Jakub Sýkora (*1984) studoval v letech 2006–2012 pražskou Akademii výtvarných umění, diplomoval v ateliéru Malby Prof. Jiřího Sopka. V roce 2010 studijně pobýval na Satakunta University of Applied Sciences ve městě Kankaanpää ve Finsku. V roce 2013 se stal laureátem Ceny Jana Zrzavého a v roce 2014 finalistou Ceny kritiky pro mladou malbu s přesahy. Pravidelně vystavuje na samostatných i skupinových výstavách. Obrazy Jakuba Sýkory jsou zastoupeny především v soukromých sbírkách v České republice.
Z ateliéru Veroniky Bromové ses posunul k Jiřímu Sopkovi a počítačovou grafiku tak převedl do malířské tvorby. Vracíš se však i k tvorbě na počítači? Slouží ti případná počítačová práce jako skica, kterou pak převedeš na plátno?
Ono to bylo složitější, z nových médií jsem přešel kvůli tomu, že mi chyběla práce s materiálem. Dělal jsem 3D animace, manipulovanou fotku, digitální grafiku, ale výstup byl obvykle na obrazovce, z tiskárny atp. Měl jsem chuť pracovat napřímo bez té počítačové mezifáze. To jsem také celé studium dělal a grafika se mi tam vrátila až po dokončení studia, kdy jsem počítač znovu vrátil do procesu. Myslím si, že mi ještě na škole připadalo, že používat počítač je nějaký podvod, a tudíž bych to neměl dělat. Po studiu jsem se postupně přestal ohlížet na to, co si kdo myslí a začal dělat věci tak, jak mě to zajímá, baví a jak mi to vyhovuje. Díky tomu, že dobře umím pracovat v grafických programech (díky grafickému designu, kterým jsem se dlouho živil), je pro mě jednodušší si různé věci skicovat na počítači. Vizuální jazyk, se kterým pracuji, není totiž povahově moc podobný tomu, co lze nakreslit. Proto by ve skicách nevyniklo, co se pak v obrazech snažím udělat a nelze si tak ověřit funkčnost tímto způsobem. Naopak v počítači to jde snadněji, proto skicuji tam. Ke každému obrazu mám obvykle více než 10 skic, někdy ale i 40.
Tak jako malíři mohou malovat krajinu, jakožto součást svého prostředí, tak ty jako grafik jsi zůstal u prostředí počítačového. Díky čemu je pro tebe tenhle žánr stále tak lákavý?
V nějaké chvíli mi došlo, že ten rozdíl mezi virtuálním a reálným světem je někdy jen v našem konvenčním uvažování. Koukáme se denně z okna na krajinu a zcela samozřejmě ji bereme jako realitu, pak denně koukáme do mobilu na to, jaké bude počasí a považujeme to za něco umělého, virtuálního. Ale obraz toho widgetu existuje a stal se součástí našeho života stejně, jako ta krajina za oknem, máme jej stejně nakoukaný. Přišlo mi tedy v něčem hezké, věnovat těmto věcem pozornost a malovat je. Dělal jsem tak „portréty“ předpovědi počasí, widgetů, kurzoru atp.V současné době se věnuji různým mřížkám, které simulují prostor, současně tam je i princip opakování, rytmus, strukturovanost a porušení struktury. To jsou témata, která mě dlouhodobě zajímají a myslím si, že proměna stylu, kterým zrovna v určitém období pracuji, mi dává možnost se na tyto principy podívat jiným způsobem, jinak je prozkoumat.
Domnívám se, že mě nezajímá až tolik počítačový svět, ale právě různé principy, které prostupují reálným světem, jako se třeba struktura projevuje v atomární mřížce, nebo v matematice. Např. ta matematika je stále spjatá s realitou, není to nic odtrženého. Kdyby nevycházela z reality, pravděpodobně by neexistovala, protože naše myšlení by nemělo, jak ji chápat. Také mě tyto jevy zajímají i ve vztahu k sobě. Zkoumám, proč mě zrovna tahle témata tolik přitahují. Soustavné malování je něco jako rukopis (ne náhodou je slovo styl z latinského stylus – psací pomůcka) a já sebe můžu vlastně prostřednictvím tohoto rukopisu zpětně analyzovat podobně jako grafolog. Když sebe díky tomu více pochopím, logicky se trochu změním a změní se následně i můj styl malování, nebo jde minimálně víc do hloubky, takhle tomu alespoň věřím.
