David Krňanský (*1987) studoval v ateliéru Jiřího Kovandy na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a následně v ateliéru Jiřího Černického a Marka Meduny na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Během studia založil se spolužáky Juliem Reichlem, Martinem Lukáčem a Štěpánem Markem uměleckou skupinu Black Hole Generation, která se kriticky vyjadřovala k nedokonalostem současného uměleckého prostředí. Od ukončení studia se Krňanský věnuje převážně malbě a dlouhodobě ohledává téma krize. Krňanský vystavoval v České republice i v zahraničí, a to například v galerii Jelení, SPZ, Futura, Hunt Kastner, Berlinskej model, Galerii města Plzně, Domě umění Brno. Práce Krňanského byla prezentována opakovaně na uměleckých veletrzích v zahraničí a je zastoupena v soukromých sbírkách v České republice.
Několik posledních týdnů trávíš na rezidenčním pobytu zde v Telegraphu. Věděl jsi předem, na čem tu budeš pracovat? Začínal jsi nový projekt? A jak se ti v prostředí nového ateliéru pracovalo?
Pracovalo se tu skvěle. Jakákoli rezidence je dobrá v tom, že se člověk může soustředit na své věci. Nemusím přecházet mezi ateliérem a domovem a mezitím se potkávat s lidmi. Já projekty nedělám. Maluji obrazy a myslím si, že je to úplně jiná disciplína, než pracovat na projektech pro instituce nebo pracovat konceptuálně. Baví mě ten způsob přemýšlení, ale maluji prostě barvou na plátno. Nedovedu si představit pro tuto disciplínu vymýšlet nějaký projekt. Zkoušel jsem to, když jsem chodil do školy a člověk musel mít práci podloženou nějakým myšlenkovým konstruktem, ale myslím, že to takhle nefunguje.
Dlouho jsem nic nedělal, protože na to nebyly podmínky a do práce jsem se proto vrhnul úplně spontánně. Na začátku jsem s tím trochu bojoval a vznikaly jen takové pokusy. Myslím si, že to platí tak obecně u lidí, co malují obrazy. Je to o kontinuitě, kdy vytváříš nějaký jazyk. Občas je to víc vědomé a občas míň, ale vyžaduje to „každodenní práci“. Rezidenčního pobytu jsem využil na dva měsíce, ale protože byly Vánoce a Nový rok, tak to asi nebylo úplně nejlepší načasování. Zároveň mi pauza mezi svátky dala prostor pro reflexi a pomohla vnést novou energii. Po návratu do ateliéru po svátcích jsem přemaloval čtyři obrazy, se kterými jsem nebyl spokojený.
Do jaké míry se ve své tvorbě necháváš vést intuicí?
Intuice mi přijde jako ten nejdůležitější klíč. K umění přistupuji tak, že mě daná věc zajímá nebo ne. Má tu schopnost zaujmout, získat si člověka. A mám pocit, že stejně to funguje i obráceně, když umění vytváříš. Je to taková má strategie. Řídím se svým vnitřním kompasem. Ctím věci, které jsou vystavěné na základě příběhu nebo mají snahu řešit různá témata, ale já se snažím řešit něco mého. Vyřešit to na bílém plátně v nějakém formátu s pomocí barev mi připadá jako výzva.
Když vystavuješ, přizpůsobuješ malby danému prostoru, nebo prostor malbám?
Tohle se u mě hodně proměnilo. Během studia jsem výstavu vnímal jako celek. Přišlo mi dobré dělat pro umění nějaký stage design, ale čím víc maluju, tím víc mám pocit, že obraz nese sdělení sám. Mám rád, když se prostor s malbou vzájemně doplní. Momentálně v hlavě žádné představy nemám. Když chci řešit architekturu, jsem odkázaný na další lidi, a to je pro mě komplikace, která mě odradí. Obraz si namaluji sám. Je pro mě lepší soustředit a uchopit svou energii a přetavit ji do obrazu. Potom už pro mě postrádá smysl jej dovyprávět skrz prostor. Pro typ obrazů, které dělám já, nedává smysl si prostor přizpůsobovat. K mým obrazům se nejlépe hodí galerie typu white cube.
Neustále zkoušíš nové věci. Spolu s Repete a Breadfit store jsi vytvořil unikátní kolo. Unikátní v tom smyslu, že se jedná o jeden jediný kus, který propojuje řemeslo Repete, filozofii Breadfit store a tvoje grafické provedení, které vychází z publikace Crisis Mag (LOL LIFE SOCIETY). Jak jsi k projektu přistupoval?
Mám rád design a tohle byla spolupráce z radosti. Tohle ani nebyla zakázka, byla to kamarádská spolupráce. Já sám jezdím na kole. Repete dělají super kola, Lukáš, který má se svou ženou Breadfit dělá výborný chleba. Mají rádi umění a celé to je o společné filosofii, o věcech, které nás zajímají a kterými se chceme obklopovat. Byl to čistý entusiasmus pro danou věc. Přemýšleli jsme nad tím, jestli jich neudělat pět. Lidi na to skvěle reagovali a nejspíš by se prodala, ale zůstalo to jako kolo pro Lukáše. Všichni jsme se na tom shodli. Nešlo o to vytvořit produkt, který by se měl prodat. Šlo o to vytvořit pro konkrétního člověka konkrétní věc a Lukáš to celé vymyslel sám. Přišel s tím, že se mu líbí tyhle kresby, já jsem mu dal magazín a dohodli jsme se, že mu ještě něco nakreslím a může si s tím naložit podle svého. Společně už jsme jen konzultovali. Byl to hladký proces.
