David Pešat (*1980) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v Malířském studiu 1 u prof. Jiřího Sopka. Při studiu absolvoval také stáže ve Španělsku a Finsku. Jeho malířská práce navazuje na modernistické pojetí obrazu v proměně jeho skladebnosti a formálního výrazu. Autor na toto východisko reaguje po svém, přehodnocuje ho, destruuje a přetváří. Citlivě vnímá rámec zkušenosti, kterou prošlo moderní umění, aby vytvořilo předpoklady pro svobodné tvůrčí zacházení se samotnou vizualitou. Právě vizualitu vnímá Pešat jako „surovinu“, materiál určený k transformaci a zpracování.
Na střední škole jsi studoval technický obor. Co tě nakonec přivedlo k malbě a jak probíhala tvá příprava na Akademii výtvarných umění?
Já jsem vlastně v teorii umění neměl dlouho žádné formální vzdělání. Ta cesta umělce pro mě byla především přirozená a intuitivní cesta, ale nevedla určitě přes nějakou teorii. Vždy jsem byl spíše umělec-praktik. Nutkavá potřeba kreslit je pro mě základní kámen cesty a vlastně i jediná cesta obecně. Takže jsem na to šel tímhle způsobem – způsobem nutkavé potřeby. Pochopil jsem, že to mě stejně nikde nikdo nenaučí. To buď je, nebo není. Samozřejmě to jsem zjistil až zpětně, takže po maturitě jsem prožil poměrně intenzivní 4 roky příprav a docházky na lidovou školu umění na pražském Smíchově. Byl v tom kus štěstí, protože tam tehdy učili úžasní lidé, všemi studenty milováni – Vlastimil Šik, Karel Matějček nebo Helena Horálková – a tam jsem dostal první zasvěcení. Zase zpětně hodnoceno, bych řekl, že nic důležitějšího se pak asi dlouho neodehrálo. Co je poprvé, je prožíváno intenzivně a upřímně, a co je upřímné, je i věčné. S vděčností na to rád vzpomínám. Bylo strašně fajn, že už tenkrát tam nebylo žádné přísné časové omezení „od kdy do kdy“ pracovat, tak jsem to pochopil tak, že pracovat a malovat se má neustále, intenzivně a vášnivě. No a na tom bych taky určitě nic ani po letech neměnil.
Na AVU jsi prošel ateliérem malby profesora Jiřího Sopka. Jak působení pod Sopkovým vedením nasměrovalo tvůj výtvarný projev?
Já jsem se vlastně hlásil do ateliéru tehdy končícího Antonína Střížka. To jsem samozřejmě nevěděl. A ani to, že po něm má přijít Michael Rittstein. No a ten mě nejspíše nechtěl, protože nakonec mi přišel dopis ve znění „byl jste přijat do ateliéru malba I. Jiřího Sopka“. I po letech to vidím stále před sebou – tlustým písmem PŘIJAT. Jen tak pro pořádek, jsem tam dvakrát viděl i tlustě napsáno NEPŘIJAT. AVU funguje tak, že co jedni nechtějí, se může líbit jiným, a tak si mě přijal k sobě Jirka Sopko. Takhle si to idealizuji již léta a bylo by asi zajímavé zjistit pravou motivaci jeho rozhodnutí. Popravdě jsem nikdy nenašel dost odvahy se ho na to přímo zeptat, ale mám takové tušení. Pro mě bylo působení na AVU jako sen a jako každý takový sen, i ten můj měl svoje vystřízlivění. Zní to jako hezká pohádka, ale mě se za těch šest let moc vystřízlivět nechtělo a viděl jsem v tom i takovou svoji povinnost se škole odvděčit tím, že si vše s tím spojené prožiju. A tak jsem maloval a užíval. David Černý o tom někde napsal, že to byly takové „prom*dané roky“... Myslím si, že se to dá chápat i v širším smyslu jako doba, která se dá vymazat, ale ne zapomenout. Že tak nějak zůstane v genetické výbavě umělce a projeví se až po letech.
Pohybuješ se mezi figurací a abstrakcí a témata, která zpracováváš, jsou velmi obsáhlá. Která vytváříš nejčastěji? Je ti pro některé náměty příjemnější abstraktnější poloha a pro jiné naopak více ta figurativní?
