Chci se zeptat na téma OBRAZ, které souvisí s aktuální výstavou tvých maleb Topografie samoty v olomoucké galerii Telegraph, ale nejdřív by mě teď uprostřed léta a prázdnin zajímalo, jestli umíš nic nedělat, netvořit a úplně vypnout?
Dovedu si představit, že bych třeba na půl roku nebo i na dýl někam odjel a nic nedělal, ale nevím, co by se dělo, až bych se vrátil. Pro mě je cestování strašně důležité, ale nemyslím odjet někam, kam jezdím záměrně s tím, že vlastně každá cesta se nějakým způsobem zase dotýká mojí práce. Mám na mysli místa jako třeba Srí Lanka nebo Bali, někam do přírody, pryč od toho co je tady všude běžné, ač krásné silné a inspirativní. Někde jenom nějaká chatrč, pláž a zbavit se toho všeho, co mě nějakým způsobem pořád ovlivňuje, atakuje a úplně vypnout. To si dovedu představit. Tam by to člověka mohlo třeba nějak jinak nakopnout a být spouštěčem něčeho úplně nového, o čem teď netuším... Je ale možné, že bych najednou zjistil, že mi tam hlava jede víc než tady. Nevím. Takže ono to možná nejde, to vypnutí. Myslím, že mi je práce obsesí. Mám to opravdu propojený s každodenností a s osobním životem, není to moje jakoby v uvozovkách zaměstnání, takže když ti na to odpovím úplně jednoduše, je to asi nemyslitelné.
Dlouhá léta jsem říkal, že je pro mě nejdůležitější inspirací zájem o prostor, ale pak jsem časem došel k tomu, že to musím trošku poopravit, protože to není úplně přesné, a i když to může znít až jako fráze, tak mým hlavním tématem je právě každodennost. Tím, jak je to propojené s mým životem, může mne ovlivnit cokoliv – místo, nějaká stavba, kniha, film, divadlo, hudba, tanec, poezie, všechno, osobní vnitřní život, tělesnost, vztahy, město versus příroda, to tam všechno nějak hraje. To je myslím dost signifikantní, že se u mě všechny ty věci mísí a sedimentují, já z toho poté čerpám, něco vytvořím, a pak to zase zpátky vrátím do světa. I když to má ve výsledku esenciální podobu, není za tím jen jedna věc, jedna inspirace, jeden zážitek. Tak jako svět nějak komunikuje se mnou, tak já nějak komunikuji zpětně se světem prostřednictvím své práce.
Nejspíš je to i příjemné, to hledání a nacházení... něčeho?
To určitě, naplňuje mne to a nemohl bych bez toho být. I když v zásadě mne už delší dobu zajímá víc architektura nežli výtvarné umění, radši než na výstavu se pojedu podívat na nějakou stavbu, místo a podobně. Dělat to potřebuji ale pořád, nemohu bez umění být, stejně jako nechodit na výstavy, ale hodně si už vybírám. Něco potkávám, ty věci ke mně nějak přichází, já je vlastně nevyhledávám, já je vnímám. Možná jsem došel, nebo jestli ji mám od mládí, to nevím, k nějaké větší sensitivitě vnímání toho, kde se člověk pohybuje a pořád mne to neuvěřitelně překvapuje a opravdu hodně dává. Stále k člověku přichází něco nového. Neustále něco nového potkává. Vnímání je nesmírně důležité. Je to de facto taky již určitá fráze, ale architekturu – prostředí, kde se nacházíme, opravdu vnímáme všemi smysly – zrakem, sluchem, hmatem, čichem i chutí a má to na nás neskutečný vliv. Možná ještě větší, než jsme schopni si vůbec uvědomit.
Já ti třeba neřeknu žádného autora, který by na mne měl zásadní vliv, protože na mě má zásadní vliv prostor, architektura, hlavně místo. Je ale logické, jestliže člověk umění sleduje, zabývá se jím (já ještě dělám, jak víš, kurátorství), tak nějakým způsobem, ať chceš nebo ne, na mne i umění vliv má, řadu věcí člověk vnímá. Kdyby to neviděl, bude o řadě věcí uvažovat jinak, nebo řadu věcí by asi ani neudělal. Má určitou zkušenost s historií, kde už, jak se říká, vše bylo uděláno. Uvědomuji si čím dál častěji, že mí opravdu největší oblíbenci dělají úplně něco jiného než já. No a můžeme se bavit třeba i o jistém nepřímém vlivu, kdy se pak například stane, že u takového autora narazím jen na nějaký detail, který mi najednou něco otevře a může ve mně nastartovat něco podobného, stejně jako nějaký prožitek v architektuře, ve městě nebo nějaká bouda v přírodě. Vše souvisí se vším, vše je o té každodennosti, vnímání, naší existenci.
Jak je to tedy s tvým zájmem o obraz a malbu?
