Monika Žáková se v červenci a srpnu 2021 zúčastnila rezidenčního pobytu Telegraph Gallery, jehož součástí bylo i Open Studio. Při té příležitosti jsme s ní udělali rozhovor o jejím přístupu k tvorbě, pobytu na rezidenci a profesním životě.
Jak by ses jako umělkyně definovala?
Ve své tvorbě se věnuji převážně malbě, ale i kresbě a vytvářím i prostorové objekty z kovu. Pracuji také se sádrou a textilem.
Jaký byl tvůj první kontakt s uměním a kdy tě napadlo, že se tomuto oboru budeš věnovat profesionálně?
Já jsem měla popravdě poměrně brzy jasno, protože jsem v dětství trávila hodně času kreslením a poté jsem se dostala i ke keramice a myslela jsem si, že se stanu sochařkou. To se nakonec nestalo a začala jsem se zabývat malbou a nakonec jsem vystudovala Akademii výtvarných umění u Jiřího Sopka a Igora Korpaczewskiho.
Jaké jsou tvoje zkušenosti se studiem na Akademii výtvarných umění?
Jiří Sopko nám dával obrovský prostor, takže jsem byla již od počátku zvyklá na to, že si témata tvorby musím hledat sama. To jsem jako student nesla těžce, ale zpětně jsem mu za to neskutečně vděčná. V průběhu studia jsem absolvovala také stáž na drážďanské akademii v ateliéru Ralfa Kerbacha, což bylo hodně obohacující prostředí. Byl to pro mě a mou tvorbu hlavní iniciační moment.
Zhodnotila bys rozdíl mezi přístupem umělců v České republice a Německu?
Už je to pár let zpět, co jsem byla na stáži v Německu, ale musím říct, že velký rozdíl v přístupu studentů německé a pražské akademie není. Větší rozdíl nastává až po absolvování. V Německu mají umělci mnohem větší příležitosti a jsou progresivnější a odvážnější. Cítím však, že se rozdíly začínají pomalu stírat. Začínáme se dotýkat západního provozu.
Bylo těžké prosadit se na scéně volného umění po škole?
Já jsem po škole měla úžasný start a spoustu příležitostí. Velmi brzy si mě všimla, také díky stáži v Drážďanech, jedna německá galerie, takže jsem měla zajištěný běžný provoz díky prodejům a výstavám. Pět let jsem se tedy věnovala čistě volné tvorbě, ale došla jsem do bodu, kdy jsem zjistila, že pouze ateliérová tvorba je vyčerpávající. Proto jsem si na nějakou dobu našla civilní zaměstnání, které bylo však časově náročné. Teď se mi podařilo najít balanc. Pracuji jako pedagog na Střední uměleckoprůmyslové na Žižkově náměstí, kterou jsem sama vystudovala. Je to velice tvůrčí prostředí a mám k němu také silný citový vztah.
Jaké to je stát se najednou pedagogem? Dává to něco tvé umělecké tvorbě?
Musím říct, že nejsem úplně klasický pedagog. Nemám vystudovanou pedagogiku, ale cítím to jako obrovskou výhodu. Snažím se žáky motivovat úplně jiným způsobem. Na střední škole působím teprve rok, který byl ke všemu ovlivněn covidem a distanční výukou, ale je pro mě velice zajímavé pozorovat práci a přístup studentů. Dělám si takový soukromý průzkum a zjišťuji, kdo je jak motivovaný. Myslím si, že je velmi důležité, aby pro umění byla vnitřní vášeň, která neuhasne. Pokud právě tu studenti v sobě nemají, tak bohužel nepomůže ani nejlepší učitel. Paradoxně mi pedagogická činnost vlila do žil ambice umělce. Studenti s nadšením reagují na moje umělecké výstupy a já se je snažím tímto způsobem ovlivnit a motivovat. Což je nakonec motivací i pro mě. Pro studenty je důležité uvědomit si, že cesta umělce je sice složitá a vyžaduje dlouhodobé úsilí, ale ta práce, kterou do ní vloží, se po čase zúročí.
Jaké jsou reakce okolí z uměleckých kruhů na tvoje působení v pedagogice?
Přiznám se, že když sběratel zjistí, že se teď věnuji pedagogice, tak musím strávit hodně času a úsilí, abych ho přesvědčila, že na své tvorbě stále pracuji a že pro mě jako pro umělce je právě toto obohacující práce, která mi dává smysl a taky řád. Sběratelé mají představu, že umělec musí být nonstop v ateliéru. Dříve jsem měla podobný názor, ale je třeba se zase zapustit do civilního světa a nebýt pořád uzavřený v ateliéru. Být součástí nějakého pracovního prostředí a kolektivu je věc, která nás všechny svébytně určuje a to bych nepodceňovala.