Já mám pocit, že co se týče témat, tak jsem dlouho tak nějak trpěl tím, co přináší i naše doba. Roztříštěnost a příliš mnoho hluku. Každý se tak nějak vyjadřuje naplno a hlasitě, ke všemu, pro všechny, s co největším úsilím. Možná proto jsem si na diplomku naordinoval takovou vizuální dietu a celou jsem ji provedl jen ve třech barvách a to bych ještě ty barvy dal do závorky, protože černou, bílou a béžovou lze jen těžko s čistým svědomím zařadit mezi barvy. Bylo to moje určitě nejabstraktnější období. Rok po škole jsem s tím ještě pokračoval, dokonce by se dalo říci, že docela komerčně úspěšně pokračoval (nakoupila mě jedna významná pražská galerie). Pak mi, co čert nechtěl, ruply nervy a já jsem se vrátil k té své expresivní barevné poloze. Měl jsem tenkrát pocit, že nejsem dostatečně upřímný sám k sobě a že na to prostě ještě lidsky nemám. Myslím na tak velkou redukci a abstrakci. Z profesního hlediska to byla úplná katastrofa. Prožil jsem dalších šest let, které bych mohl s gustem odepsat. Hrozně jsem se začal hledat, chtěl jsem pro sebe něco velkého a silného, ale taky mě začínal dohánět život a ty praktické potřeby. Léta jsem učil na škole, ale to ten vývoj neurychlovalo. Spíše naopak. Dneska vím, a tak nějak jsem to tušil i tenkrát, že všechno má svůj čas. Jsem rád, že jsem to vydržel a myslím si, že díky tomu mám pro sebe něco navíc. Takovou nějakou jistotu, že ztracený už jsem byl a že jediná cesta teď je už ta cesta z lesa ven... Vzpomínám si, že jeden velký obraz jsem nazval V Lese hoří, a tak to asi i bylo. Žil jsem tenkrát v kruhu hořícího lesa.
Jinak bych rád odpověděl na tvoji otázku, že se cítím jako figuralista s láskou ke všemu abstraktnímu. Člověk mi z toho prostě nesmí zmizet.
Každý detail důkladně promýšlíš tak, aby ti na plátně fungoval a měl svůj význam. Dá se říci, že nic nenecháváš náhodě. Proč je tento význam pro tebe tak důležitý?
Kdybych měl zjednodušovat, tak je to tak, že co se dá promyslet, promýšlím, ale pak nechávám dílu poměrně volný průběh. Přichází samozřejmě i náhoda. Dneska mám už zaběhlý postup od kresby až po poslední vrstvu na plátně. Někde uprostřed ještě hodně zkouším kompozici a používám třeba i kalkulačku a pravítko, úhloměr a podobné nepěkné nástroje. Snažím se o syntézu všeho, čeho jsem schopen, a zároveň o čím dál větší koncentraci a zjednodušení. Nikdy nevím, jestli je pro diváka tohle kostrbaté vysvětlování pochopitelné. Třeba teď mám v hlavě romantický cyklus, úplně ho vidím. Mám k tomu už kresby, potom si udělám ty črty s pravítkem, ale rozhodující je ten proces a malování.
Máš oblíbené umělce, kteří jsou pro tebe zajímaví svojí tvorbou nebo životním příběhem?
Pro mě je vlastně každý umělec zajímavý. On má svůj příběh a ten příběh je vlastně vždycky v něčem dojemný. Ale abych ti neuhýbal, tak bych to rozdělil na ty žijící a na ty, kteří už tu nejsou přímo fyzicky. Oni stojí jakoby v řadě od Giotta po Rembrandta až k Rothkovi a Gustonovi. Jsou pro mě něco jako imaginativní rodina. Každý mi může s něčím pomoc, když se na něj obrátím o radu. Vlastně jsou pro mě stále živí. No a pak tu jsou ti (skutečně) živí. A s nimi je trochu problém, protože to se mění. Dneska člověk sleduje ten digitální orloj, a tak nějak to ani snad nejde podržet všechno najednou... Tak třeba Salman Toor, Zsófia Keresztes, Louise Bonnet, Xiaogang ale i další a další. Musím přiznat, že ale nejraději mám ty outsidery jako Vincent van Gogh, Chaïm Soutine, Wols, Jan Křížek, Bohuslav Reynek. Tam cítím nějakou zpětnou lidskou vazbu. Možná, že se jen ozývá moje romantické já.
