Michal Rapant: Člověk se musí rozhodnout, co chce, a dát do toho všechno

7 12 2021

Michal Rapant (*1986) je absolventem ateliérů malířství Fakulty výtvarných umění VUT v Brně (u Vasila Artamonova) a Akademie výtvarných umění v Praze (u Vladimíra Skrepla). Na svém kontě má již řadu výstav a od začátku listopadu je u nás v Telegraphu na rezidenci. Jeho díla jsou typická pastózním nanášením barev a expresivní barevností.

 

Kdy sis uvědomil, že malířství je právě to, čemu se chceš v životě věnovat?

Dvěma milníky. Jeden byl, když se mi ve 2. třídě zdál sen o nějakém zvířeti a chtěl jsem ho ráno najít v knížce. Bohužel jsem ho tam nenašel, ale viděl jsem, jak je kniha ilustrovaná a měl jsem pocit, že to zvládnu taky. Vzal jsem si papír a začal kreslit. Nejprve žraloka, a pak jsem překresloval jedno zvíře za druhým. Od 4. třídy jsem začal chodit do školy lidového umění a věděl jsem, že to chci dělat. Nevěděl jsem, že se dá umění studovat, že je nějaká Akademie, střední škola, že se tím dá živit. Takže jsem si říkal, buď umíš malovat, nebo neumíš, to se neučí. Ten druhý milník bylo, když jsem byl na restaurátorské škole a chodil do výtvarné přípravy, kde jsme začali dělat zátiší, pak přešli v temperách k aktu a to mě začalo naplňovat. Věděl jsem, že něco takového chci studovat a kam chci mířit.

Když jsi zmínil restaurátorství na VOŠ v Brně, tak kromě něj jsi studoval i nábytkářství na SOU v Rousínově. Ovlivnilo studium práce se dřevem tvou malířskou tvorbu? 

Kdybych nešel na restaurování, tak bych nezjistil, že chci malovat. Byl tam profesor Jedlička, který mě perfektně vedl. Nedával rady, ale dával impuls, takže byl člověk pořád svůj. Díky němu jsem extrémně pocítil nutnost studovat malbu a jít na FAVU nebo AVU.

Co tě dovedlo k tomu, že sis vybral právě střední školu s oborem nábytkářství?

Na základce jsem nebyl dobrý student. Děda mě vedl ke dřevu a vyřezával jsem s ním. Doma jsem si kutil meče a zbraně a byl jsem indián a rytíř a dobyvatel, takže jsem si furt vyráběl. Bavilo mě to a věděl jsem, že se mi dřevo líbí. Je to příjemný materiál. Při výběru střední jsem se rozhodoval mezi brusičem skla a nábytkářem, ale nábytkářství jsem měl blíž k domovu. Věděl jsem, že je nutné se věnovat učení, abych mohl jít na nástavbu a udělal si maturitu. Takže jsem tušil, že budu muset pokračovat dál a chtěl jsem buď na design nábytku nebo restaurátorství.

Michal Rapant – ateliér 1

A pak ses dostal na FAVU a později i na AVU do Ateliéru malířství.

Ano, vždy pro mě byly náročné přijímačky a velký nátlak, takže na restaurování jsem se dostal napotřetí a na FAVU napodruhé.

Na to už se historie neptá...

Já vím, ale těší mě, že se člověk musí rozhodnout, co opravdu chce a musí do toho dát všechno. Věděl jsem, že potřebuju studovat, a že to chci. Restaurování mě dopomohlo k tomu, že jsem se dostal na FAVU, protože jsem dělal intarzie a na základě nich mě vzali. Podle jejich názoru byly obrazy dobré, ale intarzie lepší. A pak jsem začal malovat.

Jaké jsou tvé zkušenosti se studiem na Akademii?

Ty nejlepší. Byl jsem u Vladimíra Skrepla. Dal mi hodně svobody a spíše mě nechal být, protože viděl, že tvořím a není potřeba mě nějak extra učit. Prosazoval heslo „Když není potřeba, tak neučím”. Poradil třeba nějakou věc, nebo knížku, když někdo tápal, ale já jsem podle jeho mínění nepotřeboval nic. Jel jsem si svoje. Byl jsem tam hrozně spokojený. Z Brna jsem přestoupil, protože v něm už pro mě nebyl nikdo, kdo by mě extra vedl, jelikož Václav Stratil tam skončil. Já jsem potřeboval jít o krok dál a AVU mi dala prostor.

Takže i FAVU byla cesta k Akademii.

