Přemysl Martinec (*1957) vystudoval obor český jazyk a výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, ale po absolutoriu se nechal zaměstnat jako sanitář v nemocnici. Toto zaměstnání mu poskytovalo dostatek prostoru i inspirace pro tvorbu, která se mu postupně stala vnitřní nutností. Od poloviny osmdesátých let vytváří malby, masky a keramické plastiky zřetelně ovlivněné surrealismem. Jeho ranné dílo je zabydleno přízračnými bytostmi a fragmenty rozporcovaných těl, které evokují znepokojivý děj. Zpracovával jejich prostřednictvím nejen své zážitky z nemocničního prostředí, ale také vzpomínky na dětství na středočeské vesnici, kdy v letních měsících často prozkoumával skládky a smetiště a v zimě pomáhal svému otci řezníkovi se zabijačkami. Tyto vjemy se staly podhoubím pro jeho tvorbu, která mu pomáhala tíživé obsahy z podvědomí uvolnit – „vykreslit se“ z nich.
Od mládí si vede kreslený deník, kterým zaplnil již nespočet sešitů. Samovolné záznamy tužkou či propiskou se řetězí do na sebe navazujících komiksových políček a budí tak dojem nekončícího příběhu. Zároveň vznikají i barevné výkresy větších formátů, v nichž lze někdy vyčíst konkrétnější tvary. I když vykazují antropomorfní či zoomorfní znaky, veškerá podobnost s realitou je „zcela náhodná“ – jeho tvůrčí akt je čistě automatický. Martincovy kresby z posledních let se vyznačují proměnlivostí bez pravidel a dynamikou uvolněné energie. Ve spontánnosti gest zobrazují prostorové pavučiny, multigalaktické sítě plující v makrokosmu nebo naopak pod mikroskopem viděné struktury kostní dřeně či hub.
