Telegraph gallery nenabízí setkání s výtvarným uměním pouze v hlavním výstavním sálu galerie či při občasných instalacích v prostorách kinosálu nebo loftu. Pokud jste pravidelnými návštěvníky Telegraphu, mohli jste již zaznamenat nová díla, která se připojila ke stávajícímu kovovému objektu (Klas, 1974) Štefana Belohradského a oživila stěny mezipater. Jedná se o velkoformátová plátna tří mladých umělců, vytvořena v posledních několika letech.
Při vystupování po schodech z prvního patra je to nejprve olejomalba Václava Buchtelíka s názvem Jump (2020). Tématem Buchtelíkových obrazů jsou často různé formy úzkosti či děsu, jaké může představovat také právě zde zobrazený skok do neznámého prázdna. Přesto však figura působí nezúčastněným, téměř klidným dojmem, jenž je se scénou vyvolávající nekomfortní úzkostné pocity v rozporu. Typické pro Václava Buchtelíka je také démonické pozadí, plné oblak dýmu z vybuchující sopky. Přeneseně je zde zobrazena společnost (v Buchtelíkových obrazech se často jedná o společnost socialistickou) paralyzovaně hledící vstříc démonickým zničujícím silám.
Protějšek Buchtelíkovu světu v rozkladu tvoří na opačné stěně statický bezejmený portrét od Jakuba Čušky z roku 2021. Vyobrazení mladého muže zcela podléhá tradičnímu způsobu zachycení figury na Čuškových obrazech. Malíř nejprve vychází z fotorealistického přístupu při vykreslení tváře, poté však výpravnost narušuje a přenáší ji do snového, rozostřeného, jinotajného zobrazení, v němž se rozplývá objem lidského těla do nejasných tvarů. Tímto dvojím uchopením je naznačena také samotná povaha současného světa – snaha dohlédnout až k samé detailní podstatě věcí a jevů, jež nás obklopují, a následné uvědomění, že dosáhnout takto hlubokého poznání je téměř nemožné.
O patro výše se pak nachází poslední obraz s názvem Cryboy (2022) od Samuela Kollárika. Ten ve svých kontroverzních malbách tematizuje minoritní skupiny hnutí skinheads. Typická je také velmi výrazná barevnost a deformace figur, tvořící Kollárikův jedinečný a rozpoznatelný vizuální styl. Zobrazované scény jsou často plné násilí, ale i překvapující emocionální vřelosti. Stejně tak je tomu na obrazu Cryboy, kde spolu dva muži z dostatečného odstupu a skrze bariéru, tvořenou pouliční lampou, svádí podivný pěstní souboj. Vyznění obrazu je pak poněkud rozporuplné – prvky komična či dokonce absurdity se slívají s nejistotou, zda zobrazená situace skutečně komická je, či je spíše sdělením závažného.
Začtěte se do společného rozhovoru, který vedl Michal Vallo.
Monet is only an eye - but my God what an eye.
V 19. storočí touto vetou vzdal Paul Cézanne hold Claude Monetovi.
Čo v 21. storočí? Ide o krásu zachytenú v určitom momente? Alebo o počet zobrazení na socialnom profile? Áno, aj to je impresia. Impresia 21. storočia. Klik - klik, označenie a vloženie fotiek na profil. Na profil umelca, ale kto je to? Kto je autorom diel? Nahliadnime spolu na profil troch umelcov vystavujúcích na schodisku Telegraphu, ktorých spája táto charakteristika: muž, okolo tridsiatky, pri vedomí, orientovaný, normostenik, strednej výšky, rozstrapatené vlasy, zornice izokorické, dúhovky s valérami hnedej, zelenej a modrej, prsty s olejovými škvrnami, prítomné pigmenty.
