Je jedna hodina v noci a já jdu psát článek do journalu Telegraphu, protože jsem to kolegům slíbil. Chtějí po mně, abych o Telegraphu něco napsal, když už v listopadu slaví těch pět let od založení. A má to být prý zajímavé a čtivé. Takže prosím, předkládám popůlnoční pokus o něco aspoň trochu zajímavého. Zmíním spíše věci, o kterých jsem mnohokrát nemluvil, ať se pořádně neopakuju. A předesílám, je to na dnešní dobu hodně dlouhé, tak ani moc nepředpokládám, že to někdo dočte až do konce.
NEŽ TO ZAČALO
Od roku 2007 sbírám umění. Někdy od roku 2013 jsem začal přemýšlet o tom, že bych pořídil prostor, kde by se dala moje sbírka umění vystavovat. Přemýšlel jsem o Olomouci, Brně, ale i Praze. Byla tři konkrétní místa, o nich jsem uvažoval ještě předtím, než jsem pořídil budovu na Jungmannově ulici, kde sídlí dnešní Telegraph. V Brně byla mým favoritem galerie na Veselé ulici, kterou v těch letech provozoval pan Chloupek. Pak jsem si ale řekl, že by zvolený prostor měl být v Olomouci. Zde to jednu dobu vypadalo na Salzerovu redutu, následně pak na fort ve Chvalkovicích. V létě 2015 se ale z ničeho nic ozval Martin Minář z realitní kanceláře s tím, že je k dispozici objekt na Jungmannově ulici. Musel jsem se rozhodnout během dvou dnů. Rozhodl jsem se hned první den, že do toho jdu.
PŘÍPRAVY
Už si nepamatuji, jak přesně časově to vše bylo, ale vybavuji si, že od začátku jsem věděl, že přestavbu domu chci dělat s architektem Lukášem Blažkem z olomouckého Studia ječmen. Na projektu jsme pracovali téměř 3 roky, přestavbu jsme pak fyzicky zahajovali někdy koncem roku 2018. A vzpomínám si, že v mezidobí se v budově konaly i nějaké dost zajímavé akce. Zejména třídenní výstava v září 2016, kdy jsme po budově rozmístili plno obrazů a soch. Anebo jedna Pecha Kucha Night, kdy byla vevnitř taková kosa, že mi všech účinkujících i diváků bylo fakt líto. Pechu organizovala Alžběta Smejkalová, která se tak shodou okolností o pár let později stala house manažerkou Telegraphu.
CO MĚLO BÝT A NENÍ
Telegraph vůbec neměl vypadat tak, jak vypadá dnes. Galerie měla být dvoupatrová, přičemž v jednom patře by byla stálá expozice, ve druhém by se konaly dočasné výstavy. Vše ale mělo být původně zaměřeno pouze na umění ze sbírky. To se samozřejmě potom radikálně změnilo. Také jsme v budově chtěli mít hostel s 6 pokoji. Měly tam být i dílny, fotografické komory, grafické studio, design shop a tak. Vůbec se nepočítalo s coworkingem. S tím se to seběhlo tak, že se ke mně jednoho dne nahlásili čerství maturanti z hejčínského gymplu s tím, že si myslí, že by v Telegraphu mohl dobře fungovat coworking. A že oni by se o to starali. Připadalo mi to jako docela dobrý nápad, tak jsme na to šli. Studenti se pak rozprchli, každého to zaneslo jinam, ale coworking v Telegraphu máme. A vůbec toho nelituji. Mám ho rád a sám tam mám jednu kancelář. Klidně se zastavte třeba jeden den, zažijete moc fajn atmosféru.
STAVBA
Jak už jsem napsal, přestavbu jsme začali někdy ke konci roku 2018. Cílem bylo přestavět celou budovu do listopadu 2019. Cíl to byl ambiciózní a, jak se později ukázalo, ne úplně reálný. Že jsme byli pod časovým tlakem, to bylo na stavbě cítit. Panovala tam docela nervozita, ale naskytly se i nějaké super momenty, třeba vánočně nazdobený jeřáb. To byla hezká věc a docela i rezonovala na olomoucký sociální sítích.
Někdy ke konci léta 2019 už bylo zjevné, že do listopadu celou budovu nestihneme. Hodně se zpožďovala zejména nástavba, v níž se dnes nachází Telegraph Loft. Tam to vázlo hodně. Mimochodem – prvotní inspirací pro Telegraph Loft byly dva prostory z Berlína. Private view prostor galeristy Michaela Haase a jeden z velkých pokojů berlínského SOHO House. Kvůli zmíněnému zaostávání za harmonogramem jsme se rozhodli, že jednotlivá patra otevřeme postupně.
