Josef Duchan (*1970) vystudoval grafiku a restaurátorství na Akademii výtvarných umění v Praze. Z jeho osobitého stylu je patrné, jak citlivě rozvinul koncepci svých profesorů – Dalibora Chatrného a Vladimíra Kokolii. Za poslední čtvrtstoletí Duchan prošel dynamickým vývojem. Od původních jemně symbolistních kresebných portrétů se dostal k psychedelickým ornamentálním malbám, které připomínají vzory orientálních koberců nebo rituální malby australských Aboriginů. V posledních letech se jeho malba radikálně uvolnila, osvobodila se a ustálila ve velkorysých expresivně pojatých figurativních kompozicích.
Stěžejním Duchanovým médiem ale vždy byla kresba, která se stala jeho elementární životní potřebou i nutností. Kreslí kdekoliv a kdykoliv: při cestě vlakem, tramvají, na kole i v autě, při chůzi, v restauraci, v kině, na koncertech... Zdá se, že každý podklad je pro Josefa Duchana vhodný. Kreslí na miniaturní kartičky, na pauzáky, na čtvrtky a kartóny, i na rub potištěných bannerů, na průsvitné fólie, na plechy, na rozbitá krycí sklíčka mobilních telefonů i na čelní skla automobilů. Kreslí takřka neustále, oběma rukama zároveň, na podložku připevněnou na improvizovaný stolek zavěšený kolem krku. V procesu tvorby kresbu ani nesleduje, vjemy proudí skrze ruce rovnou na papír – dokáže tedy kreslit i potmě.
Jako tomograf snímá v tenkých řezech okolní svět a jeho proměny v čase: pulsující ulici s přibližujícím se panoramatem Hradčan v pozadí, projíždějící tramvaje a auta, blikající semafor, návštěvníky procházející galerií, nebo krajinu ubíhající za oknem vlaku. Každá vrstva kresby představuje jednu časovou rovinu skutečnosti, kterou vzápětí překryje další a hned zase další, aktuálnější. Množící se plány někdy vytvářejí neproniknutelnou síť vibrujících linií, jindy se ale kreslíř zarazí u dvou, tří vrstev, z nichž lze ještě vyčíst konkrétní zobrazené motivy.
Vedle vizuálních vjemů se do Duchanových kreseb promítají jeho aktuální emoce a také auditivní počitky. Rychlými tahy zaznamenává synchron nesourodých zvuků na ulici či v přírodě, poznamenává si útržky zaslechnutých hovorů, ale především se napojuje na melodii hudby, kterou právě poslouchá – od Bachových symfonií až po současnou elektronickou hudbu. Právě ta mu pomáhá udržovat se ve stavu permanentní „flow“ a zároveň mu vytváří bariéru před okolním světem, jehož existenci svojí kresbou stvrzuje.
