Johanna Silbermann (*1982) je výtvarná umělkyně narozená v Německu, nyní tvořící v Berlíně. Její tvorba se vyznačuje záměrem malovat abstraktně i figurativně zároveň. Přes veškerou rozpoznatelnost námětů se její obrazy podobají snům, přinejmenším co se týče změny formátu a perspektivy, prolínání různých realit a rozostření. Pohrává si s lehkým, přitažlivým rozostřením v kombinaci s estetikou prázdnoty a neúplnosti samotného obrazu, s určitým „non finito“. Zdá se, že není těžké dešifrovat palmy, listy, smyčky a kapradiny tančící v magických obrazových prostorech, kde se tato snová realita odhaluje a vytváří surrealistické kouzlo. V jejím melancholickém kosmu zůstávají lidé vždy v dáli. Johannu Silbermann zastupuje a vystavuje Junge Kunst Berlin v Německu.
Pocházíte z německého města Halle, které je plné historické monumentální architektury. Do vaší tvorby se to ale nijak zjevně nepromítá… Inspirovalo vás rodné město nějak?
Kromě krásného starého města je v Halle také jedno z největších panelových sídlišť ve Východním Německu – Neustadt. Vyrůstala jsem v Berlíně a Halle si pamatuju spíš jen z dětství, když jsem jezdila na prázdniny k babičce a dědovi. A právě panelák, kde moji prarodiče žili a polorozbořené dvorky na sídlišti, kde jsme si jako děti hráli, ve mně zanechaly silný dojem. Bohužel se do Halle dostanu jen málokdy, a tak nemám moc možností víc poznat jeho historii. Mnoho z těch paneláků už tam nestojí, historické budovy prošly renovací. Bylo by zajímavé se tam vrátit a porovnat své vzpomínky s tím, jak vypadá Halle dnes.
Studovala jste na Univerzitě umění v Berlíně, a také na Národní akademii umění v Oslu. Co vás přivedlo ke studiu umění a k vycestování do zahraničí?
Měla jsem to štěstí vyrůstat v Berlíně v době plné změn a nových příležitostí. Už od mala jsem se pohybovala v uměleckém prostředí a vždy jsem věděla, že se chci živit kreativní činností. Že jsem se nakonec dostala na univerzitu, byla šťastná shoda okolností. Tehdy jsem totiž vůbec nevěřila tomu, že mám dostatek talentu na to, abych studovala umění. V Oslu jsem strávila několik měsíců v rámci skvělého program Erasmus, který poskytují univerzity na celém světě. Tehdy mě fascinoval Island a toužila jsem vypadnout někam do přírody.
Kam se posunul váš umělecký styl od doby vaší první výstavy v roce 2009, kdy jste ještě studovala?
Během studií jsem se zabývala objevováním prostoru prostřednictvím malby. Zimní noci v Oslu, kdy soumrak všechno zahalil do fialova, ve mně zanechaly silný dojem, který ve mně zůstal a ovlivňoval moji tvorbu i dlouho po dokončení studií. Začala jsem si uvědomovat, jak velký vliv na moje obrazy má mé okolí. Stále se ve svojí tvorbě zabývám otázkami prostoru, ale postupem času jsem si začala více všímat i kulturních stop lidí a jejich významů.
Vaše díla zobrazují zdánlivě zapomenutá místa, která postupně pohltila příroda. Lidský element v nich často opomíjíte. Co vás k takovému pojetí prostoru vede?
Dá se říct, že lidi lze v mých obrazech vidět nepřímo. Stromu, který je na obraze, někdo očividně prořezal větve, dům musela postavit lidská ruka. Někdy také uvažuji v metaforách – domy třeba představují společnost, a lidé najdou cestu zpátky k sobě samým až tehdy, když budovy zarostou divokou přírodou. Nějak tak by to asi viděl Rousseau.
Na vašich malbách je spousta rostlin – palmy, listy, kapradiny... Mají pro vás nějakou zvláštní osobní symboliku? Kde berete inspiraci k malbě přírodních elementů?
Ano, do určité míry pro mě mají rostliny zvláštní význam. Fascinuje mě jednak to, co dokážou, ale také jejich symbolika. Například vavřínový věnec si zachoval svůj nezměněný význam, kterému všichni rozumíme i beze slov, už od roku 800 před Kristem. Před dvěma lety jsem jela do Grasse, francouzského hlavního města parfémů. Doufala jsem, že tam objevím rozkvetlá pole růží a pomerančovníků. Bohužel se ale dnes už většina parfémů vyrábí chemicky.
V poslední dvou letech jste měla minimálně tři samostatné výstavy a byla jste součástí asi dvaceti čtyř skupinových výstav. Jaký vliv má častá prezentace na proces vaší tvorby a vaše vnímání samotných děl?
Jakmile dílo opustí ateliér, začnu ho samozřejmě vnímat jinak. Začíná to konverzacemi, které vyvolá, výraznou roli hraje také výstavní prostor a kontext, do kterého jsou díla zasazená. To vše může způsobit, že je najednou vidíte v úplně novém světle.
Od roku 2014 jste měla uměleckou rezidenci ve Finsku a Španělsku, což jsou jak klimaticky, tak sociálně úplně odlišné země. Jaký vliv to mělo na vaši práci? A co vám rezidence přináší navíc oproti práci ve vlastním ateliéru?
Obě rezidence moji tvorbu ovlivnily. Finsko bylo pro mě úplně nová zkušenost, nevěděla jsem, jak moc a na jak dlouho bude možné pracovat s tím, co tam uvidím. Rezidence ve Španělsku byla promyšlenější, tušila jsem, co mě tam čeká a doufala, že tam najdu inspiraci pro svou tvorbu. I přesto mě nakonec Španělsko příjemně překvapilo, v době mého pobytu byla tamější příroda v plném rozkvětu a tu vůni, kterou jsem marně hledala v Grasse, jsem nakonec našla právě tady. Rezidence v zahraničí vždy prožívám velmi intenzivně, protože se můžu plně soustředit na práci a na rozdíl od Berlína tu nejsou žádné povinnosti a rozptýlení.
Našla jste během pobytu stráveném v Olomouci nějaká inspirativní místa?
Samozřejmě! Líbily se mi reliéfy na zdech z doby socialismu a také Art Nouveau ornamenty. Olomouc je nádherné město.
Vaše díla jsou známá svojí snovou atmosférou. Jaké jsou vaše vlastní sny a plány do budoucna?
V současné době se snažím získat finanční podporu uměleckého katalogu, na kterém pracuji. Mám v hlavě tolik nápadů a doufám, že alespoň jeden nebo dva se mi podaří uskutečnit! Bylo by skvělé, kdyby se tento projekt podařilo dotáhnout do zdárného konce a já v rukou za rok držela krásnou publikaci. Kromě toho mě v létě čeká projekt IN/SU/LA, na který se už teď těším. Společně s malou skupinkou umělců odcestujeme na italský ostrov Ventotene a následovat bude skupinová výstava v Římě a Berlíně. Myslím, že tento rok začal výborně.