V jednom ze svých obrazů jsi přepsal skladbu od tvého oblíbeného barokního skladatele Georga Philippa Telemanna. Můžeš popsat proces, jakým jsi při přepisu postupoval?
V tomto případě byl postup hodně intuitivní. Kdysi dávno jsem od Telemanna slyšel na Vltavě skladbu, ve které se flétna jako by zasekla a několikrát zopakovala krátký úsek. Připomínalo mi to něco současného, loopování, samply, přeskakující desku... jenže 300 let nazpět. Pokoušel jsem se tu skladbu najít a pořád se mi to nedařilo, a tak jsem asi měsíc v kuse poslouchal Telemanna. Dodnes se mi tu skladbu nepodařilo najít, a tak jsem si řekl, že si ji aspoň namaluji...
Máš i oblíbeného umělce, který ti byl inspirací či vzorem?
Já tu otázku trochu rozšířím, protože vycházím často z jiných médií než jen z malby. Často mě třeba inspirují filmy. Na AVU jsem skoro každý den po malování chodil do Ponrepa (kino Národního filmového archivu). Filmy, které hodně pracují se strukturou a opakováním, které mám rád, jsou Loni v Marienbadu od Alana Resnaise, Playtime Jacquese Tatiho, nebo Celine a Julie si vyjely na lodích od Jacquese Rivetta. Někdy se struktura dá ale zkoumat i její absencí – chaosem, nebo improvizovaným plynutím jako je to třeba ve filmu Salamander Alaina Tannera, nebo Manželé Johna Cassavetese. A pak také hodně poslouchám při malování hudbu – klasickou, elektronickou, techno, orientální, současnou, indie, jazz, ta se do obrazů určitě také promítne.
Momentálně jsi na rezidenčním pobytu u nás v Telegraphu. Jak se ti v tomto prostředí tvoří? Měl jsi nějaký plán, co bys chtěl během rezidence stihnout?
Pracuje se mi tu moc dobře, mám velký ateliér, skvělé zázemí a skoro až laboratorně ideální podmínky. Všiml jsem si jedné věci, která se mi na rezidencích a stážích děje. Hodně se zkoncentruji, uzavřu a dost pracuju. Skoro s nikým se nevídám a připadá mi to až jako nějaká mnišská klauzura. Dlouhodobě bych to nevydržel a jedu dost nadoraz, ale takhle časově omezeně mi to pomůže k tomu, že jsem schopen udělat hodně práce na jeden zátah a v jednom mentálním nastavení. Tím pádem může vzniknout koncepčnější cyklus. Plán jsem nyní neměl, chtěl jsem se nechat překvapit a nechat to vyplynout. Kdysi jsem pracoval s vkládáním textu do obrazu pomocí telegrafních kódů, když jsem sem přijel na rezidenci, najednou mi došlo, že to tematicky souvisí a nabízí se to ještě víc rozpracovat.
V roce 2020 jsi byl na rezidenci v Českém Krumlově, jehož přírodu jsi prolnul do své tvorby. Tvoříš něco v podobném duchu zde, v Olomouci?
V Krumlově jsem byl ze začátku dost bezradný, úplně jsem nevěděl co dělat a zprvu jsem tápal. Pak mě napadlo, že Krumlov je typický těmi nekonečnými davy a zástupy, a tak jsem udělal cyklus turistů, namalovaný pouze z obdélníků. Tady v Olomouci trochu prozkoumávám jednak ty telegrafní kódy a jednak rozpracovávám takový vizuální systém, který mě intuitivně napadl na začátku rezidence. Je v něm určitý paradox prostoru a opět struktura a její narušování. Také jsem si udělal, podobně jako v Krumlově, takovou malou „mapku“ Olomouce. Řekl jsem si, že bych si mohl na každé rezidenci něco takového namalovat, pomáhá mi to více si uvědomit místo, ve kterém se nalézám a také mě to s ním propojuje.
A jaké jsou tvé plány na rok 2023?
Minulý rok jsem měl 7 výstav a bylo to až zbytečně moc. Letos se chci hodně flákat a hodně malovat, víc toho stihnout nepotřebuji.