Atribúty: Húževnatosť (vlastnosť) STAMINA [ˈstæmɪnǝ] n., 1. schopnosť vytrvať v úsilí k dosiahnutiu cieľa i cez kladené prekážky. Pokus – omyl (metóda) ERROR [ˈerǝ] n., 1. spôsob hľadania riešenia problémov za pomoci náhodného testovania všetkých potencionálných východisk. Šťastie (pocit) LUCK [lʌk] n., 1. komplexný zážitok radosti s ohľadom na vyplnenie nádejí, prianí, očakávaní. 2. stav zodpovedajúcí najväčšej vnútornej spokojnosti s podmienkami vlastného bytia, pochopenia života a uskutočneniu jeho ľudského poslania. 3. k šťastiu patrí prvok náhody.
Tak páni majstri. Poviete mi niečo o vás, čo sme ešte nečítali alebo nepočuli? No, nebude to také ľahké. Ako vyzerá váš deň? Máte nejaký rituál?
V: Přijdu do ateliéru, dám si kafe, dám si cigaretu a podívám se na internet. Dříve to bylo tak, že jsem si šel zahrát na bicí a na kytaru.
J: Rituálům se vyhýbám, protože pak máš „závazek“ k tomu, abys ho plnil. Když ho nesplníš, musíš to na něco svádět. To se mi stává často, že nejsem důsledný, a pak bych se vymlouval. Takže je to pro mě asi svazující, stereotypní. Ráno přijdu do ateliéru. Hned začínám malovat. Pokud bych to neudělal, trvalo by mi dlouho, než bych se dal do práce. Jen sedím, dívám se na obrazy, nebo kreslím. Kroužkuji chyby.
S: Pokiaľ sa k maľovaniu nedostanem hneď keď prídem, tak si čítam, kreslím, veľa fajčím. Často len vymýšľam verše, oxymoróny, vety, nápady a od toho sa vizuálne odpichujem. Riadim sa aj procesom selekcie. Niekedy si len nápady odložím na skicu a vrátim sa k nim za niekoľko mesiacov.
Malujete pri hudbe?
V: Ano, poslouchám metal, ale nejsem ortodoxní black metalista. Poslouchám i Eminema. Ale nejraději mám kapelu Meshuggah ze Švédska. Jsou i dny, kdy dělám v úplném tichu.
J: Většinou hudbu poslouchám, ale není to podmínka. Když jsem v ateliéru sám, tak si ji pustím dost nahlas. Mám rád rap, který vnímám jako poezii. Obecně mě zajímají slova, kterých je rap plný.
S: Hudbu pri maľovaní počúvam takmer vždy, ale žáner ani kapelu ti zodpovedne nepoviem. Mení sa to podľa toho v akom som rozpoložení, snažím sa ňou trafiť do nálady, akú mi poskytol ten konkrétny deň, takže je to od ambientu, cez melanchóliu, jazz, až po Macho rap alebo Postpunk, zahrňajúc techno a kopu alternatívy.
Poďme na úplný začiatok. Inšpiroval vás niekto v rodine stať sa umelcom?
V: Z rodiny ne, ale zapůsobil vliv mojí nejlepší kamarádky Evy Konstantínidisové. Hlásila se na střední uměleckou školu v Ostravě. Připravovala se na přijímací řízení, tak byla všude samá zátiší. Okouzlující. Poté jsem začal chodit na přípravku k malířce Renátě Filipové v Petrovicích u Karviné. Seznámila mě s díly akvarelistů jako jsou Otakar Baran, Rudolf Žebrok a Franciszek Świder.
J: V rodině mě absolutně nikdo neovlivnil. Jediný člověk z rodiny, který kreslil ilustrace. To byl můj švagr. Moje první zkušenost s uměním byla soutěž ve školce, kterou jsem neplánovaně vyhrál. Dokonce mi otiskli obraz do novin s upoutávkou, že Jakub Čuška chce být jednou malířem. Dostal jsem za to kinder vajíčko.
S: Môj otec kreslil, keď bol malý. Mal talent, aj keď je vojak z povolania. Tvoril príjemné surreálne kresby.
Podporuje vás rodina?
