád, mi jednou řekl, že kdybych šel tehdy na ten grafickej design, tak bych seděl na druhé straně toho mikrofonu. Je to možný, ale to je prostě alternativní realita, ve které nežiju a já to tomu Ondřejovi v alternativním světě, kterej se tak rozhodl přeju. Mě to dovedlo sem, což taky není tak zlý že jo.
Co nám můžeš říct o tvé práci „ajťáka“?
Hele dělat „ajťáka“ (btw to slovo nemám rád)… je to určitě jiný, než si lidi myslej. Obecně, kolem IT oboru a lidí, který v tom oboru pracují, se nesou typický český předsudky. Společnost se naučila vnímat „ajťáky“ jako nějaký upocený nerdy, kteří seděj 24/7 za počítačem a něco ťukaj do klávesnice. Samozřejmě, takový jsou a bude jich určitě hodně, ale reálně IT obor je v dnešní době hodně rozmanitej a není jen o ťukání do klávesnice. Dokonce bych v tomhle oboru našel pár připodobnění k tomu uměleckýmu světu. Musíš na to asi mít nějakej talent a i když se to budeš učit, tak stejně musíš mít nějaký vrozený logický uvažování, který musíš umět v práci aplikovat. Což já právě moc nemám, takže jsem od toho chtěl někdy utýct, ale to je právě tím, že jsem taky trochu žil v těch předsudcích. Je to totiž do jisté míry zároveň tvůrčí činnost, kde musíš právě uvažovat v nějakejch souvislostech a na začátku třeba máš nějakej problém a musíš ho splnit. Je to jako když chceš nevím, namalovat obraz a máš před očima nějakej výsledek, nějakou vizi a musíš vymyslet, jak k tomu dojít a zrealizovat to. Já třeba dělám IT analytika a ten má za úkol právě umět nějak takhle uvažovat a řešit problémy, kdy máš nějakej software, kde chce zákazník něco vymyslet, aby něco fungovalo podle jeho představ a ty musíš tu myšlenku realizovat pomocí IT nástrojů a předat programátorům, aby ji naprogramovali. A není to vůbec jednoduchý, pokud nejsi vyloženě ryzí IT typ, jakože takový lidi jsou, že se narodí a zvládají to jak nic. Ale pokud takovej člověk není, tak je to boj a pokud si někdo myslí, že jen sedíš v kanclu a flákáš se, tak je na omylu. I když samozřejmě někdy možná jo, ale je to prostě vykoupený tím, že hodně namáháš mozek a pokud nevíš, jak něco udělat, tak na to prostě musíš přijít a to je psychicky dost náročný a vyčerpávající. Takže zhruba asi tak.
Jak hodnotíš svoje působení v magazínech Czechmag a The-Mag?
Bylo to super, hlavně to pro mě byla velká výzva a celkově mě to ve všech směrem hrozně posunulo. Chápej, já jsem vyrostl na vesnici a obecně v okolí, kde lidi nějaký ambice moc nemaj. Průměrnej člověk jde po dovršení osmnácti let pracovat, udělá si děti, postaví dům kousek od rodičů, ožení se s někým z okolí, konec that´s all. Nic proti tomu nemám, ale tohle je si myslím životní schéma a přežitý myšlení generace našich rodičů. Každej by se měl snažit najít si něco, v čem bude dobrej a co ho bude bavit a nejlíp naplňovat. Já jsem vždycky chtěl něčím do světa přispívat, takže to, že jsem mohl psát články pro pražský magazíny, kde jsem mohl vyjadřovat svoje vlastní názory (který jsem vždycky považoval za relevantní haha) a celkově mohl nějak zužitkovat svůj talent, bylo velký zadostiučinění. Já totiž od mala strašně rád poslouchám hudbu, hlavně rap a dost jsem v tom zainteresovanej, takže příležitost o tom všem, co jsem měl v hlavě, psát, pro mě představovala splnění nějaké mé vize. V Czechmagu jsem psal právě hlavně o rapu, recenze na desky, dělal nějaký previews novejch desek, k tomu playlisty a sem tam jsem si odpočinul u nějakýho komentáře na nějakej bizár ve společnosti. Jednou jsem psal třeba soustavně x měsíců velkej článek o instagramovejch profilech, takovou z poloviny sarkastickou encyklopedii a na konci to bylo celý dlouhý snad jako nějaká obří seminárka, to bylo takový moje nejvýznamnější dílo. Super taky bylo, že jsem chodil přes akreditace na koncerty, takže jsem občas prolezl nějakou backstagí a viděl, jak to celý funguje „z druhé strany”. Pak jsem začal psát pro The-Mag, kterej tehdy rozjížděl nový stránky. Tam jsem psal zase o basketbale, měl jsem tam chvíli takovej basketbalovej monopol, takže jsem se mohl vyblbnout, jak jsem chtěl, psal jsem o NBA, teniskách, nějaký úvahy apod., taky super příležitost. Celkově jsem za ty zkušenosti hrozně vděčnej, protože mě to dostalo do toho kulturního světa, kterej jsem vždycky sledoval online a z povzdáli. Poznal jsem díky tomu super lidi a dostal se třeba mnohdykrát i mezi jedince, který jsem obdivoval. Jen v jedné věci jsem selhal a to naučit se vyjadřovat stručně, ale toho si už asi každej všimnul po první otázce…
Jsi momentálně aktivní v redaktorské činnosti nebo sis dal na nějakou dobu pauzu?
