Alexandra Karpuchina se narodila v roce 1985 v Moskvě. O šest let později s rodiči odjela do Prahy, kde žije dodnes. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde navštěvovala Ateliér intermediální konfrontace Jiřího Davida a Arts management. V roce 2016 založila vlastní galerii White Pearl Gallery. V současnosti v pražské Rybné ulici vlastní a provozuje Karpuchina Gallery, kde došlo k prvnímu oficiálnímu nákupu uměleckého díla prostřednictvím kryptoměny. Zastupuje zavedená i zcela nová jména a tvrdí, že sběratelem umění může být každý, kdo o to bude stát.
Program Vaší experimentální komerční galerie se odehrává ve třech různých prostorách – Karpuchina Gallery, Aquarium Rhizome a KG Gate. Na co se každý z nich zaměřuje?
Diverzita v umění je, myslím, strašně důležitá. Teď, když máme hlavní prostor v Rybné ulici v Praze, rádi přirovnáváme svět současného umění k vodním plochám, ve kterých plave bezpočet opravdu různých ryb (umělců a děl). Ráda bych šla v rámci svých možností této diverzitě naproti, a proto máme již i dva detašované výstavní prostory. O tom hlavním se dá říct, že je zaměřen na mladé, ale již suverénně uchycené autory a autory etablované. KG Rhizome, prosklený výklenek na frekventované ulici v nedalekém EMA espresso baru, je prostor komunikující s kolemjdoucí veřejností a je věnován instalacím opravdu mladých umělců. Jsou to takové naše jesle. Tak jsem například lépe poznala sochaře Jáchyma Šimka, studenta pražské AVU, který měl v Rhizome výstavu před dvěma lety a minulý týden jsme zahájili jeho sólo výstavu v Karpuchina Gallery. Od roku 2022 máme díky Dopravním podnikům Prahy také KG Gate v atriu metra Můstek. Tento prostor je dedikován novým médiím. Asi netřeba rozvádět, jak dnes do umění stále více zasahují technologie. Počítačová tvorba, spolupráce s AI, virtuální prostory, to jsou témata a disciplíny, ve kterých určitě nechceme zůstat pozadu.
Když se zaměříme na umělce, které Vaše galerie prezentuje, každý z nich už na první pohled přistupuje ke své tvorbě odlišně. Podle jakého klíče si vybíráte umělce, které chcete zastupovat?
Iniciační moment ke spolupráci je, přiznám se, ryze subjektivní. Své práci věnuji opravdu hodně, a aby pro mne měla význam, musí mě bavit, obohacovat a posouvat. To jsou má kritéria, která taky potřebuji u umělců, které vystavím. Potom ale také jejich tvorbě musím věřit ve smyslu kariéry a cenové reliability. U etablovaných autorů je to snazší. Jejich výstavní a prodejní historie a cenové rozmezí jsou snadno dohledatelné. U mladších je to složitější, ale to právě považuji za strašně zajímavé na své práci. Vytvářím si křivku jejich dosavadních pracovních dosažení a uměleckého rozvoje, a když jsem přesvědčená, že půjdou nahoru, mohu je s čistým svědomím vystavit a nabídnout svým klientům. Ve výstavním programu se snažím také střídat média, aby všechna byla rovnocenně zastoupena.
Jak byste srovnala zájem o sběratelství v zahraničí a v České republice?
Stále mám pocit, že český trh dotahuje Západ ve smyslu zesílení vnímání kultury jako součásti běžného života. Je to určitě pozitivní vývoj, ve kterém lidé nachází čas a prostor pro umění i ve svém soukromém životě. Kromě větších sbírek se tak stále častěji zajímají o sběratelství i mladí lidé zařaditelní do střední vyšší třídy.
Přirozeně, mám-li použít náš galerijní slovník, český trh je stále soustavou rybníků oproti oceánům venku. My již tedy máme i zahraniční klientelu, a tak v poslední době je ten náš rybníček průtokový.
Studovala jste na Akademii, máte titul MgA. Tvoříte stále, třeba jen sobě pro radost?
To již opravdu ne. Popravdě jsem na svou tvorbu nesáhla od ukončení studií. Už během nich jsem jako médium často volila konceptuální, manipulativní projekty, do kterých jsem zapojovala jiné aktéry, takže jsem od své tvorby nešla zas tak daleko. :) Dnes považuji za svou tvorbu práci s umělci a vytváření výstav.
Pamatujete si, co bylo tím zlomovým momentem, kdy jste si uvědomila, že se cítíte spíše jako galeristka/kurátorka/teoretička než jako umělkyně?
Dospěla jsem k tomu skrze organizaci mezinárodních výstavních projektů již během studií. Za zmínku zde asi stojí pracovní stáž v Marseille, v galerii Château de Servières, kde jsem ke galerijnímu provozu přičichla a zhlédla se v úžasné tamní ředitelce.
Cestujete za uměním? Kde jste naposledy byla?
Moc ráda cestuji za uměním, bohužel se tak děje až ostudně málo a může za to nedostatek času. Letos v únoru jsem se jako mnozí zúčastnila výstavy – dialogu klasické české moderny a současného umění v drážďanské Kunsthalle. V březnu jsem navštívila show mého známého ruského autora George Melnikova ve Vídni, a naposledy tedy Martina Salajku a jeho Bubo Bubo v Urban Spree Gallery v Berlíně.
Co byl pro Vás v poslední době nejsilnější umělecký zážitek?
U této otázky si musím přihřát polévku. Je to ale upřímné, a tak snad i odpustitelné. Naše právě probíhající výstava Balensiaga SS24 Cruiser Collection FINAL FRONTIER je mou aktuální největší radostí. Po dlouhé době jsem na ní opět spolupracovala s Juliusem Reichelem, kterého galerie zastupuje od svého začátku. Tématicky kontroverzní, obsažná a díky podnětům Petry Ptáčkové k věci upřímná. Instalačně dotažená do všech koutů (v přeneseném i přímém slova smyslu). Potom bych moc ráda zmínila instalaci sochaře Jana Kovaříka v kostele Nejsvětějšího Salvátora na Starém Městě. Odcházela jsem nadšena a povznesena v duchovním i kulturním směru.
Pokud byste měla jmenovat jednoho umělce a jednu tendenci, která je pro Vás v současném umění důležitá a která je Vám blízká, jaká by to byla?
To je zákeřná otázka. Vrátila bych se k myšlence diverzity a biotopní koexistenci děl ve světě umění. Opravdu ani nejsem schopna vytyčit jeden směr, natož jednoho umělce, a tak odpovím také zákeřně. Nejdůležitější a nejbližší je pro mne tvorba Juliuse Reichela, Sofie Švejdové, Petra Pelzmanna, Sabiny Knetlové a Margarity Ivy, tedy umělců, které zastupuji.
