Jan Hísek (*1965) vystudoval ateliér knižní kultury a písma na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Od počátků jej charakterizuje nezvyklá kombinace bohaté imaginace a smyslu pro realistický detail. Mezi jeho hlavní inspirační zdroje patří symbolismus, mysticismus, spiritualismus a surrealismus. Od konce osmdesátých let pracuje náročnou grafickou technikou mezzotinty, která se prosadila v baroku jako jediná metoda schopná simulovat šerosvit. Vytvořil jí stovky solitérních grafických listů i oceňovaných knižních ilustrací. Poslední dobou se intenzivně věnuje také malbě – jeho plátna čím dál větších formátů se ponejvíce drží v monochromní škále kraplaku, karmínu, šarlatu a dalších odstínů červené palety. Dílem Jana Híska se prolínají motivy fantaskních rostlin, živočichů či pohádkových tajuplných bytostí, které obývají krajinu vyrůstající z jakéhosi magického pohybu drobných segmentů a jejich vrstvení. Vidí je zrakem vizionáře, snivce, který si pohrává s metamorfózami času i krajiny. Pro jeho tvorbu je signifikantní nejen intuitivní vyjádření, ale také technická preciznost a subtilní práce s detailem.
Základem jeho výtvarného projevu vždy byla kresba, která mu dovoluje propojovat reálné motivy s abstraktními prvky přicházejícími z podvědomí. V rámci intuitivní tvorby se stále inspiruje kreslením obouruč anebo poslepu, kdy jsou pohyby jeho rukou vedeny „vyšší silou“. S těmito postupy nejvíce experimentoval v letech 2000–2004. Protipólem jeho precizně vykonstruovaných tzv. „katedrálních“ obrazů jsou intuitivní kresby, které se organicky pnou a plynou po papíře a připomínají tak svévolně bující vegetaci. Zcela automaticky se pak zrodila unikátní série drobných kresbiček nazvaných Tesknoty, které kreslil na malé papírky sevřené v dlani v těžkých chvílích, kdy mu umírala maminka. Narozdíl od Karla Malicha, který v souboru Matka zachycoval odpoutávání se osvobozené duše od umírajícího těla, Hísek ve svých Tesknotách zdokumentoval vlastní bolest.
