Gábor Pintér (*1983) vystudoval malbu na Maďarské akademii výtvarných umění a žije a tvoří v Budapešti. Ve své tvorbě se věnuje nejen malbě, ale i práci s papírem či prostorovým instalacím. Jeho obrazy jsou často reakcí na vlastní kritické úvahy o dnešní konzumní společnosti. Kromě toho se zamýšlí nad fungováním mysli a procesem poznávání. Gábor obýval ateliér v Telegraphu od začátku září. Ještě než odjel, stihl nám odpovědět na pár otázek.
Dokázal bys nějak popsat svůj přístup k tvorbě?
Nikdy není snadné to jednoduše sumarizovat. Co mě ale především zajímá je vidění, percepce jako taková a jak do ní vstupuje vědomí.
Ve svých obrazech pracuješ s vizuálními hádankami či hříčkami. Pluralita se objevuje také ve zvolených formálních postupech, kde kombinuješ abstrakci, modernistickou stylizaci, ale i realismus. Jak na tyto motivy přicházíš?
Ano, mám rád různé vizuální situace a meta obrazy. V notebooku mám obrovskou sbírku různých fotografií a hodně kreslím. A samozřejmě mám plnou hlavu obrazů. Pozměněné nebo zkreslené vzpomínky. Při jejich shromažďování přemýšlím o obrazech, kompozicích a párování těchto různých motivů, o možnostech jejich vzájemného vztahu, o tom, jak se vzájemně utvářejí a zároveň přetvářejí různé významy. Proces malování je však tekutý a není zcela předvídatelný – věci, které jste nečekali, se mohou najednou změnit. Já si především hraju. Někdy prostě vytvářím protipóly. Soustředím se pouze na kompozici a interpretace je věcí diváka. Když namaluji fotorealistický detail člověka, menší scénu jako geometrickou abstraktní kompozici a jednu další v pozadí, kde je třeba komická postava, říkám tím pozorovateli „vyjděte na ulici a rozhlédněte se kolem sebe“. Najdete tam zvláštní oblečení, zajímavé tváře, situace a momentální náhody. Mám rád jednoduché, banální motivy, protože realita je jimi naplněna.
Býval jsi aktivním graffiti writerem a dokonce jsi studoval malbu na porcelán. Objevuje se to nějak i ve tvé současné tvorbě? Promítají se tyto technické přístupy do způsobu, jakým nyní o malbě přemýšlíš?
Pokud se nad tím zamyslíme, je v tom docela silná dualita. Zabývám se vlastně obojím současně. Podobná dualita totiž charakterizuje i mé obrazy. Také jsou to dva malířské žánry, které hodně pracují s pohybem. Proces malby mě velmi zajímá – rád si pohyby štětcem plánuju.
Právě jsi měl samostatnou výstavu v Erika Deák Gallery v Budapešti ( „Flies always tries to escape through the closed part of the window after great ideas” / „Mouchy se po velkých nápadech vždy snaží uniknout zavřenou částí okna”). Mohl bys popsat, jak vznikala?
V létě jsem měl ve svém ateliéru vždy polovinu okna otevřenou a dovnitř pravidelně létaly mouchy. Pořád na mně přistávaly. Nejspíš jsem je nějak lákal. Jsou velmi otravné, když člověk jen tak sedí a přemýšlí. Ale když chtějí odletět, vždy to nejprve zkusí přes zavřenou část okna. Jak jsem viděl, není to ale pro ně vůbec snadné. V názvu je zásadní detail, že je tam otevřená část okna jako možnost. A když jsem se nad tím chvíli zamyslel, zjistil jsem, že ta následnost "po skvělých nápadech" je dost legrační. Někdy se mi totiž stává totéž.
Jaká byla tvoje zkušenost s pobytem v Olomouci?
Z pobytu tady jsem byl nadšený. Vytvořil jsem speciální sérii soch inspirovanou mými procházkami podél řeky Bystřice. Když jsem se díval na břeh řeky plný oblázků, dostal jsem nápad. Snažil jsem se sbírat kameny, ze kterých bych mohl vytvořit sochy hamburgerů. Bylo to vzrušující. Už jich několik mám.
Ovlivnila nějak samota na rezidenci způsob tvé práce?
Když pracuji, nejsem nikdy sám.
Autor: Šárka Nováková, Telegraph Gallery
