Belén Uriel (*1974) se ve své umělecké praxi soustředí na předměty každodenní potřeby kvůli jejich tvaru, materiálu či způsobu užívání a na to, jak způsob, jakým k nim přistupujeme, může ovlivnit jejich vizuální vnímání. Zajímá se také o sociální, kulturní a funkční aspekt předobrazů jejich objektů a redefinuje jejich formu, měřítko nebo povrch. Pracuje s materiály jako je sklo, kov, látka nebo papírmaše a rozkrývá jejich sochařské kvality a odkazuje tak k designu a architektuře. Zajímá ji komunikace konkrétního díla v rámci výstavního prostoru. Předměty použitím organických tvarů vztahuje k lidskému tělu, které je často do soch různými způsoby otisknuto nebo jinak zpřítomněno. Belén Uriel se narodila v Madridu. Aktuálně žije a pracuje v Lisabonu. Má za sebou výstavy v prestižních galeriích po celém světě, například v New Yorku, Lisabonu, Madridu nebo Sau Paulu a získala několik uměleckých ocenění, například Audemars Piguet Prize. Je zastoupena Madragoa Gallery. Aktuálně se s ní můžete potkat v Telegraphu, kde působí na dvouměsíčním rezidenčním pobytu. Pobyt bude zakončen tradičním Openstudiem, které se uskuteční na konci října. Poté však budete moct její práce shlédnout na skupinové výstavě v Karpuchina Gallery, a to 7. listopadu.
Před svou sochařskou tvorbou ses věnovala fotografii. Jak ses od fotografování dostala k tvorbě objektů?
Studovala jsem malířství a fotografii na fakultě výtvarných umění univerzity v Madridu a moje starší díla vycházela ze zkušeností a experimentování s dvourozměrným obrazem. Většinou jsem si sama vyráběla kulisy, které jsem chtěla na fotografii zachytit. Kromě samotného prostoru jsem tedy všechno na snímku předem vytvořila ze základních materiálů v ateliéru, a až poté vyfotila. Už tehdy jsem tedy pracovala s trojrozměrnými objekty, které jsem ale zasazovala do dvojrozměrného rámce. Přejít k sochařství pak pro mě bylo vlastně úplně přirozené…
Tvé objekty odkazují na části lidského těla prostřednictvím věcí každodenní potřeby, používáš například helmy nebo batohy. Proč tě tyto věci zajímají?
Už od začátku pracuji s objekty, které lidé v běžném životě používají napříč různými společnostmi a kulturními prostředími tak často, až jsou pro nás vlastně neviditelné. Říkám jim „univerzální objekty“. Odrážejí naše sociální návyky a způsob, jakým žijeme, a to mi na nich přijde zajímavé. Postupem času mě ještě víc začaly zajímat věci, které se přímo dotýkají našich těl a přizpůsobují se našim pohybům a gestům. Většinou jsou to věci, které používáme při volnočasových aktivitách, odpočinku nebo k ochraně těla – právě těmito společenskými aspekty, jako je používání těchto věcí a jejich význam, se zabývám. Stejně tak jako myšlenkou oživováním předmětů a proměnou objektu v subjekt.
Můžeš popsat nové souvislosti a významy, které pro tebe v rámci tvorby tyto věci mají?
Když pracuji s materiály a objekty každodenní potřeby, snažím se prokoumat a pochopit, kde se vlastně vzaly, jak byly vyrobeny, co se skrývá v jejich historii, jak a proč je používáme. Moje sochy často napodobují tvary a vzájemné vztahy mezi sociálními a funkčními významy těchto objektů, které nevědomky absorbuju z prostředí, kde žiju a instinktivně je reprodukuju.
Tyto objekty samy odhalují vztahy spjaté s jejich výrobou, materialitou a používáním a já tyto informace používám jako výchozí body pro svou tvorbu. Inspirují mě k tomu, jak je mám transformovat, jaké nové materiály, barvy a tvary zvolit. Pracuji hlavně s fragmenty, zkoumám vztahy mezi různými fragmenty a objekty, stejně jako struktury, které je drží pohromadě a jsou jejich součástí. Důležité otázky pro mě jsou, kde a jak teď může nový objekt nebo socha existovat a jaké nové významy nebo asociace vzbuzovat?
Pracuješ s otiskováním lidského těla do různých materiálů, například do matrací. Co pro tebe odkazy na lidské tělo znamenají?
K tvarování objektů používám vlastní tělo, zanechávám tak na nich stopy používání. Je to způsob, jak do nich převést svou osobnost, a naopak. Lidé se stávají objekty; objekty se stávají subjekty – tato myšlenka vzájemné závislosti a transformace mě fascinuje. Objekty získávají hybridní přítomnost, která mě zajímá. Sochy získávají antropomorfní charakter a stávají se performativními objekty, které evokují lidskou postavu a její funkce, tím odkazují na lidské tělo jako na formu konstrukce.