OTEVŘENÍ A DEMONSTRACE
Dlouhodobě bylo ohlášeno, že první telegrapháckou výstavou bude výstava Srdce v kleštích olomouckého rodáka Václava Stratila. Vernisáž připadla na 17. listopadu, tedy přesně na den 30. výročí listopadových události z roku 1989. Prostor galerie jsme dokončovali ještě pár hodin před začátkem výstavy. Během vernisáže jsme zažili první a zatím zároveň i poslední demonstraci proti Telegraphu. Nebo spíš proti mně. Pro mě osobě byla demonstrace překvapením. Mrzelo mě, že kurátor výstavy Jiří Ptáček o ní věděl, ale nepovažoval za vhodné mě na to upozornit. To mě hodně zklamalo.
O JMÉNECH A NÁZVECH
Než se posunu dál, ještě krátká zmínka o názvech a jménech. Dlouho jsme nemohli přijít na to, jak se to bude celé jmenovat. Vybavuji si ale, že mě to napadlo ve vteřině, když jsme seděli s Lukášem Blažkem v Cafe New One a řešili jsme úpravy nějakých návrhů. Řekl jsem, že to bude Telegraph - psáno anglicky. A bylo. Současný Telegraph coworking byl dříve Telegraph Hub, Telegraph Loft začínal jako Telegraph Lounge. Označení jsme průběžně měnili, stávající funguje určitě lépe.
COVID
Pár měsíců po otevření galerie udeřil covid. Ten nás pak sužoval, tu více, tu méně, dva roky. Pro rozjezd nové instituce to samozřejmě nebylo vůbec ideální, ale nic moc jsme s tím udělat nemohli. Spolu s několika dalšími galeriemi jsme vyvinuli iniciativu Za otevřené galerie, ale moc úspěchů jsme nedosáhli. Dodnes mi připadne jako velký nesmysl, že galerie a muza musely být zavřené, zatímco obchodní centra fungovala. Asi úplně nejvíc to odskákala jedna z nejkrásnějších výstav v Telegraphu vůbec Dvojná vazba Ivana Pinkavy. Tu neviděl skoro nikdo, přestože pak trvala téměř 5 měsíců. Obrovská škoda.
VÝSTAVY
Původní dramaturgii výstav jsme dávali dohromady s Honzou Kudrnou. Výstavy jely zpočátku v pekelném tempu, každá trvala maximálně dva měsíce, což se při důslednosti příprav nedalo dlouho vydržet. Někdy po zhruba dvou letech jsme zvolnili tak, aby každá výstava trvala cca 3 až 3 a půl měsíce. Honzu Kudrnu pak na místě šéfkurátora vystřídal Mira Macík, kterého jsem sledoval, jak odvádí výbornou práci například v Prostějově. Honza ale zůstal v týmu, který rozhoduje o dramaturgii.
REZIDENCE
Skvělou myšlenkou bylo zřídit v Telegraphu umělecký ateliér a provozovat rezidenční program. Čeští i zahraniční umělci přijíždějí zpravidla na dvouměsíční rezidence. A opakovaně máme od nich výbornou zpětnou vazbu nejen na Telegraph, ale na celé město. Hlavně cizinci si Olomouc velmi rychle oblíbí. Myslím si, že každý umělec, který Telegrafem prošel, si s sebou odnese malinkou část Telegraphu ve svém srdci. Aspoň v to doufám.
HODNOTY
Obecně chceme a usilujeme o to, aby se všichni v Telegraphu cítili dobře. Každý, kdo do něj vstoupí, se tu musí cítit vítán. Telegraph není určen žádné konkrétní skupině. Ani věkové, ani sociální, ani jakékoli jiné. Je to prostor, kde by se všichni měli cítit dobře a svobodně. Svoboda je pro Telegraph zásadní hodnotou. Umělce, ať již vystavující nebo na rezidencích, nechceme vůbec nijak omezovat. Ctíme princip svobody umělecké tvorby. Věřím, že to snad jde cítit.
