Dagmar Havlíčková (*1961) vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, kde se seznámila s Daliborem a Ivanem Chatrnými, jejichž prostřednictvím se také setkala s konceptuálním uměním. Po maturitě začala pracovat jako grafička v oddělení propagace Krajského vlastivědného muzea v Olomouci. Na počátku samostatné umělecké kariéry byla poněkud zastíněna svým manželem malířem Jiřím Aloisem Havlíčkem. Díky němu také prohloubila své křesťanské cítění, které se významně odrazilo v její tvorbě.
V osmdesátých letech 20. století se na lokální undergroundové umělecké scéně začal formovat výrazný fenomén „olomoucké kresby“, pro nějž se stal charakteristickým existenciální projev se zřejmými spirituálními rysy, ke kterému se Havlíčková přirozeně přimkla. Společenská a rodinná situace jí ale nedávaly mnoho prostoru pro samostatnou tvorbu – věnovala se tedy dekorativní malbě na hedvábí. V ojedinělých kresbách pak reflektovala své náboženské prožívání a také mateřství. Figurální motivy časem ustoupily abstrahujícím kompozicím připomínajícím přírodní struktury či svébytné „mentální krajiny“.
Po manželově smrti, která ji silně zasáhla, se stáhla do ústraní a nějaký čas se také zotavovala v psychiatrické léčebně. Pozdější studium teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (2000) a následně na Pravoslavné teologické fakultě v Prešově, kde diplomovala roku 2007, ji ukotvilo v pravoslaví, k němuž nakonec roku 2023 konvertovala. Během studií začal vznikat nekonečný cyklus Ježíšova modlitba, kde se hlavní a prakticky jedinou komponentou kreseb stal nespočetněkrát opakovaný text: Kriste Ježíši, Synu Boží smiluj se nade mnou hříšnou. Havlíčková jej píše latinkou i cyrilicí v několika jazycích, různobarevnými inkousty či propiskami na dlouhé svitky papíru, ale i na menší čtvrtky poslepované dohromady do monumentálních rozměrů. Pruhy textu vedou různými směry, vzájemně se překrývají a vrství do ornamentálních sítí připomínajících někdy hustě tkanou textilii, jindy zas jemné vlnění vodní hladiny či plynutí mraků. Repetitivní charakter psaných modliteb organicky propojených s kresbou má pro samotnou autorku bezesporu zklidňující autoterapeutický efekt. Kreslení je pro ni zklidňující meditací – stejně jako i výroba háčkovaných koberců, závěsů, záclon, povlaků, polštářů, deček a ubrusů, jimiž pokryla doslova každý kout ve svém bytě na olomouckém sídlišti.