Dal jsem si takovou, řekl bych, vynucenou pauzu. Ono psaní samo o sobě je fajn, ale finanční ohodnocení za něj je slabší. Celkově je to podle mě taková nedoceněná činnost, protože, jak jsem za život zjistil, tak psaní fakt není pro každýho a musíš mít nějakej cit pro skladbu slov, zvučnost, čtivost atd. Pokud teda nebudeš psát v nějaké vrcholové mediální společnosti nebo agentuře, tak si tím úplně moc nevyděláš. Na mě právě udeřilo kladivo reality po vysoké, kdy jsem si hledal práci. Jednak jsem se utvrdil v tom, že to není úplně kvalitně finančně ohodnocený zaměstnání a nad tím vším je ještě skutečnost, že tě do takové práce vezmou s nějakým odborným osvědčením, což je pro takovej obor žurnalistika. Rozesílal jsem nějaký nabídky na redaktorský pozice, ale nikdy mi to nevyšlo. Těch několik let „amatérskýho” psaní prostě nepřebije to, že seš pro tento obor odborně zdatnej a vyučenej, samozřejmě výjimky se najdou, ale je to prostě jako všude. Do IT firmy taky spíš vezmou toho, kdo má vystudovaný IT, víš co. No, takže jsem prostě sáhl po tom, co jsem vystudoval a kde bych se mohl uchytit a začal pracovat tady v Olomouci. Po tom, co The-Mag dělal nějaký změny ve vedení a konceptu magazínu, se v závislosti na tom rozpustil i redaktorskej tým a tím moje dosavadní kariéra skončila. Nedávno jsem měl rozjednaný psaní pro jinej magazín, ale nakonec jsem to pustil k vodě i z časovýho hlediska. Ale určitě bych se ke psaní někdy rád vrátil, sem tam po něčem kouknu. Psaní emailů v práci a komentování na socials mi prostě nestačí, tak uvidíme, taky mi teď do toho vlezly nějaký ty podcasty, takže prostoru je fakt málo.
Spolupráci s Telegraphem jsi navázal před necelým rokem, ale v jeho prostředí se však pohybuješ už nějakou dobu. Můžeš nám říci, která výstava tě zaujala nejvíce a proč?
Teď mě docela dostalo, že je to už skoro rok, crazy. Hele těch výstav jsem tady viděl spoustu a je pro mě asi těžký říci, která mě zaujala nejvíce. Na druhou stranu, tuhle otázku vždycky rád pokládám a nikdo z hostů mi na ni neodpoví a mluví stejně neutrálně, jako teď já, takže řeknu, že asi LAZY 8 od těch dánskejch autorů. Za mě to byla asi nejvíc výrazná výstava, co jsem tu asi viděl a to ve smyslu výraznosti, co by barvitosti i nápaditosti těch děl. Zároveň s tím mě v tom bavil ten prvek nějakýho tajemna, nadpřirozena s odkazem na minulost. Já mám rád hrozně rád sci-fi věci, takže to na mě v mnoha ohledech zapůsobilo a ve spojení s těma výraznýma barvama a vlastně i sochama, to na mě fakt udělalo dojem. I to, že ti umělci byli takoví… atypičtí. Pamatuju, že tam na verni naběhla nějaká banda týpků, co vypadala, jak kdyby došla z nějakýho rapovýho koncertu. Jeden z nich měl myslím na sobě nějaký Gucci nebo Balenciaga myslím, a pak jsem se dozvěděl, že to byl jeden z těch umělců, skvělý.