Prostřednictvím svojí tvorby se snažím reflektovat vzájemnost mezi lidským tělem a předměty každodenní potřeby a naši závislost na nich. Ráda pozoruji souvislosti a rozpouštějící se hranice mezi tělem, věcmi a prostředím. Přijde mi zajímavé, jak objekty získávají transformativní charakter, když je používáme k jiným účelům, než ke kterým byly původně určené, a jak nám tak mohou odhalit nečekané a nové způsoby tvorby a myšlení.
Moje novější sochy zkoumají vzájemný kontakt lidské pokožky s předměty, vzájemné přizpůsobování a tvarování. Ze soch se stávají hybridní předměty, které v sobě uchovávají otisk těla v objektu nebo prostoru.
Pracuješ s materiály, jako je papírová drť, sklo, bronz nebo železo, které jsou tradičně spojovány s designem a architekturou. Proč právě s těmito materiály pracuješ a vnímáš nějaké propojení se zmíněnými oblastmi ve svojí práci?
Ve svojí umělecké praxi využívám už existující prvky a objekty, které mají v některých případech svůj původ v architektuře. Kopíruji tyto známé objekty do materiálů, které znemožňují jejich funkčnost – konstruktivistické detaily, tvary, vzory a komponenty složených objektů se izolují a nosné struktury se samy stávají sochami. Prostřednictvím mechanismů napodobování, opakování, zdvojování a sériovosti podrývám a narušuji původně neoddělitelné materiální charakteristiky objektu: texturu, barvu, hmotnost, tvar… Moje díla v sobě nesou určitou duplicitu, protože v nich poznáváme dobře známé a v našem okolí neustále opakované tvary a designy. Když je vidíme, zdají se nám na jednu stranu povědomé, zároveň ale nějak podivné a zvláštní. Právě tato nejednoznačnost mě na sochách velmi zajímá. Zajímavé mi ale přijdou i naše projekce, očekávání a touha v předmětech odhalit něco nám povědomého…
Ve svojí práci se často věnuješ proměňování materiálů, tvarů a forem. Je transformace jedním z tvých hlavních témat?
Je pro mě velmi důležitý samotný proces tvorby, práce s různými materiály a objevování nových vztahů mezi formou a hmotou. Materiály, které si vybírám, jako je papírmašé, sklo nebo kov, mi umožňují jednu a tu samou věc ztvárňovat opakovaně. Někdy odkazuji na mechanické výrobní procesy – často se vracím třeba k procesu odlévání, protože mi umožňuje opakovat a přepracovávat různé formy a fragmenty, pracovat s exteriéry a interiéry. Proces odlévaní je v každodenním životě všude kolem nás, běžné předměty se vyrábí hromadně jako průmyslové odlitky. Vytvářím sochy, které v sobě uchovávají odkazy na svůj původ, ale zároveň ho přesahují. Jde také o hmatové vjemy, objem a hmotnost, o rozostřování a zároveň zvýrazňování hranic mezi protikladnými smyslovými vjemy, jako je měkké a tvrdé, křehké a odolné, pomíjivé a věčné.
Svoje díla dokážeš přizpůsobit různým podmínkám a prostorům. Je pro tebe proces adaptace důležitý?
Ano, myslím si, že adaptace souvisí s improvizací, a obojí vnímám jako důležité v umělecké praxi, které je vlastně o objevování. Otevírají nové způsoby vidění, odhalují věci v jiných kontextech, což je pro mě základ uměleckého procesu.
Mnoho tvých prací jsou zavěšené objekty, které nějakým způsobem „plují“ v prostoru. Co znamená ono „plutí“? A jakou roli hraje fluidní vizualita objektů v tvé tvorbě?
Svoje objekty často různými způsoby zavěšuji dolů ze stropu, protože mě zajímá vertikálnost, která se vztahuje k lidskému tělu – jako lidé existujeme a jednáme ve vertikální poloze. Sochy visí na různých strukturách, které jsou jejich součástí, a odkazují tak na pocit závislosti, připoutanosti a zranitelnosti... Myslím, že jednou z charakteristik práce se sklem je určitá fluidita a organičnost, která se pojí s jeho transparentností. Jak už jsem zmínila, důležitým aspektem je pro mě práce s protikladnými situacemi a vlastnostmi, třeba fluiditou těla a industriálními vlastnostmi objektů, které to tělo „konstruují“.
Autor: Mira Macík