Ano, přesně tak, na FAVU jsem se seznámil s lidmi, které bych jinak nepotkal, dostal jsem se víc k expresivní malbě skrz Václava. Nějak jsem se promaloval k Vladimírovi. Mně se hodně líbila tvorba Martina Mainera a chtěl jsem k němu do aťáku, ale pak mi přišel bližší Vladimír.

Michal Rapant – ateliér 2

AVU jsi ukončil docela nedávno (2018). Pociťuješ, že tvá tvorba nabrala trochu jiný směr než na škole, že máš větší volnost?

Jde o to, že na škole byly semestry a mezifáze pro zkoušky, kdy jsem moc netvořil. Každý semestr co půl roku jsem měl nové téma, jiný zájem. Vytvořil jsem si tím ale rejstřík témat, ke kterým se můžu časem navracet a dál rozvíjet. Což teď dělám, protože pokračuju po diplomce v portrétech a zátiších, ale doplňuju je i figurativními věcmi. Přešel jsem k tématům osobním jako rodina, vztahy, přátelé, zátiší, ale furt jsou to portréty.

V tvé tvorbě, jak vidno, opravdu převažují portréty a zátiší. Proč sis vybral zrovna zmíněná témata?

Malovával jsem témata související s válkou na Blízkém východě, ISIS, dělal jsem vlky, jak trhají beránka božího a docela tvrdé motivy. Měl jsem temné násilné období. Dost se mě skrz média migrantská krize dotkla. Souviselo to se vztahy a rozchody, takže mě to hodně zatemnilo, což trvalo asi rok a půl. Potom jsem byl na stáži v Mnichově, vrátil jsem se a měl jsem před státnicemi. Dříve mi mamka říkala, “jé mně tam krásně rozkvetl ibišek, nechceš ho namalovat?” A já “Mami prosím tě, já kvítka nemaluju.” Avšak dospěl jsem do té fáze, kdy jsem se učil na státnice a najednou vidím slidy obrazů, nádherná zátiší, holandské mistry, Matisse a jeho slunečnice, van Gogha až do současnosti. Zjistil jsem, že téma zátiší se pořád zpracovává a najednou na mě přišla chuť malovat květiny. Po státnicích jsem natrhal na kruháči v Praze tulipány a šel jsem malovat. Do toho jsem začal sérii plyšových medvědů, takže jsem to kombinoval. Tím začala éra zátiší, kdy vše vyvrcholilo v mé diplomce, kde jsem takto zobrazoval blízké lidi, buď portrét nebo figuru. Pak jsem vytvořil zátiší z atributů, které mi daného člověka připomínaly, potom jsem začal do zátiší dávat víc než květiny. Zajímala mě pomíjivost a vždy jsem brával květiny, které nejsou hezké, jsou zvadlé, utržené, umírají, někdo je vyhodil a rád maluju krásu té ošklivosti.

Celou tvou tvorbou se proplétá motiv Vanitas - pomíjivosti. V čem tě k sobě táhne?

No právě to uvědomění si té pomíjivosti, smrtelnosti, že tam všichni jdeme a nejlepší způsob je, si uvědomit, že tady nemusíme být. Není dané, že tady musíme být do důchodu nebo vysokého věku, tím víc bychom měli žít a neodkládat věci a tlačit je před sebou až na někdy později. Pro mě má smysl žít s vědomím, že si to chci užít.

Když jsem se dívala na tvá díla, zaujaly mě dost specifické názvy, dalo by se říci až filozoficky působící. Např. “Krajina po boji odpočívá v pokoji”. Jak na ně přicházíš?

Začínal jsem s tím, že mě něco napadlo, nějaká poetičnost, nebo hra se slovy. Když maluju, poslouchám hudbu, takže často názvy vychází z textů písní. Hodně jsem používal texty od Kata z Prago Union, protože má úžasný způsob tvorby se slovy, kdy obrací významy přísloví a zní to dobře. Samozřejmě to musí vždy být něco, co se mnou v tu chvíli, kdy maluju, souzní. Vycházím také z poezie, ze Shakespeara a jeho sonetů, ale není to uměle naroubované, musí to být zevnitř.

Když se zaměříme na malbu samotnou, jaký máš postup malby? Máš nějaký zaběhnutý proces?