Přemýšlel jsi někdy, že by ses vydal i na jinou uměleckou dráhu a experimentoval například se sochou či videem apod.?
Nejpodstatnější je malba, medium malby a s tím vše příbuzné. Kresba, grafika atd. Ostatní vnímám jako svého druhu experiment, kroky stranou. Jen proto, abych se mohl zase vrátit. Takže ano, já mám i nějaké sochy a fotografie, ale ty si nechávám, tak trochu pro sebe. Není to něco, o co bych se chtěl hned podělit. Vlastně kdybych měl být trochu rýpavý, tak si myslím, že je to dnešní nešvar. Každý je sochař, malíř, básník, kurátor, architekt a scénograf atd. Neříkám, že to není možné, ale je to spíše drobení a trochu povinnost to napsat a vlastně to i dělat.
Mezi lety 2004–2006 jsi také podnikl dva zahraniční pobyty – nejdříve ve Španělsku a následně ve Finsku. Co tě vedlo k výběru tak rozdílných zemí? V čem se tyto pobyty lišily? A měly naopak něco společného?
Když jste na škole a máte tam ty programy, tak samozřejmě chcete ty nejlepší. No a pak jsou tu destinace, které vysoutěžíte. Beru to trochu s nadhledem, protože hlavní bylo, že to pan profesor dovolil a vlastně i trochu popostrčil, takže jsem jel. Obě stáže byly zásadní a bez nich bych nebyl, co jsem. Španělsko si asi dokážete představit. Strašně jsem to prožíval a byla to doba takového opravdového bohémství. Hodně jsem kreslil, nasával lidi a jejich styl života. Finsko byla pak taková studená sprcha, pochopitelně. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale dostalo se mi ponaučení. Tam se to ve mně nějak zlomilo a já něco vím, co si nesu až doteď v sobě. Asi je to takové to vědomí nicotnosti a velikosti zároveň, a že se o tu velikost musí člověk taky trochu (hodně) přičinit. Lišily se vším a všechno bylo obráceně. Vlastně si nevzpomínám, že by se něco i jen podobalo – sníh-slunce, oslavy-introverze, práce, jídlo, všechno bylo jinak, ale bylo to pěkné.
V současné době působíš v rámci rezidenčního pobytu zde v Telegraphu. Jak pobyt a práci v tomto prostředí hodnotíš?
Pro mě je pracovat tady v Olomouci v Telegraphu jako se vrátit do doby, kdy jsem měl na všechno moře času. S tím rozdílem, že tehdy jsem s tím časem mrhal a dneska řeším každou hodinu. Můžu se soustředit a promalovat, co se mi nakupilo za několik měsíců. Ono samozřejmě ve výsledku nestihnu ani polovinu. Myslím, že to je taky ale téma doby. Těch nápadů je na jednoho člověka a na jeden život prostě moc... Bude to za mě asi někdo muset dodělat... asi AI. Jelikož jsem nějakých dvanáct let učil a dělil svoji práci mezi střední školu a ateliér, tak vnímám takovou rezidenci jako svého druhu satisfakci za ty roky ve škole. Nikdo nemůže a neměl by sedět na dvou židlích. Ono to vypadá, že to jde, ale výsledek je stejně poloviční, ať si to přikrašlujete, jak chcete. Doufám tedy, že z toho vyplývá, že pobyt tady hodnotím nesmírně pozitivně a dávám mu 10 z 10.
Měl jsi předem nějaký plán, co bys zde chtěl vytvořit, nebo tomu necháváš volný průběh?
Samozřejmě plán mám. Všechno jsem si pečlivě připravil, naskicoval, propočítal a teď... teď prožívám tu změnu, to dobrodružství. To je ten volný průběh, ale myslím, že to základní tam zůstalo, doufám... ten člověk :)
