Sběratelství jako určitý fenomén má mnoho fazet, podob a proměnných. Všechny tyto součásti utvářející celek jsou, jak to tak bývá, doprovázeny mnohými stereotypy a představami. Řada lidí, kteří si pořizují výtvarné umění, například tvrdí, že do pořizování soch musejí dozrát. Ještě daleko vyšším stupněm jsou pak sochy, či lépe objekty, řekněme nadrozměrné. Sérii soch v nadživotní velikosti si pochopitelně nepořídí sběratel, který společně se svou rodinou obývá běžný byt. Na druhou stranu, tato prostorová situace se dávno netýká poměrně široké vrstvy významných sběratelů poválečné scény. Máme zažito, ze opravdu rozměrné a často ikonické objekty a instalace především z období po roce 1989 jsou tak nějak předurčeny pro státní instituce nebo – jak se s oblibou říká – pro „muzeální sbírky“. Monopol na rozměrné umění se stále „konzumuje“ zažitým směrem, byť ani zde se často podmínky pro jeho uskladnění nejeví jako dostačující.
Výstava SIGNÁL V ze Sbírky Roberta Runtáka má vlastně velmi ambivalentní ambici. Klade si za úkol v nepříliš velkém prostoru představit výběr ikonických, a převážně velmi rozměrných instalací. Nad to má za cíl ukázat mnohým dalším sbírkám určitou proveditelnost tohoto „plánu“ a způsobu uvažování. Představit možnost absorbovat zásadní díla v rozměrech, které významně převyšují zavedené zvyklosti. Jde jistým způsobem o určitý druh výstupu ze zavedené komfortní sběratelské zóny. Ze sběratelsky vyspělých zemí, kde nebyla přerušena kontinuita vlastnictví, svobody a sběratelství obecně, však známe případy, kdy s rozměrnými instalacemi jejich majitelé žijí v těch nejosobnějších prostorách. Obklopení denně, s nepřetržitě běžícími video smyčkami a opravdu tak nějak automaticky, přirozeně.
Cíl pomyslné hry má být v ideálním případě vždy stejný – získat ikonické dílo, které trvale a zásadním způsobem reprezentuje autora a ideálně také etapu místních dějin umění. A to lhostejno na rozměry a podmínky skladování nebo manipulace. Nad tímto obecným zadáním však vyvstává jedna konkrétní situace: vznikne unikátní místo, kde blízko vedle sebe bude několik solitérních děl, jež se svým významem a zejména výstavní historii řadí mezi zásadní díla českého umění po roce 1989. V nových průhledech a interakcích zde bude představen Plumbař od Krištofa Kintery, Heat Wave Davida Možného, Billboard Jiřího Příhody, Helmy od Mileny Dopitové. Série dominantních, solitérních a ikonických děl. Expozice je navíc protnutá i druhou pomyslnou rovinou, která je založená na kontrastu a komunikaci mezi díly s příbuznou myšlenkovou či filozofickou strukturou. Jak se s oblibou říká, historie se má vyprávět jako příběh. A je v zásadě jedno, zda se ta historie náhodou týká zrovna umění.