V: Rodina chodí na vernisáže výstav. Manželka Andrea je sochařka, takže se podporujeme navzájem.
J: Rodina už to bere vážněji, ne jako dřív, kdy to vnímali spíše jako koníček. Na výstavy chodí občas. Myslím, že je to pro ně úplně jiný svět.
S: Podporuje, ale nie vždy to tak bolo. Mal byť zo mňa právnik. Najstarší súrodenec, mal som zabezpečiť rodinu. So svojou povahou som vedel, že to tak nedopadne. Keď som sa hlásil na strednú, uzavrel som s mamou dohodu, že pôjdem na tú školu, na ktorej sa lepšie umiestnim. Prijímačky na umelecké stredné boli kvôli talentovkám neskôr a na gymnáziu som bol druhý. Proste sa spoliehala, že to lepšie nedopadne. Na Šup v Kremnici som sa ale umiestnil identicky a tak sme boli zas na začiatku. V podstate som si to musel vydupať, vďaka tomu dnes uvažujem, z čoho ma často bolí noha.
Zameriavali ste sa pri výbere školy na samotný ateliér? Uvažovali ste aj o zahraničí?
V: Šel jsem ve stopách nejlepší kamarádky EI do ateliéru k profesoru Danielu Balabánovi.
J: Na konci střední školy jsem věděl, že pokračovat jako stavař rozhodně nebudu. Zajímalo mě umění. Při výběru školy jsem se zaměřoval na to, abych měl prostor a čas věnovat se malbě. Nehledal jsem autoritu, která mě naučí malovat. Připravoval jsem se na ZUŠ. Tady jsem potkal moje největší štěstí – Adélu Janskou. Navedla mě k malbě a kresbě, právě díky ní vím, co to fakticky znamená. Hlásil jsem se na Pedagogickou fakultu UP aprobace výtvarné umění a němčina. Studoval jsem 3,5 roku, a pak jsem se rozhodl pro AVU. Dostal jsem se do ateliéru prof. Martina Mainera a pak prof. Marka Meduny. Uvažoval jsem i nad Vídeňskou akademií, kde nemusíš mít zkoušku z němčiny, dokud nedojdeš k bakaláři.
S: Chodil som na ŠUP do Kremnice. Do Ostravy na Fakultu umenia ma zaviala láska k dievčaťu. Tu som študoval volnú grafiku do bakalára. V rámci toho som stihol aj stáž v Krakowe. Potom sme sa rozišli a prihlásil som sa na AVU do Prahy k prof. Martinu Mainerovi. Uvažoval som o pokračovaní do zahraničia, ale život v Prahe mi momentálne vyhovuje.
V jednom z journalov na webe Telegraphu sme sa dozvedeli o vás a témach vašej práce. Mňa by však zaujímalo, vzhľadom k tomu, že je vaša práca vystavená súbežne s výstavou New Positions in British painting – máte nejaký vzťah k európskej maľbe? Poznáte práce britských umelcov?
V: Justin Mortimer je nezpochybnitelný autor a určitě i Caroline Walker. Caroline je konzistentní, výborná malířka s výbornou malířskou zkratkou, skoro až manetovskou. Výborný je i Dexter Dalwood, přistupující k formě kolážovitě. Abych nezapomněl, Jonathan Wateridge. Z historie pak legenda Francis Bacon. Dále z evropské školy – Neo Rauch z Lipska je pro mě gigantem. Baví mě i klužská rumunská škola, například Adrian Ghenie, Marius Bercea a Radu Baies.