Ruku v ruce s vnímáním právě té každodennosti a toho všeho jsem vždycky měl velký zájem o malbu, malíře, obrazy, ale i obraz jako takový. Nejen v umění, malbě, ale v bytí vůbec. Neustále, když se díváš kolem sebe, vnímáš nějaký obraz, který se de facto mění každým pohybem. V určitém období jsem pracoval s vlivem města a toho, co se v něm dělo kolem mě. Začal jsem pracovat s členitostí prostoru, s prázdnotou, určitým vyprázdněním, k čemuž se dneska částečně vracím. Dělal jsem jen s bílou a odstíny šedé, tedy jistým protipólem chaosu a vizuálního smogu města. Z toho ty obrazy – objekty na MDF. Pracoval jsem s určitým obrazem, který jsem stavěl do protikladu. Zabýval se tichem, prázdnem, jistým odosobněním, členitostí plochy, hledáním řádu... Na rozdíl od toho, co dělám dneska, to nebyla klasická malba na plátno, pořád tam byla nějaká objektovost díky materiálu, kterým MDF byla. Co je vlastně vnímání prostoru a každodennosti? To, že máš nějaký prožitek existenciálně spojený se svým bytím, a jak jsme se bavili, že prostor vnímáš vším, tak povětšinou prvotním je vnímání očima, tudíž neustálá konfrontace s nějakým obrazem.
Do linie tvých maleb můžeme dát i nástěnné site-specific realizace?
Nástěnná malba je vlastně přímo práce s daným prostorem. No a mě šlo o to, že jsem nemaloval na zdi nějaké své kresby nebo obrazy, nebo něco čím jsem se běžně zabýval třeba na papíře, ale pracoval jsem přímo s prostorem a vycházel jsem z něho. Ať už přímo z toho místa galerie, nebo to byla jistá reakce na okolí, které mne nějak ovlivnilo, oslovilo. Na to se pak nabalily další otázky, kterými jsem se v danou chvíli zabýval. Důležitým pro mne u těchto věcí byl i samotný prožitek fyzické aktivity, jistý moment tělesnosti. Když to hodně zjednoduším, tak mým stěžejním tématem, je člověk a prostor. Což přináší i další fenomény, které mají silnou významovost v mé tvorbě, kromě tělesnosti je to například i čas.
Teď se ale malba a malování vrátilo v nějaké čisté podobě a rozvíjí se v rámci tvé tvorby už víc než dva roky.
Ano, přišlo to v období covidu, a tehdy poprvé jsem se dotknul plátna. Jak jsem zmiňoval ten svůj vztah k obrazu, malbě, tak jsem však nikdy nenašel odvahu sáhnout po plátnu, protože jsem se za malíře nepovažoval. Byl v tom velký respekt. No a v té zmiňované době se to najednou nějak zlomilo, prostě to přišlo a začal jsem pracovat s plátny. Asi se to snad mělo stát, byla to otázka, jako většina mých věcí, kdy ve mně věci prostě dlouho zrály a najednou se stalo, že jsem věděl, že vlastně musím. Musím to alespoň zkusit. No a nakonec z toho vznikla poměrně početná kolekce a výsledek je teď vystavený v galerii Telegraph. Začalo to mít určitý vývoj, jak jsem se s tím seznamoval a jako vše, tak i tady si vše dělal sám, ke všemu hledal svoji vlastní cestu na základě osobní zkušenosti. Covid mi přinesl spoustu volného času a taky každodenní cesty z ateliéru do přírody, tak se to tam muselo nějak přepsat. Ne že bych byl nějaký krajinář, to vůbec, ale jsou tam ty horizonty. Do jaké míry se dá říct, co tam je a není, to sám nevím a jsem rád, že to nevím, protože jinak bych to už asi nechtěl malovat. Když bych to chtěl nějak verbalizovat, tak možná jsou to opravdu horizonty polí. Horizonty mám rád jak u moře, tak z otevřené krajiny, stejně tak to může být krajina urbánní, anebo jsou to zase určité hmoty, vymezení. Nevím. Jak cítím největší svobodu v abstrakci, a zároveň důležitost dostat z těch věcí jenom opravdu podstatu bez narativu, tak to pak vyjde jako geometrická abstrakce, ale může to být pole a kus domu, nebo nějaký sediment ze silného urbánního zážitku, stejně jako zhmotněný prožitek vycházející z našeho bytí, lidských vztahů. Já to přesně nevím a ani to vědět nechci. Jediné co vím, že ty mé věci jsou vždy na mentální úrovni, jsou tam emoce, prožitek.
Docela rychle a intenzivně vzešla kolekce zhruba třiceti pláten, které jsme teď vystavili a uvidíme, jestli bude nějaká reakce, ale vidím v této kolekci nějaký vývoj, variabilitu, různé věci, které vznikly v poměrně krátkém čase...
Myslím, že se tam odráží i to, že na mne mělo vliv víc věcí, to možná pomáhá i v tom vývoji. Já ale nechci množit. Řeším nějakou problematiku a chci něco říct. A jestliže cítím, že to řeknu čtyřmi pěti obrazy, tak to ukončím. Když cítím, že je to na rozsáhlejší cyklus, tak se nebráním, musím ale být vnitřně přesvědčený, že to tak chci. Nepřipadá v úvahu, aby se mi tam dostal nějaký kalkul. No a i ty vznikající věci můžou být určitým odrazem pro nové, mohou generovat něco nového, možná nový přístup, tohle vše má určitě vliv a asi to nějak přináší i ten vývoj. Říkal jsem si, že tímto jsem svojí etapu pláten ukončil, že jsem prostě měl potřebu to takhle udělat, ale že pro mne jsou přeci jen nejvíc kresby a objekty. Ale když jsem teď viděl, jak to v tom prostoru galerie funguje jinak, tak už to nejsem schopný tak jednoznačně říct. Se vší skromností si myslím, že ty poslední věci nedopadly zle, a zároveň mi říkají, že je tam prostor ještě něco říct. Tak uvidíme.
