Letní kino s americkou „cancel culture“

1 8 2022

Na podzim roku 2017 začaly na veřejnost prosakovat informace o tom, že hollywoodský producent Harvey Weinstein dlouhodobě zneužíval svých pravomocí a dopouštěl se sexuálního násilí na ženách. Tato obvinění spustila lavinu známou jako Weinsteinův efekt a dala vzniknout hnutí #MeToo. Do roka kampaň tohoto hnutí připravila o vlivné pozice na 200 významných byznysmenů nejen z filmového průmyslu.

Režisér Woody Allen, otec Ronana Farrowa (který za odkrytí Weinsteinovy aféry nakonec získává Pulitzerovu cenu), se nechává slyšet, že se bojí, aby producentova aféra neodstartovala hon na čarodějnice, „kdy každý muž, který v kanceláři mrkne na ženu, se bude muset bránit nařčení.“ Sám se pak z podobných nařčení hájí jen o pár let později, kdy dokumentární série HBO „Allen vs. Farrow“ znovuotevírá třicet let starou otázku, zda Woody Allen sexuálně zneužíval svou tehdy sedmiletou dceru Dylan. Jen pár dní poté, kdy v New York Times vychází Farrowův investigativní článek o Weinsteinově kauze, vydává Buzzfeed svědectví herce Anthonyho Rappa o tom, jak byl jako čtrnáctiletý chlapec zneužíván oscarovým hercem Kevinem Spaceym.

Od té doby vyplynulo na povrch množství dalších kauz, které neměly spojitost pouze s násilím páchaným na ženách a mužích, ale s množstvím dalších kontroverzních témat jako jsou rasismus, homofobie, transfobie a vedly ke společenskému a profesnímu odloučení osob, které v těchto kauzách figurovaly. Není tak divu, že začaly nabírat na síle i opoziční hlasy hájící svobodu uměleckého vyjádření, nezávislost umění na politice, toleranci a otevřenou diskusi ve veřejném prostoru a v neposlední řadě poukazovaly na nutnost dodržovat presumpci neviny.

Za vrchol této vlny můžeme považovat zveřejnění otevřeného dopisu v magazínu Harper’s, v němž se současní myslitelé a slavné osobnosti vyhraňovali vůči tzv. „cancel culture“, tedy kultuře rušení. Debata na toto téma však stále víří společenské kruhy, plní novinové stránky a soudní síně.

Úspěchy hnutí #MeToo inspirovaly množství žen k tomu, aby se nebály a odvážně mluvily o svých traumatech. Množství kauz nám ukázalo, jak rozsáhlým problémem ve společnosti zneužívání je a mělo za následek i legislativní změny v mnoha státech Spojených států amerických. Přesto, jak je vidno na jednom z nejaktuálnějších případů – Amber Heardová vs. Johnny Depp – zdá se, jakoby již byla společnost ostražitější. Obrací se kormidlo doby? Je výsledek sporu mezi Deppem a Heardovou, jak se nechává slyšet samotná herečka, krokem zpět do doby, kdy žena mohla být veřejně ponížena za to, že se ozvala a kdy násilí na ženách bylo zlehčováno? Anebo je vítězstvím pravdy a důkazem, že v demokratické společnosti, kde platí svoboda slova a s ní spojená zodpovědnost za ně a jejich dopad, bude vždy poskytována ochrana obětem, ať už se jedná o oběti násilných činů, nebo pomluv?

Co stojí za takovým množstvím podobných případů? Schovává se v našem podvědomí skrytá jakási sebedestruktivní touha po násilí, díky níž nás tak fascinují krvavé horory, detektivky plné vražd a díky které se celé generace zas a znovu pouštějí do četby Burgesova Mechanického pomeranče o nesmyslném násilí? Co nás na těchto věcech tak fascinuje? A je to tatáž fascinace, která láká násilnické povahy k takovému druhu umění, anebo si tyto umělce jen dosazujeme do rolí, ve kterých by je naše podvědomé já rádo vidělo? Je filmový průmysl natolik ovládán muži, kteří touží po nadvládě a podrobení, anebo jsou jen novináři v honbě za mamonem zvýšené čtenosti tlačeni k vytváření přehnaných titulků? Kde je pravda a máme my vůbec možnost se jí někdy dobrat?