Jsi jedním z umělců spolupracujících se značkou Ferdinand, kde jsi navrhl svůj ponožkový design. Jak vnímáš hranici mezi uměním a designem?
Česká republika je malá a lidi se znají a chtějí tyhle věci vytvářet společně. Jsem ten, za kterým lidé přijdou a já se snažím pokaždé vyhovět, protože tím podpořím lokální firmu, lokální produkt, který je mi sympatický, ale jsem vůči tomu do jisté míry i skeptický, protože linie mezi uměním a designem je opravdu tenká. Cítím, že mohu propůjčit něco ze svého umění, zbavit ho té aury uměleckého díla a nechat jen jako motiv, který se replikuje. Věci samotné to neškodí, protože to není jako fotka obrazu, co by se tiskla. Je to spíše můj rukopis a nebráním se jeho použití v designu. Nedávno jsem udělal domů stůl. Protože věci, které se mi líbí jsou buď nedostupné, nebo neexistují, rozhodl jsem se, že si ho vyrobím sám. Na základě toho mám chuť zkoušet design. Líbí se mi to propojení. Mám pocit, že tyto kategorie jsou čím dál jasněji definované a samotné definice brání vzájemnému prolínání.
V poslední době u tebe převládá převážně malba. Vracíš se ve své tvorbě i k sochám a objektům?
Mám pocit, že se věci neustále propojují a člověk přechází z jedné věci do další. Je to jako linie, která je někdy více plynulá, někdy méně, ale nakonec zase čerpám zpět ze sebe a z vlastních zkušeností a přenesu to do nové práce. Rozdělané obrazy mě inspirují k tvorbě objektů. Ale jak jsem už zmiňoval u první otázky, je potřeba nápomoc. Práce s určitým materiálem vyžaduje skills i vybavení. Po zkušenostech s výrobou stolu jsem zjistil, že dokážu určité věci udělat sám. Mám v plánu dělat objekty ze dřeva. Ten klasický materiál mě baví a mám pocit, že ke znázornění toho, co chci, funguje nejlépe. Tendenční formy mě nezajímají.
Během studií v Praze jsi se spolužáky založil uměleckou skupinu Black Hole Generation (B.H.G.). Můžeš ji trochu přiblížit?
Myslím si, že je škola nejlepší inkubátor pro myšlenky a jejich sdílení. A protože jsme byli skupina lidí, která se zabývala stejným problémem, tak se automaticky nabízelo ho zkusit zpracovat společně. Nejprve vznikla výstava, kdy jsme se v rámci skupiny lidí chtěli vzdálit od malby a pomocí objektů, instalací a videa vytvořit environment. Komplexní zprávu o stavu naší mysli. Hodně se v té době řešilo internetové prostředí a ten nekonečný materiál, který skýtá. Výstava se jmenovala Black hole generation a na jejím základě se na nás začalo nahlížet jako na skupinu. Má to své výhody. Dopomohlo nám to se ve větším měřítku zviditelnit a vystavovat v zahraničí. Zároveň to vyžaduje zodpovědnost v řešení agendy projektů a tam to nějakým způsobem asi ztroskotalo. Protože zakládající členové jsou malíři, tak nás to odvádělo pracovat na svých věcech. Možná do budoucna něco uděláme.
Nějaký čas jsi pobýval i v Athénách. Jak by si porovnal českou a řeckou uměleckou scénu? Co se ti tam líbilo?
V Řecku se mi hlavně líbí to, že tam svítí sluníčko. Částečně tam stále žiju. Teď tam budu trávit celý únor. Ale snažím se to omezit, protože tu mám větší klid na práci, nabídky na výstavy a své sběratele, bez kterých bych umění dělat nemohl. Umělecká scéna je tam v něčem podobná té naší a zároveň má svá specifika jako každá jiná scéna. Velký rozdíl vnímám v tom, že Athény jako mezinárodní metropole mají velkou kulturní diverzitu, která přináší spoustu výhod. Jsou tam normální náklady na běžný život, takže pro umělce super. Střet odlišných identit a kultur generuje novou energii, která se neustále aktualizuje. Čechy, i když sebelíp přejímají modely ze západu, jsou stále lokální. Je tu jedna jediná kultura. Děláme lepší institucionální výstavy, ale to umění je stále stejné. Je skvělé, nic proti němu nemám, jen mi v umění chybí ten mezinárodní přesah. V Athénách se progresivní komerční galerie nebojí zainvestovat a vystavují umělce z celého světa a pak to ještě umí prodat. V Čechách to málokdo umí a nejsme na to zvyklí. Je tam pestřejší scéna, ale tady je zase svým způsobem stabilnější prostředí. Ale s kvalitou je to všude stejné. V tom nepřeberném množství je jí málo.