Oslovení z naší strany přišlo hlavně díky tvým zkušenostem redaktora v kulturních magazínech. Podcast je ale něčím jiný. Popsal bys, jak vznikla spolupráce a jak jsi se ujal této role?
To je taky docela vtipný. Spolupráce vznikla tak, že mi napsal Mira Macík, kurátor Telegraphu na Instagramu, že se rozjíždí novej projekt a že by mě rádi oslovili se spoluprací, vzhledem k mé redaktorské minulosti. Vůbec jsem nevěděl, o co by mohlo jít, tušil jsem, že asi nějaký články apod., ale reálně jsem neměl tušení. Každopádně ta zpráva přišla úplně from nowhere, ale zrovna jsem byl shodou okolností v bodě, kdy mi skončilo to psaní a já si řekl, že se zkusím po novým roce po něčem porozhlídnout, protože mě iritovalo, že nic nedělám. No a za chvíli mi přišla ta zpráva, tak jsem si řekl, že by se z toho mohlo třeba něco vyklubat. Pak jsem teda byl překvapenej, že by mělo jít o podcasty a ostatní byli podle mě i trochu překvapení, že jsem do té doby „jenom psal”. Já o tom hodně přemýšlel, protože upřímně a doufám, že se teď brutálně nezdiskredituju, já jsem se vždycky cítil stokrát silnější v psaní než v mluvení. Od mala mluvím hodně rychle a musím se dost soustředit, abych se vyjadřoval srozumitelně a jasně. Ale vzal jsem to zase jako nějakou výzvu, kterou bych rád podstoupil a zase se posunul. No a jelikož chtěl Telegraph hlavně někoho, kdo bude tváří toho podcastu a bude ho to bavit, tak jsem si řekl, oukej jdu do toho. No a jak jsem se toho zhostil… podle mě mám furt na čem pracovat, jsem na sebe hodně přísnej ve všech ohledech a nesnesu, když něco nedělám dobře, a tady to platí x krát tolik. Na druhou stranu, někteří hosté mě pak chválili – doufám, že ne z nějaké povinnosti – ale třeba Kateřina Janečková mi po podcastu u kafe řekla, že jsem na to jako dělanej, tak já nevím, třeba mi to jde. To musí hlavně posoudit ostatní. Já se ty podcasty celkově snažím brát méně vážně, brát to jako nějakej neformální pokec, než ze sebe dělat Čestmíra nebo Veselovskýho.
Na podcastu se v Telegraphu podílí tým lidí za galerii a produkci. Jak probíhá příprava a čemu podléhá výběr hostů?
Příprava probíhá tak, že je vybranej host a termín a já si udělám přípravu. To znamená, že provedu nějakej research, seženu si všechny možný informace a z nich si dělám poznámky. Z nich vyvodím nějaký otázky a postupně to tak piluju, až mám finální seznam otázek v nějaké logické tematické posloupnosti. Jak jsem říkal předtím, je to pro mě úplně nový, takže si dávám na té přípravě záležet, takže si v hlavě často vytvářím nějakou osnovu a průběh toho, jak by ten rozhovor měl rámcově vypadat a na co bych se měl ptát a jak. Samotný natáčení je pak už jen otázka cca hodiny, když do toho započítám i doprovodný činnosti právě ve spolupráci s ostatníma lidma z týmu. Co se hostů týče, tak máme nějakej seznam potenciálních jmen, který bych chtěl v podcastu mít, a který se objeví v nejbližší době v Telegraphu v rámci nějakýho programu. Snažíme se vybírat hosty ze širokýho spektra, ať už méně známý a talentovaný tváře nebo naopak už ve svým oboru zkušený a třeba právě ne úplně známý jedince. Každej by měl být hlavně něčím zajímavej.