Bez ambicí nárokovat si monopol na pravdu, anebo vůbec soudit „zrušené umělce,“ rozhodli jsme se srpnové projekce letního kina věnovat menší obnově zrušené kultury. Koneckonců naše země měla se „zakázaným uměním“ zkušenosti dávno předtím, než se ve společnosti začala diskutovat tzv. „cancel culture“. Jak ostatně naznačuje i nejednoznačný přístup hollywoodských studií k těmto tématům, jediný, na jehož přijetí či odsudku daného díla záleží, je divák. A jestli tak učiní v souvislosti s politickým a společenským kontextem doby a zainteresovaných umělců, či bez ohledu na něj nakonec není až tak důležité.

V Telegraphu vnímáme jako zásadní odosobňovat filmy jakožto svébytná umělecká díla od jejich někdy pochybných tvůrců. Srpnový výběr projekcí letního kina je tak cancel culture skrze různé pozice prošpikovaný. Od producenta, přes režiséra a scénáristu dojdeme až k hlavnímu i vedlejšímu herci. Film je zkrátka umělecké médium, které vzniká z fúze kolektivních snah desítek, někdy stovek lidí, no a jak je známo, čím větší máte koš jablek, tím spíš v něm najdete i shnilé kusy.

Začneme projektem z dílny usvědčeného a po právu odsouzeného producenta Weinsteina, kultovním snímkem již taky zmíněného režiséra Quentina Tarantina HANEBNÝ PANCHARTI. Weinstein jeho filmy produkoval od počátků v devadesátých letech, Tarantino však po zveřejnění inkriminujících kauz od spolupráce ustoupil a v nastalých rozhovorech s novináři si pravidelně sypal popel na hlavu za to, že nekonal, i přesto, že „leccos slyšel“. Takových lidí bylo ve filmovém průmyslu bohužel mnoho… Příběh o židovské pomstě za zločiny 2. světové války, ale naštěstí stojí této problematice stranou a dodnes patří mezi nejoriginálnější a nejlepší filmy první dekády dvacátého století.

Druhý snímek PŮLNOC V PAŘÍŽI se vyznačuje zasněností a láskou k době a umění z počátku 20. století, avšak nese na sobě stigma svého tvůrce Woodyho Allena. Nutno však říci, že Allenovo jméno bylo před soudem již očištěno a až vyvstanuvší kauza #MeToo příběh znovu zatraktivnila, stejně jako zmíněná dokumentární série. Allenova romantická komedie o cestě Owena Wilsona zpátky časem do Paříže obývané Hemingwayem, Steinovou, Fitzgeraldem či Dalím překypuje líbeznou nostalgií po „lepších časech“.

Poslední dva filmy by se žánrem a cílením už nemohly lišit více, avšak spojuje je skutečnost obsazení světoznámých herců, které ono „zrušení“ potkalo oba, byť v jiných podmínkách. Nejprve se vrátí vítězný Johnny Depp jako Willy Wonka z barvitého rodinného muzikálu Tima Burtona KARLÍK A TOVÁRNA NA ČOKOLÁDU. Výběr filmů nakonec uzavírá vynikající mysteriózní krimi thriller Davida Finchera SEDM, kde Kevin Spacey, chameleonský herec s dnes již zcela zrušenou kariérou, ztvárnil postavu vraha, který své oběti viní ze spáchání každého ze sedmi smrtelných hříchů. Ach ta ironie osudu.

 

Autor: Kvido Lotrek 

Další články