Nerad dělám do prázdného plátna konkrétní objekt. Plátno pomaluju nějakým akrylem v expresi, extázi tvorby, dělám tak vždy několik obrazů naráz, protože nerad plýtvám barvami. Když je barva rozpuštěná ve vodě, tak tu vodu vyliju na plátno a objeví se nějaký tón, nebo si s tím víc hraju tak, že potřebuju do čistého plátna utřít štětce. Takhle rozjedu hru 5–6 obrazů naráz. Teď jsem tady před dvěma dny řádil a je to tu vše rozjeté. Tím si udělám pozadí. Nebo maluju do pozadí, ale na jiném plátně si míchám barvy, vytvořím si z toho určitou paletu, protože pro mě nemá smysl malinká paletka, tak to dělám rovnou do pláten. Vzniká tak kompozice barev, ze kterých můžu v budoucnu vycházet, které by mě nikdy nenapadly dát k sobě. Některá pozadí vznikají tak, že tam utírám prsty, štětce a špachtle a kompozice je tam velice expresivní a je součástí malby konkrétního obrazu. Když cítím, že ta nálada, co jsem potřeboval, nebo cítím, tam je a nepotřebuje už nic jiného než motiv, tak to utnu a utírám to do jiného obrazu.

Taková zero waste filozofie bychom mohli říct, kterou vzniká tvá typická pastózní malba.

Přesně tak, takže co nejméně odpadu, protože barvy by pak zůstaly v hadře a bylo by mi to hrozně líto, ale je to dobré, protože pak vznikají struktury a dobře se do nich maluje. Někdy se to zatře úplně celé a už pak nejde vůbec nic vidět, ale ten počátek tam je, ta struktura a není to čisté.

Pracuješ převážně s akrylem a olejem. Zkoušel jsi předtím jiné techniky nebo jsi věděl, že tyto ti pomohou se nejlépe vyjádřit?

Na restaurování jsem dělal temperou, to  pro mě bylo fajn, ale není tak trvanlivá. Já mám rád trvanlivé věci. Vědět, že vydrží. Mám rád sochaře a sochy, ale mám rád bronzové sochy, materiál, který přežije. Nechci myslet na pomíjivost věcí, chci aby tady přežily, takže olej mi k tomu přijde skvělý a je světlostálý. Akrylem nemaluju tvary, ale jen podmalbu, protože je matná, má jiné tóny a charakter. Obraz potom hodně vystupuje, je lesklý a sytější než pozadí. 

 

Michal Rapant – ateliér 3

Ve všech dílech vidíme expresivní a živou barevnost připomínající německý expresionismus a fauvismus. Ovlivnily tě dané směry, nebo to u tebe tak nějak vyplynulo?

Právě tohle vzešlo na VOŠ. Šel jsem na ní docela nepolíbený, žádné extra vzdělání v teorii jsem neměl. S tím mi hodně pomohla kamarádka Bára Kachlíková. Kreslili jsme klasickou antickou bílou bustu a ona mi říkala: “Maluj barvami, které tam vidíš”. Člověk se na to zaměřil a najednou vidíš, tady je tón oranžové od světla a tady je odraz podložky a najednou se to probarvilo. Žádné tónování světlým odstínem, ale nadchla mě živost barvy. Takže pro mě to takhle vyplynulo, a pak jsem se k tomu zpětně dostával v duchu teorií. Před FAVU jsem byl na jednom kurzu v Brně u Samuela Pauča a Lyubena Petrova, kde jsem se naučil napínat plátna a od té doby jsem nemaloval na nic jiného. Pak jsem začal mít ponětí o expresionistech, fauvistech i neoxpresionismu. Basquiat, to byl pro mě objev, to je přesně to, co cítím, co chci tvořit. Nadchl mě, byl vlastně jeden z mých prvních velkých inspiračních zdrojů. Jak tvořil, dělal pozadí, převrstvoval, psal si tam deníky. Vidět jeho díla naživo na výstavě byl zážitek.

Když jsme u výstav. Co říkáš na výstavu German Painting Now, která byla na počátku tvého rezidenčního pobytu k vidění v Telegraph Gallery? Máš nějaký oblíbený obraz?

Mám pár favoritů, líbí se mi barevnost u sršňů Jonase Burgerta s tyrkysovým pozadím. Daniel Richter, Martin Eder, to jsou intenzivní obrazy. Mám rád barvy, mám rád dynamiku a sám se neumím uklidnit a hrát si s obrazem dlouho. Člověk je buď sprinter, nebo vytrvalec. Já ze sebe potřebuju tu energii a myšlenku dostat.

Stihnul tě už ovlivnit pobyt u nás v Telegraphu a v Olomouci jako takové? 

Určitě tou příjemnou náladou, prostorem a rozptýleným světlem v ateliéru. Cítím se tu dobře. Celkově na mě Telegraph působí moc dobře, takže si plánuju večer zajít do hubu k netu a dodělat si tam webové stránky. Je to tam příjemnější, jsou tam květiny a jsem tam přímo za danou činností.

 

Autor: Tereza Holoubková, Telegraph Gallery

 

Další články