Jednou jsi řekl, že se olomoucké prostředí podceňuje a já s tebou naprosto souhlasím.
Nějak to tak cítím. Nepouštěl bych se teda do porovnání s Prahou, to by bylo hodně nefér porovnání, protože v Praze je všechno, co je tady, krát deset. Ale celkově mám pocit, že Olomouc je hodně underrated město, pokud ho budeme brát v porovnání s ostatníma velkýma městama. Někdy v minulosti jsem zaslechl, že se Olomouci říká „malá Praha”. Nevím, co je na tom pravdy, ale na mě to tak působí. Je tady super atmosféra, zachovalá dobová architektura, hezký parky, hodně kaváren, slušný gastro, zajímavý podniky, který se furt rozvíjí a přibývaj no a hlavně relativně aktivní umělecká scéna. Já jsem reálně někdy fakt zoufalej z toho, že furt někam chodím, ať už jde o vernisáže, koncerty apod. a nemám jedinej den, kdybych si mohl v klidu doma lehnout a nic nedělat. To bylo samozřejmě řečeno s nadsázkou, ale když se to sejde, tak mám v kalendáři fakt na skoro každej den nějakou událost, které bych se rád zúčastnil. Kdybych si mohl vybrat studium vysoké čistě podle města, tak bych si určitě vybral Olomouc. Strávil jsem 5 let v Hradci, navštěvuju kamarády v Praze, Ostravě, Brně, v poslední době často jezdím i do Zlína a Olomouc má za mě takovou jedinečnou osobitou friendly atmosféru historickýho města. Často jsem slyšel na adresu Olomouce nějaký komentáře ve smyslu toho, že je to nějaká hanácká metropole a Morava tohle a Morava tamto. Na jednu stranu to chápu, lidi tady jsou trochu zaseklí v minulosti. Třeba si tě fotí v tramvaji, když jedeš z práce, a pak tvoji fotku dávají bez tvýho svolení do skupiny Mullet Hunting a komentují tvůj vzhled a přijde jim to hrozně funny… Ale kromě těchto zaostalejch SPD dětí je Olomouc pro mladýho člověka, kterej se rád pohybuje v hezkým prostředí, kultuře a proplouvá nějak tou uměleckou scénou a nechce se utopit v nějakým rozlehlým městě, super spot na studování, případně i žití. Akorát ty platový podmínky a nájmy tady nejsou úplně v rovnováze no a sem tam ti lidi, ale to by se pak nedalo žít nikde, max na jiné planetě, takže tak.
Aktivně se tedy pohybuješ v Olomouckém a Zlínském kraji. Jak zde hodnotíš uměleckou scénu?
Především bych se teda nechtěl stavět do pozice nějakýho kvalitativního hodnotitele, spíš bych to bral, jak to beru z pohledu účastníka. Jelikož fakt rád navštěvuje akcičky – od koncertů, přes přednášky až po vernisáže – tak určitě za sebe můžu říct, že ta umělecká scéna je poměrně bohatá a aktivní. Zejména co se pořádání různejch událostí týče. V Olomouci se mi líbí, že chodíš na různý akce, který mají většinou nějakýho společnýho jmenovatele, určitou skupinu lidí, která za tím stojí, má to nějakou základnu pravidelnejch návštěvníků a celkově se to všechno prolíná, což mi připadá fajn. To je právě ta friendly atmosféra, o které jsem mluvil. Zlín a akce v jeho okolí navštěvuju relativně čerstvě – od doby, co tam začal studovat fotku můj kamarád Vojtěch – a díky němuž jsem poznal to samotný umělecký podhoubí, spoustu lidí a třeba i moji přítelkyni, právě na jedné z těch super akcí. I co jsem tak zaznamenal za tu dobu ze svýho pozorování i z ohlasů ostatních, tak ve Zlíně a jeho okolí ty akce rostou, stejně tak ožívají různý prostory, kde se ty akce odehrávají a celkově to nahrává tomu, že se ta umělecká scéna rozšiřuje. Pokud bych třeba zase trochu zavedl řeč na ten rap, pokud budeme brát tyhle koncerty jako součást umělecké scény, tak můžu objektivně prohlásit, že Olomouc je v tomhle hrozná, really. Byl jsem na spouště koncertů po celé ČR, ale tady ta rapová základna není, ani z hlediska samotnejch interpretů, ani z hlediska fanoušků. To bohužel trochu podporuje tu předsudkovou myšlenku o nějaké zaostalosti, tady se to zkrátka zaseklo někde v minulosti a neuchytilo, a proto radši jedu na nějakej rapovej koncert někam jinam. Všechno ostatní je fajn.
