Ivan Pinkava a současné interpretace Krista: vyšla kniha o křesťanských námětech ve světové fotografii
V knize The Figure of Christ in Contemporary Photography, která vyšla v září minulého roku, zkoumá švýcarská historička umění Nathalie Dietschy výklady křesťanského vizuálního jazyka ve fotografii. Do výběru zahrnula největší persony současné umělecké fotografie několika posledních dekád, které spojuje pozoruhodná práce s křesťanskou ikonografií. Mezi autory se objevují např. Greg Semu, David LaChapelle, Renee Cox nebo Andres Serrano. A také Ivan Pinkava.
Kanye jako Ježíš a Ježíš jako homeboy
Kniha nabízí výběr christologických výjevů, na které současná fotografie nahlíží optikou politických statementů, sexuálních identit, rasy, genderu či střetu globálního křesťanství s lokálními kulturami. Poslední významovou rovinu zkoumá např. Novozélanďan Greg Semu, v jehož pracích získává tradiční ikonografie mezikulturní přesah. Zasazuje ji totiž do prostředí svých samojských kořenů.
Ikona fashion fotografie David LaChapelle zase neváhal nechat pózovat v trnové koruně Kanyeho Westa nebo „sestoupit“ Ježíše do prostředí americké noční ulice v sérii Jesus Is My Homeboy (2003).
(Greg Semu, Autoportrait with 12 Diciples ze série The Last Cannibal Supper, Cause Tomorrow We Become Christians, 2010; David LaChapelle, Intercession ze série Jesus Is My Homeboy, 2003)
Jidáš je běloch
Samostatnou kapitolu autorka věnovala kontroverzně přijatým fotografiím, ať už jde o výmluvného Piss Christ (1987) Andrese Serrana či výstavu Ecce Homo (1998) švédské fotografky Elisabeth Ohlson Wallin s postavou Ježíše v prostředí queer komunity.
Jamajsko-americká fotografka a umělkyně Renee Cox se zase zobrazila v postavě samotného Krista, a to přímo v centru leonardovské Poslední večere. Monumentální snímek seskládaný z pěti panelů byl vystaven na výstavě Committed to the Image konané v roce 2001 v brooklynském Muzeu umění. Fotografii, jejíž kontroverznost umocnilo zobrazení v aktu, hlasitě kritizoval dokonce i tehdejší newyorský starosta Rudi Giuliani. Snímek s příznačným názvem Yo Mama’s Last Supper dodnes funguje jako narážka na disproporci mezi reprezentací menšin a zástupem figur bílé pleti v etalonu „mainstreamových“ dějin umění posledních staletí. Jediný běloch je tady Jidáš.
(Renee Cox, Yo Mama’s Last Supper, 1996)
Gesta, výrazy a přesahy
Ve srovnání se společensky orientovanými autory funguje Pinkavova interpretace náboženských témat spíše jako prozkoumávání vztahu mezi zavedenými ikonografickými schématy a zachycovaným dějem. Toto napětí vykazuje řada jeho prací, mezi jinými např. A potom poznají, koho probodli (1997) nebo Pieta (1997). Jak píše Dietschy, Pinkavovy fotografie nepotřebují zavedené atributy ani přímé citace. Jejich význam se odehrává skrze náznak, kompozici, gesta či výraz. Tak jako u předchozích fotografů je jim ale společné hledání místa pro tradiční vizuální schémata v současné komplexní realitě.
(Nathalie Dietschy, The Figure of Christ in Contemporary Photography; foto: Ivan Pinkava)
Kniha The Figure of Christ (…) vychází již v druhé edici, tentokrát v angličtině.
Pinkavova Pieta byla k vidění v Telegraph Gallery na výstavě Dvojná vazba do 14. února. Nebo prostřednictvím virtuální prohlídky kdykoliv.
Autor: Šárka Nováková, Telegraph Gallery
