Začátek 18:00
Hladíkův MASTERCLASS vznikl na podnět Národního Filmového Archivu České Republiky (NFA). V roce 2019 získal NFA do svých sbírek umělcovu filmovou dokumentaci jeho díla ze 70. let. U příležitosti premiéry těchto filmů v pražském PONREPu (2022) požádal archiv umělce o přednášku, která by blíže vysvětlila, jak tyto akce vznikaly, z čeho pocházely a především, jak souvisí s současnou tvorbou umělce. Protože se jedná o časové rozpětí zhruba 45ti let, Hladík dospěl k rozhodnutí, že je potřeba hlubší analýzy, kterou nakonec rozvinul do mnoha souvisejících rovin a kde se nakonec i zabývá teorií kognizace, teorií umění a kde dokonce nachází úzký vztah mezi kvantovou fyzikou a úlohou umění v přežití lidské společnosti. Zde je několik klíčových bodů z Hladíkovy Masterclass: Jak naříznout předivo existence. Jak přelstít nepravděpodobnost. Nedo/nepro/myslitelnost. Co je to vzoronová průrva. 10 bilionů info-kombinací v uměleckém díle? Pojem jako anti/ne/reprezentativní interpretace ve stavu superpozice. V březnu tohoto roku měl Hladíkův MASTERCLASS další reprízu na festivalu úzkometražních filmů (Dresdner Schmalfilmtage) v Drážďanech.
Lumír Hladík je poválečný neoavantgardní umělec, průkopnická osobnost východoevropského konceptuálního hnutí 70. let. Fascinován jeho bezprostředností a formální svobodou se společně s podobně smýšlejícími umělci Karlem Milerem, Petrem Štemberou, Janem Mlčochem a především Jiřím Kovandou zabýval uměním performance/akce, instalace a intervence. Vytvořil velmi svéráznou formu body-artu, popsanou historičkou umění Pavlínou Morganovou jako aranžování „vykolejených situací“, které dokumentoval pomocí fotografie a 8mm filmu. Jeho rané práce se zabývaly zkoumáním konceptu alterity, smrtelnosti a determinismu.
První Hladíkovy akce se odehrávaly většinou v přírodě, Hladík v nich prozkoumává prostor a jeho danosti, fyzickou akcí zviditelňuje to, co by jinak zůstalo neviditelné, či naopak vytváří nové skrytosti. V tomto smyslu je koncipována Hladíkova druhá akce Nikdo nebude rušit mé kruhy! (1976). Hladík v ní oběhl dva velké kruhy na strništi za městem jen za přítomnosti fotografa. Jeho cílem bylo oběhnout tak velké kruhy, aby mu zůstalo skryto, jestli se protly. Hladík se ve své tvorbě cíleně zabývá vytvářením „nevědění“, které považuje za nově nabytou zkušenost. V řadě akcí tematizuje vztah člověka k jsoucnu a prostoru, je to například Můj osobní „nekonečný“ “nekonečný” vektor (1977), Hranice; otázka bez odpovědi (1977), Zmenšil jsem průměr Země (1977) nebo Mizící řada, u níž asistoval na poli u Českého Brodu Jiří Kovanda.
V roce 1977 začal Hladík realizovat akce v městském prostoru, jako příklad může sloužit Nedoobíhám chrám Sv. Víta (1977). Pražská katedrála se svou tisíciletou historií a symbolikou vyzývala ke konceptuální demonstraci, Hladík se dotkl špičkou boty jednoho z pilířů chrámu a začal ho obíhat. Neoběhl ho však úplně, zastavil se a krejčovským metrem změřil vzdálenost k výchozímu pilíři - bylo to 14 cm. V Praze se odehrály i Anonymní dveře (1980) a Ticho a hlad (1980), obě tyto akce prozkoumávají lidskou samotu v anonymitě města.
Na konci sedmdesátých let se v pražském bodyartovém okruhu, k němuž Lumír Hladík patřil, začal objevovat pocit vyčerpání. Proměňuje se samotná podoba akcí: Petr Štembera přestává realizovat vypjaté tělové akce, Jiří Kovanda v rámci společných večerů akce nahrazuje nenápadnými instalacemi. Lumír Hladík však v tomto období vytvořil několik zásadních akcí, v nichž už se zračí zvažovaná a v roce 1981 nakonec realizovaná emigrace. V akci Někde, nikde (1979) Hladíka se zavázanýma očima přítel několik hodin vezl autem na neznámé místo. Na chvíli ho posadil do trávy a opět ho odvezl zpět, aniž by mu kdy prozradil, kde byli. Z tohoto období je i jediná akce Lumíra Hladíka, která byla v českém prostředí donedávna známá - Moře v zrcadle (1980). Napsal o ní Petr Rezek v kultovní knize Tělo, věc a skutečnost v současném umění (v roce 1982 ji vydala Jazzová sekce). Lumír Hladík se nechal přáteli odvést k Baltickému moři, ti mu na pláži připravili zrcadlo a se zavázanýma očima ho odvedli k němu. Teprve zády k moři Hladík sňal pásku z očí a v zrcadle pozoroval jeho širou dálku. Pak se znovu nechal se zavázanýma očima odvést k autu a odjel zpět do Čech. Tato radikální akce vyvolává celou řadu otázek a asociací, zračí se v ní existenciální touha po svobodě, ale i zdánlivá nemožnost ji v totalitním Československu uskutečnit. Z akce existuje filmový záznam, který je v rámci českého akčního umění 70. let unikátem. Hladíkovou úplně poslední akcí před emigrací do Kanady je Nikde (1981). I ta byla pokusem bytostně se dotknout pomyslné hranice mezi realitou a jejím zdáním.
Po přestěhování do Kanady v roce 1982 strávil umělec více než tři desetiletí studiem přirozené entropie v kanadské divočině. Jeho umění, eklektická směs jak gotické majestátnosti, tak i barokní přebujelosti, retrokurie a uhlazeného městského pompézního kýče využívá široké spektrum disciplín; kresbu, kombinovaná média, starožitné ready-mades, performance, video, zvukové nahrávky a fotografie. Hladíkovy bio-intervence, ve své podstatě mezidruhový Gesamtkunstwerk, který zahrnuje destruktivní stopy divokých černých medvědů a další kanadské divoké zvěře, zkoumá problematiku historické a kulturní amnézie.
Prostřednictvím vzájemného propojování široké škály rozporných témat; kvantové fyziky, biologie, popkultury, historie, filozofie či náboženství, Hladík syntetizuje frenetickou alchymii mnohovrstevnatých narážek, prostoupených dvojznačnostmi a myriádami subtilních odkazů. Tvrdí, že jeho umění reaguje na všudypřítomě směšnou „racionální“ obhajobu vlastní iracionality dnešní společnosti. Jeho umění zařadily do svých sbírek významné umělecké instituce: Národní galerie v Praze, National Gallery of Canada, The Tichy Ocean Foundation Collection v Curychu, Národní Filmový Archiv České republiky, GMU Hradec Králové, GAVU Cheb, GASK Kutná Hora a mnoho dalších.