J: Evropská malba je samozřejmě široký pojem, malby je všude spousta. Prošel jsem si fenoménem od Británie až po Kluž s lipskou školou v čele. Když se řekne britská malba, tak pro mě jsou ikony David Hockney a Lucian Freud. Obzvlášť Hockney dodal i mým obrazům barvu. Caroline Walker je výborná, gestická, odvážná. Je tam určitý druh manýru. Justin Mortimer je velká ikona a bravurní malíř. Víš, různí autoři, britští či lipští, mě inspirují, ale kvůli mé nedůslednosti se nedostávám do fáze kopírování. Uvědomuji si, že je to zároveň i moje záchrana. V malbě mám rád vývoj. Opět narážím na Hockneyho, který přešel od komorných kreseb pastelkou přes obrovský malby, starší hutnější věci, po lehké, vymalované, barevné obrázky. Je mi to sympatický. Je důležité někam směřovat. Když nevíš kam, inspiruješ se jinde a zkoušíš. Důležitý je umět to opustit. Vzít si z toho jenom to, co je ti vlastní. Inspiruješ se pořád.
S: Určitě Caroline Walker, s takmer manetovskou manierou. Je extrémne pozorná. Sympatická je mi tvorba každého z vystavujúcich, mám proste rád figurálne umenie a Briti k nemu nesporne patria. V poslednej dobe sa nemôžem vynadívať na prácu Jenny Gribbon. Pýtal si sa síce na Európu ale Amerika je kultúrne spriaznená a u Jenny sa starosvetská tradícia nezaprie.
Umenie a šťastie. Ako to vnímate?
V: Štěstí je pro mě nějaká vyšší moc, která nám umožňuje jít dál, uklízí klacky pod nohama… Ta moc je proměnlivá. Zažil jsem v životě velké štěstí, ale i obrovské neštěstí, je to relativní.
J: Umění je moje štěstí! Věřím na věci, které jsou za oponou všeho. Pro mě je štěstí příznivá shoda okolností. Co se týče v umění, tak je určitě štěstí umělce, když si ho najde dobrá galerie a má dobrý angažmá. Jde to ruku v ruce s tím, jak člověk dělá. Nejde to samo. Rozhodně to není o tom, že uděláš jeden obraz, a díky tomu si tě někdo všimne. Pro mě je důležité si dělat to své. Možná dříve to platilo, že “kde jsi byl a koho jsi potkal” mělo velkou váhu, ale myslím si, že dneska je to úplně jedno. Samozřejmě když budeš zavřený v ateliéru a nebudeš používat sociální sítě, tak tě asi nikdo neuvidí. Pokud ti to vyhovuje, tak proč ne, ale těžko se tím budeš živit. Bohužel musíš kousek toho soukromí odhalit. Pro mě, například Instagram, je živé portfolio. Díky takovým platformám se můžeš přiblížit (ke hvězdám).
S: Zmysel, poctivosť hľadania, štúdium, šťastie, toxická neistota, usilovanie hľadania zmyslu, hľadať spôsob, akým dáva život zmysel, aj napriek tomu, že je človek smrteľný. Šťastie vnímam ako disciplínu samú o sebe a v krátkodobom horizonte pre mňa mnoho neznamená. Proste dopamín, endorfín, pohodlie a naplnenie potrieb. Krízy mi pomáhajú sa posunúť a aj keď mám vďaka svojej netrpezlivosti niekedy dojem, že nejaká nemá koniec, vidím zmysel v tom, že zrkadlia rôzne životné pravdy. Sú teda súčasťou šťastia. V dlhodobom horizonte by pre mňa šťastie asi bola istá miera poctivosti v živote ako celku, vďaka ktorej by som neustal na mieste a aj napriek všetkým komplikáciám sa zvládol učiť, prežívať a hľadať svoje miesto. Bolo by špecifickým druhom vytrvalosti produkujúcej vieru v to, že v reťazení života v čase má každý čin svoje miesto a zmysel.
Život prináša aj určité mystično. Stalo sa v vašom živote niečo, čo by poukázalo na paranormálne javy, drámu v ateliéri, či na výstave?
