Barbora Valášková (*1990) je absolventkou Ateliéru malby Roberta Šalandy a Lukáše Machalického na Akademii výtvarného umění v Praze. Její tvorba se vyznačuje velkými formáty, surovou malbou, minimalistickou abstraktní expresí a především odstíny modré barvy. Tento jednotící prvek dodává malbám meditativní charakter, malířka za něj však také schovává projev vlastních niterných pocitů a emocí. Skrze malby předkládá divákům momenty zastavené v čase, zaznamenané situace – příběhy, které však musí pozorovatel uchopit sám, skrze abstrakci je mu ponechán prostor pro vlastní imaginaci či rozjímání. Barbora Valášková představila svá díla již na řadě pražských výstav, například na společné výstavě OFF - HIBIT v DSC Gallery nebo v rámci projektu TA malba v Trafo Gallery, jenž představil malby mladých českých autorek. V roce 2022 svou tvorbu prezentovala Valášková na sólové výstavě s názvem Blau v Kampusu Hybernská.
Jaká byla tvá cesta na Akademii do Ateliéru malby Roberta Šalandy a Lukáše Machalického?
Byla lehce delší a neočekávaná. Po pěti letech jsem odešla z gymnázia a šla studovat design na střední uměleckou školu v Uherském Hradišti. Lákala mě představa se jednou věnovat interiérovému designu, když pominu můj dětský sen být herečka. V té době jsem si říkala, proč někdo studuje malbu, že je to zbytečné a nepraktické. Ke konci studia jsem si začala pro sebe malovat a o dva roky později jsem byla přijata na AVU. Z původního ateliéru jsem šla na stáž k Jiřímu Sopkovi, po kterém převzali ateliér Robert a Lukáš, u kterých jsem diplomovala.
Mnoho abstraktních umělců čerpá z osobních zkušeností nebo vnějších vlivů. Můžeš se podělit o nějaké konkrétní události, místa nebo osoby, které ovlivnily tvojí tvorbu?
Asi jako většina umělců, tak i já čerpám ze svého osobního života, myšlenek, rozpoložení. Myslím, že je to nevyhnutelné. Ovlivňují mě i myšlenky, názory a chování druhých, ačkoliv to nedávám znát. Často jsou v mých obrazech odkazy na nějakou situaci či místo, ať už v pozitivním nebo negativním duchu, ale je těžké vybrat jednu konkrétní událost. Většinou ve mně více zarezonují ty negativní, takže se o tom i hůř mluví. Delší dobu se v obrazech odrážel i odkaz na jednu konkrétní osobu.
Přibližně osm let maluješ pouze modrou barvou. Existuje nějaká konkrétní filozofie nebo myšlenka, která stojí za tvým uměleckých přístupem k modré barvě? Nebojíš se, že jednou k ní pouto ztratíš?
Modrou jsem začala používat intuitivně, když jsem neměla dobré vztahy s vedením ateliéru a necítila jsem se tam dobře. Modrá je pro mě sofistikovaná, nenásilná, přívětivá a téměř každý, kdo se dívá na mé obrazy, mi řekne, že jej uklidňují. Nebojím se, že ztratím pouto, budu to brát tak, že jsme si spolu odžily spoustu krásných let, předaly jsme si co jsme měly a život půjde dál. Je to jako se vztahy, taky můžete mít více osudových za život.
Jaké jsou tvé oblíbené materiály nebo techniky, které často používáš ve svém abstraktním umění?
Maluji olejovými barvami. Oproti akrylu neusychají za pár minut, takže pracuji neustále s čerstvou barvou a nemusím spěchat, což mi vyhovuje. Často obraz jen pozoruji a dělám si odstup. Samozřejmě používám štětce, ale ve velké míře maluji také rukama. Na designu jsem byla zvyklá modelovat, pracovat s různými materiály a vyrábět modely k návrhům. Velmi mě bavil proces výroby, speciálně tmelení a broušení a celkově haptický kontakt s daným produktem, momentálně s obrazem. Dále pak používám i kusy hadrů, kartony a podobně.
Jaký je proces tvé malby? Jak se rozhoduješ, jaké tvary a kompozice použiješ?
Vše je o mém momentálním rozpoložení. I když mám jasnější představu, tak to mnohdy dopadne úplně jinak. Celkově je proces malby nepředvídatelný. To je i jeden z důvodů, proč si nedělám skici. Samotná skica už je pro mě hotový obraz.
Jak se tvé umělecké dílo vyvíjelo od doby, kdy jsi začala malovat modrou barvou? Vidíš nějaký vývoj ve svém stylu nebo myšlenkách?
Stěžejní pro mě byl pátý ročník a následně diplomová práce, kdy jsem se konečně s obrazy 100% ztotožnila. Maximálně to vystihovalo mé pocity a nastavení v té době. Myšlenkový proud je za ty roky samozřejmě jiný, ale v základu se člověk asi moc nemění. Postupem času jsem do obrazů zakomponovala figurativní prvky a více uvolnila rukopis.
Jaké dostáváš reakce od diváků v souvislosti s tvými obrazy? Co si myslíš, že lidé vidí nebo cítí, když se na tvá díla dívají? A jak se případně vyrovnáváš s kritikou či nepochopením tvého rozhodnutí pracovat s jednou barvou?
Reakce dostávám pozitivní, ale samozřejmě vím, že tady vždy bude i opak, což je v pořádku. Nikdy se nemůžete zalíbit všem a pokud je kritika konstruktivní, je to jen přínos. Co se týče toho, co diváci cítí při pohledu na mé obrazy, tak nejčastěji slýchávám, že pociťují klid, což mě těší. Často se mě ostatní ptají, proč maluji jen modrou, a jak dlouho mi to vydrží, ale obecně jde spíše o zájem než nepochopení.
Jaký je tvůj vztah k abstraktnímu umění obecně? Proč jsi se rozhodla pro tuto formu vyjádření?
Jako pozorovatel čím dál více nacházím zalíbení ve figurální tvorbě a v klasickém umění, ale jako tvůrce více inklinuji k abstraktní malbě s figurativními prvky. Obecně je pro mě v životě důležitá svoboda a abstraktnější pojetí mi ji umožňuje vyjádřit. U malování nepociťuji hranice, což je pro mě důležité.
Máš nějaké blízké plány týkající se tvého umění?
Od 19. prosince bude společná výstava ve SmetanaQ v Praze. Začátkem příštího roku plánujeme s kamarádkami malířkami cestu do Asie a chtěly bychom na chvíli zakotvit na jednom místě a malovat tam. Na podzim je v plánu společná výstava se sochařkou Nikolou Emmou Ryšavou, se kterou jsem strávila měsíc na rezidenci v Telegraphu.