TELEGRAPH PULSE
Od začátku byla vždy jedna jediná věc, kterou jsem v Telegraphu nechtěl nikdy sám provozovat. Tou byla kavárna. Gastronomie je v Česku minimálně od doby covidu obrovská výzva. My jsme v Telegraphu měli původně dva nájemce, ale nakonec to skončilo tak, že jsme se do provozování kavárny pustili sami. Také jsme původní Telegraph Cafe přejmenovali na Telegraph Pulse - cafe, restaurant, bar. Prostě už to zdaleka není jen kavárna. Usilujeme o to, abychom nabízeli návštěvníkům 7 dní v týdnu od rána do večera ten nejlepší možný servis. A myslím, že se to docela daří, počet návštěvníků i tržby pořád plynule rostou. Právě teď od listopadu prodlužujeme otvírací dobu tak, že už máme každý den kromě neděle otevřeno až do 22:00. A mám-li být upřímný, tak já osobně mám nejraději Telegraph Pulse právě večer. Třeba i proto, že si můžu poslechnout hudbu, která se mi líbí. Aby také ne, když všechny hudební playlisty v Telegraphu dávám dohromady sám. Pokud tedy máte problém s hudbou, musíte si stěžovat mně. V tomto jsem jako majitel striktní, obsluha má přesně nakázáno, jaká hudba a v jaké hlasitosti v ten který denní okamžik hraje. To stejné se týká intenzity osvětlení a dalších věcí. Pokud to někomu nevyhovuje, může nám to říct, ale stejně to zůstane tak, jak to je. Telegraph má zkrátka svojí vlastní specifickou atmosféru, svůj výraz a ty si chce zachovat. Pokud by se snažil v tomto směru vyhovět všem, vznikne z toho neutrální a naprosto nezajímavé prostředí. A to si skutečně nepřejeme.
PROGRAM BOHATŠÍ, NEŽ JSME KDY ČEKALI
Když se rodil Telegraph, věděli jsme, že chceme nějaký menší sál, kde bude možno uspořádat přednášku, pustit film, uskutečnit nějakou menší akci, hudební vystoupeni. Vůbec mě nenapadlo, že se dostaneme do stavu, který tu je dnes, kdy měsíčně nabízíme kolem 20 akcí. Neděláme mainstream, jedeme spíše menší žánry, ale i zde platí, že se okruh diváků a návštěvníků neustále rozšiřuje. Jsem docela hrdý na náš tým, co všechno dokážeme lidem nabídnout.
PENÍZE A TELEGRAPH
Už když Telegraph vznikal, říkal jsem, že nechci, aby do něj šly veřejné peníze, například z grantové podpory. Tento stav stále trvá. Na vzniku Telegraphu ani na jeho činnosti se nikdy nepodílely veřejné peníze. Snažíme se být maximálně soběstační. Pokud se dostaneme někde do ztráty, vykryji tuto ztrátu já. Není jednoduché tímto způsobem takový podnik provozovat, na druhou stranu vám to ale zajišťuje maximální míru svobody. Toho si v Telegraphu vážíme. Myslíme si, že každá věc má svojí hodnotu. Proto na většinu akcí pořádaných u nás vybíráme vstupné. Lidé by měli vědět, že věci nejsou zadarmo. A jelikož náš provoz nestojí daňové poplatníky ani korunu, domníváme se, že je fér, když vybíráme vstupné od návštěvníků, kteří se rozhodnou nějaké konkrétní programové akce u nás zúčastnit. Věřím, že toto naprostá většina lidí umí pochopit.
LIDÉ TELEGRAPHU
Je mi jasné, že se lidem z našeho Telegraph týmu nemusí pode mnou jako majitelem pracovat vždy úplně lehce. Jsem z celého Telegraphu bohužel úplně nejstarší, s tím ale těžko něco udělám. Většina se věkově pohybuje mezi 20 a 30 lety, sem tam je někdo trochu starší. Lidi v Telegraphu mám rád, i když jim občas nadávám a pořád se mi něco nelíbí. Tím, jak je pro mě Telegraph osobní záležitostí, tak často sklouzávám do mikro managementu. Prostě mi na těch věcech záleží, a to i na detailech. Lidi si na to zvykli, možná si občas řeknou, že jsem blázen, do hlavy jim nevidím. Ale možná už taky za ten čas měli možnost poznat a pochopit, že ty věci mají nějaký smysl. Že to funguje. Věřím, že jsou to lidi rozumní a že chápou, že se vzájemně můžeme docela dobře obohacovat.
MUSÍ TO ŽÍT
Instituce, jako je Telegraph, mají smysl tehdy, když do nich chodí lidi. Když to žije. Hezká, krásná, designová krabička, do které dojde deset lidí za den, je podle mě k ničemu. Mě baví Telegraph, když se tam dějí věci. Ideálně více najednou. Když je tam ruch, mumraj, bzukot. V kině, v Pulse, v Loftu nebo na střeše. Pak na to koukám a říkám si, má to všechno smysl. Bez lidí, návštěvníků, veřejnosti by mě to nebavilo. To už by pak bylo lepší udělat z toho kanceláře, ať to nějak funguje a něco to vynáší. Ale mise Telegraphu je jiná. Myslím si, že za těch 5 let neodvedl vůbec špatnou práci. A věřím tomu, že tu bude minimálně dalších 5 let a že to bude ještě lepší. To si moc přeji. A věřte nám, budeme na tom poctivě pracovat a budeme o to usilovat. Držte nám palce, choďte k nám, tím nás nejvíc podpoříte. A staňte se členy Telegraph Clubu:-)