Tvůj zájem směřuje především k hudbě, výtvarnému umění a designu. Máš své oblíbence?
Co se hudby týče, konkrétně rapu, tak oblíbenců mám spoustu. Trochu jsem zaseklej v takové pasti, že chci poslouchat co nejvíc novejch věcí, abych z toho pak na konci měsíce mohl udělat playlist. Hrozně mě totiž baví objevovat něco novýho, takže se reálně málokdy zdržím u něčeho konkrétního. Ale pokud bych měl vyjmenovat nějaký stálice, tak z ČR jednoznačně Hugo Toxxx a ze zahraničí Yung Lean. Tihle dva jsou pro mě takový ti artists na celej život, jejichž tvorbu mám rád stejně jako jejich osobnost a pohledy na tvorbu a třeba i na samotnej svět. S Toxxxem jsem měl tu možnost se několikrát osobně bavit a je to fakt neskutečně zajímavej a inteligentní člověk. U Yung Leana to vnímám na dálku úplně stejně, je o měsíc starší než já, takže je to takovej můj vrstevník, se kterým přes jeho skladby na dálku proplouvám životem. Pak bych jmenoval z posledních pár let třeba Jadena, Yeezuse2020, Rohonyho a ze Slovenska mě baví třeba Dalyb, Duch, Rollsout a podobně. Celkově mám rád buď pravej, špinavej, moderní rap nebo věci, který mají nějakou hloubku, zamrazí tě u nich a je v nich něco tajemnýho, neobvyklýho, třeba i mystickýho, a nebo to má prostě originální swag, šťávu a je to klidně i něčím divný. Jak už jsem zmínil, hudbou hodně žiju a vždycky si rád poslechnu něco, co má silnou atmosféru. Takže klidně i Lanu Del Rey – z jinýho soudku úplně jsou soundtracky z her, který jsou hrozně nedoceněný, nějakou ambientní music, na druhé straně taky punk, techno, elektronickou hudbu atd atd. V poslední době jsem taky zaplul do více alternativních žánrů, protože jsem tím rapem už trochu přesycenej a jak jsem řekl, rád objevuju nový věci a rád chodím na koncerty, takže těch věcí je fakt milion. Co se umění a designu týče, vyloženě oblíbence asi nemám. Spíš bych se označil za aktivního diváka a fanouška, rád ty věci prostě nasávám. I když bych rád vypíchl moje kamarády Vojtu Vojkovskýho a Andreu, jeho ženu. Oba tvoří dohromady kapelu Space Love a odděleně pracují na vlastních projektech. Ája dělá super digital art v rámci Recreation Wellness a Vojta je 100% selfmade beatmaker a rapper. Pak bych ještě mohl zmínit třeba Matouše Kašpara, kterej dělá skvělý věci a pochází kousek od mé rodné vesnice a hodně mu fandím. Byl mimochodem jedním z prvních hostů Telegraph podcastu.
S kým ze zahraničních umělců/hudebníků by sis přál udělat podcast?
Ty jména jsem už tady nakousl, ale jsou to spíš jen takový přání. S Toxxxem bych ten podcast měl tak na 5h v kuse bych řekl a na zahraniční hosty bych si asi úplně netroufnul. Rád bych dostal do podcastu nějaký jména, který se nějak dotýkají rapu, alespoň vzdáleně. Rap je teď v posledních letech na obrovským vzestupu a zasahuje do umělecké sféry mnohem více, než tomu bylo dříve. Obecně dnes dělá spoustu mladejch lidí vlastní zajímavý projekty, který by určitě mohly dostat spotlight, ať se o nich lidi dozví. Často je to spojený i s nějakou performance, digital artem apod., takže těch potenciálních věcí do pocastu je určitě spoustu.
TLGRPH video podcast: Ondřej Vicena / Matouš Kašpar / Jakub Sýkora / David Pešat / David Těšínský / Alexandra Karpuchina / Bára Alex Kašparová