V: Drama jsem zažil, když mi ukradli obraz – koláž z absintového klubu Les. Zůstal pouze hřebík na stěně. Vzniklo i foto, kde prstem ukazuji na prázdné místo. Zmíním fakt, že jsem se nechal inspirovat triptychem od známého umělce, tak jsem do obrazu zasadil signální kouře a tornáda. V té době akorát prošlo tornádo přes Moravu, tak věřím, že jsem ho tím nepřivolal.
J: Nemám žádnou duchařskou příhodu. Mám k tomu respekt. Nikdo mi nic neukradl. Víš, asi je to tím, že když máš dobrý obrazy, tak je lidi kradou. Když ne, tak ne. Vystavoval jsem se Samuelem Kollárikem, takhle někdo v návštěvnické knize napsal srovnání našich prací. Samozřejmě s pozitivem na Samuela.
S: Jeden galerista si mal prísť pre obraz na výstavu. Čakal som ho celé poobedie v ateliéri. Neozýval sa mi na smsky. Ráno som sa dozvedel, že dostal srdcový infarkt priamo v galérii. Od tej doby tento obraz mám a zatiaľ ho nechcem predať. Obraz je tajomný s postavou ženy, valéry červenej farby to umocňujú.
Ako trávite čas mimo ateliéru?
V: Hraju v kapele Tilikum na bubny. Jedeme instrumentál bez zpěvu, směr noise rock. Hráli jsme různě po České republice i na Slovensku. Mimo ateliér rád trávím čas se ženou, s kamarády, nově hraju tenis. Taky někdy instaluji různé výstavy, jsem dost technický typ.
J: Jsem doma nebo na cestách. Jinak jsem v ateliéru. Moc vedlejších aktivit nemám. Jeden můj známý mi v Athénách ukázal kouzlo skútru. Chci si koupit malou, pomalou motorku a využívat jí jako psychohygienu.
S: Rád behám, plávam, hrám basket. Tiež chodím na horské túry. Najradšej však chodím na ryby, niekedy sa zoberiem sám, inokedy zavolám kamarátov. Si predstav, zoberieš udice a ideš si sadnúť v noci k Vltave a pozeráš sa na Pražský hrad. Ako sedíš, rieka plynie, ožíva mystično, je to veľmi očistné.
Máte niečo nové rozbehnuté alebo čo vás čaká? Rozmýšľali ste aj nad rezidenciou?
V: Po výstavě s manželkou ve Vrchlabí máme pauzičku. Do konce roku je v plánu skupinová výstava ve Štětíně v Polsku. Z kraje příštího roku bude výstava v nové městské galerii v Karviné. Dále budu mít výstavu s Jakubem Tomášem v Hodoníně. Rád bych zkusil i rezidenci. Líbila se mi rezidence v Lipsku, v mece současné malby.
J: Od září letošního roku jsem středoškolský profesor na střední umělecké škole v Prostějově. Přínosná věc, interakce s lidmi, se studenty. Líbí se mi jejích otázky, na které musíš vědět, odpovídat opakovaně, přemýšlíš, tím pádem se na danou problematiku začneš dívat jinak. Pro mě je důležité zprostředkovat jim, že se dá živit i klasickou malbou. Naučit je, co to znamená. V záři byla vernisáž skupinové výstavy Anticipation v Ostravě. Příští rok zřejmě opět v Ostravě , pak v Praze. Víš, mě baví ta část „v ateliéru.“ Rezidence v plánu žádná, ale potěšila by mě v Itálii ve vile s celou rodinou nebo v Americe.
S: Minulý rok som bol druhý v Maľbe roka Nadácie VÚB. No, keďže sa tento rok bedňa nepodarila, tak prestávam malovať. Zrejme v novembri budem mať výstavu v Bratislave. Ďalšiu samostatnú budúci rok v Prahe. Rozmýšľal som nad rezidenciou, ale je to komplikované. Hlavne ekonomicky. Musíš udržať nájom ateliéru, bytu, ďalej peniaze na stáž nepokryjú všetky náklady. Ale ponuku do White Cube v NY by som neodmietol. Zaujímalo by ma tiež Lipsko či Berlín.
