„Nikdy to nebyla láska. Vždycky to bylo podbarveno vzájemným opovržením, takže v určitém okamžiku to asi dosáhlo kritické hranice a my se rozhodli jít každý svou cestou.“ Tak Jake Chapman v roce 2002 okomentoval rozpad uměleckého dua, které tvořil se svým bratrem Dinosem Chapmanem. Každému konci ovšem předchází cesta…
A začátek této cesty sahá do osmdesátých let, kdy oba bratři při studiích na Royal College of Art v Londýně pracovali pro umělecké duo Gilbert & George. V té době jim pomáhali s některými jejich uměleckými projekty, což mělo vliv na jejich vlastní tvorbu. Práce jim umožnila získat praktické zkušenosti a nahlédnout do tvorby ikonických britských umělců, což ovlivnilo jejich vlastní přístup k umění, který často zahrnuje provokativní a kontroverzní témata. V roce 1991 pak „The Chapman Brothers” přišli sami na scénu s dílem Disasters of War, které bylo rozšířením či jakousi materializací skic Francisca Goyi. Jednalo se o osmdesát tři miniatur mučících scenérií, z nichž byly některé po čase i zvětšeny do životní velikosti. O čtyři roky později, na bienále umění v Benátkách, vystavovali tyto zmenšeniny už jako součást skupiny Young British Artists, a stali se tak vedle Tracey Emin a Damiena Hirsta světově známými umělci.
Možná si už tehdy kritikové všimli jednoho zvláštního rysu uměleckého dua – naprosté absence tabuizování témat. Tuto „bezfiltrovost” nadále bratři Chapmanové demonstrovali na díle Two-faced Cunt, kde opět využili přeměny plastových figurín a, jak už název napovídá, byly to dva obličeje spojené ženským pohlavním orgánem. Mnozí by od tohoto modelu odvrátili zrak a oddali se skandálnímu šuškání, ale navzdory šokujícímu námětu bylo toto dílo vydraženo v aukční síni Christie's za rekordních 91,000 liber – v přepočtu za necelé tři miliony korun. Po takovém úspěchu pokračovali Jake s Dinosem ve stejném duchu a stvořili další genitální maškarádu tentokrát v mužském provedení, vydraženou za ještě astronomičtější částku.
Když už ale bylo lidské anatomie dost, obrátili se umělci k historii, zejména k její temné stránce. V roce 2000 dokončili peklo – opět plastické dílo, nesoucí název Fucking Hell, plné kontroverzních témat, ovšem jedno z nich bylo dominantní. Peklo bylo plné nacistů, živých i mrtvých, rozebraných koster na vozech a dohromady čítalo bezmála šedesát tisíc figurek vojáků, kteří byli ve svých skleněných vitrínách. Ačkoli se mohlo dílo zdát dehonestující, mnozí ho označili za mistrovskou reflexi hrůz, jež se odehrály v minulosti: „I když něco vytvoříte z šedesáti tisíc nacistických figurek, stále to není ani zdaleka to, k čemu kdysi došlo. Dva roky práce na výrobu tohoto počtu malých vojáčků – a nacisté byli schopni vyvraždit stejný počet válečných zajatců za šest hodin.” Možná bylo dílo Fucking Hell děsivé natolik, že si sám osud pro vitríny zvolil absurdní cestu a zpečetil tak jeho název. Peklo bylo totiž po své výstavě umístěno do depozitáře vlivného sběratele umění Charlese Saatchiho, kde propukl požár, a celé shořelo.
Za zmínku stojí také Chapman Family Collection. Toto dílo z roku 2002 na první pohled působí jako sbírka afrických rituálních soch nebo předmětů z etnografického muzea. Při bližším pohledu však divák zjistí, že tyto „rituální“ objekty jsou ve skutečnosti znetvořené a přetvořené verze ikonických postaviček z řetězce rychlého občerstvení McDonald's.
U filozofického přesahu ještě zůstaneme, jelikož ten byl samozřejmě přítomen po celou dobu kooperace dua Chapman Brothers. Od roku 2003 se bratři vraceli nejen k námětům Francisca Goyi, ale i Augusta Rodina nebo Nicolase Poussina… A tak vzniklo dílo Insult to Injury, kde byly Goyovy skici opět modifikovány. Objevil se obličej Adolfa Hitlera s klaunským make-upem, fiktivní mutanti i Ronald McDonald. Je možné, že se retuš autorských děl Chapmanům natolik zalíbila, že vznikly ještě úpravy obrazů Adolfa Hitlera, nesoucí název Appropriating Hitler, plné krajinek zalitých sluncem, duhou a květinami. K této metamorfóze k lepšímu přišly do kontrastu série obrazů One Day You Will No Longer Be Loved, kde jsme naopak mohli vidět portréty šlechticů a členů aristokratické třídy s tvářemi děsu a hrůz. Tento počin rozbouřil obzvláště kritické vlny, které se tázaly po hranici mezi vandalismem a uměním. Obrazy totiž nebyly z dílny Jakea a Dinose, ale tradičně zakoupeny na trhu s uměním.
I navzdory (nebo právě kvůli) kontroverzím zůstávají Chapman Brothers významnými postavami současného umění. Jejich díla vyvolávají zásadní otázky o povaze násilí, nevinnosti a lidské krutosti, což je činí relevantními v dnešním světě. Přestože jejich tvorba není snadno stravitelná, nutí diváky zamýšlet se nad temnými aspekty lidské existence. Od roku 2022 se každý z dvojice začal věnovat svým vlastním projektům.