Využíváš ke své pedagogické činnosti i svoje kontakty ze světa umění?
Určitě mám v plánu do učení více zapojovat uměleckou scénu a kolegy, protože je to pro studenty velice obohacující. Uvidíme však co nám další rok dovolí.
Zaujalo tě město Olomouc a jaké z něj a budovy Telegraphu máš pocity?
Telegraph mě z architektonického hlediska neskutečně nadchnul. Čisté holé odkryté materiály, industriální prostor, fascinující světlo v ateliéru, citlivá rekonstrukce. Pro umělce je velice důležité obklopovat se kultivujícím prostředím. Zaujala mě také fúze galerie, coworkingu a kavárny. Moc se mi líbí program kina a dalších akcí. V Olomouci jsem nejčastěji navštěvovala centrum města a náměstí s patchworkovou dlažbou, jakou jsem ještě nikde neviděla. Pak samozřejmě veganskou restauraci Hrášek a také mě bavilo scházet strašidelným schodištěm od Vily Primavesi do Bezručových sadů. Stihla jsem navštívit i Svatý kopeček. Haná má výhodnou polohu v rámci České republiky. Z Hané se dostanete kamkoli za minimum času, takže jsem se jela podívat na výstavy i do zahraničí.
Ovlivnil pobyt tady tvoji tvorbu?
To budu určitě zpětně zhodnocovat a zjistím to, až se vrátím do svého běžného prostředí. Měla jsem luxus času a skvělého prostoru na tvorbu a cítím, že se moje začínám ubírat tam, kam chci.
Ovlivnila tě samota na rezidenci?
Já jsem zvyklá pracovat sama. Návštěvy v ateliéru jsou sice skvělé, ale po té výměně energií potřebuji chvíli čas, než se ustálím a můžu dále pracovat. Někomu může vyhovovat ruch ve sdílených ateliérech, ale já potřebuji na tvorbu koncentraci.
Jak ses dostala ke svému svébytnému projevu, který pracuje s iluzí materiálů a dojmem křehkosti?
Moje aktuální práce navazuje na drážďanskou zkušenost. Na drážďanské akademii jsem malovala papírové vějíře a propletené stuhy. Hodně jsem se koncentrovala na materiál, ale převáděla jsem jej do klasického média malby. Poté jsem začala lepit papír na plátno. Plocha papírů má vynikající vlastnosti, ale pokud uděláte pár akcí a pohybů, tak z rovné plochy vytvoříte trojdimenzionální plochu. Začala jsem tuto skutečnost využívat. V aktuální práci se zaměřuji na textilní a kolážovité obrazy. Dlouho jsem pracovala s papírem, který má k textilu strukturou a původem blízko. Papír má však jednu nevýhodu, a to tu, že když vytvovříte linii ohybem, tak jej po tomto zásahu není možné navrátit do původní podoby. Textil však ano. Teď právě prozkoumávám možnosti práce s textilem, které mi v tento moment připadají až bezbřehé.
V Telegraphu jsi měla možnost navštívit výstavu Signal II Jak tě výstava zaujala a která díla tě oslovila nejvíce?
Je to úžasná možnost nahlédnout do tak rozsáhlé a kvalitní sbírky Roberta Runtáka. První dílo, které mě zaujalo byla kresba od Jiřího Kornatovského. Ta vypadá jako černá díra, kolem které jsem se po výstavním prostoru nejistě pohybovala. Měla jsem pocit, že mě vtáhne dovnitř. Musím se přiznat, že mě na výstavě znejistil jeden exponát. Dlouhou dobu jsem si myslela, že se opravdu jedná o zapomenutou židli. Až po delší době jsem zjistila, že jde o dílo Jiřího Kovandy, jehož práce znám a mám je ráda. Řekla bych, že jsem i díky zahraniční zkušenosti vcelku zkušený divák, ale rozkrytí tohoto objektu mi dalo opravdu zabrat, což se mi na něm líbilo asi nejvíce a viděla jsem v tom smysl a záměr autora. Pak mě zaujala ranější práce Daniela Pitína, který je mimochodem absolventem stejné střední školy, na které právě učím. Břetislav Malý má na výstavě také úžasnou věc, o které jsem měla možnost se pobavit přímo na vernisáži. Když autory znáte osobně a jsou vám blízcí, tak k jejich uměleckým artefaktům přistupujete úplně jinak. Je to jednodušší si k nim najít cestu a napojit se.
Monika Žáková (1987) je absolventka pražské Akademie výtvarných umění. Od počátku své tvorby kladla důraz na preciznost. Její tvorbu charakterizuje koncentrace a silný důraz na cizelování technického zpracování obrazů. Je fascinována vrstvením a významovými souvislostmi při řešení vztahu mezi materiály, zejména ve formě plátna a papíru.
Autor: Mira Macík, Telegraph Gallery
