Zdenek Zukal je zakladatelem Olomoucké televize ZZIP, která pro Telegraph Gallery natočila několik reportáží k výstavám. Zeptali jsme se, jaká byla jeho cesta k novinařině a jaký má vztah k umění. Více se dozvíte v úterý 18. 10. na TTalku od 19:00. Jedná se o debatní sérii, která zve ve spolupráci s Okresní hospodářskou komorou do Telegraphu zajímavé osobnosti ze světa byznysu, kultury a veřejného života.
Kdy jste si uvědomil, že chcete být novinářem?
Musím začít zeširoka, protože jsem novinářem nikdy být nechtěl. Dělal jsem střední filmovou školu, a pak jsem šel na vysokou. Začal jsem pracovat na Univerzitě Palackého jako pomocná vědecká pracovní síla, jak se tomu tehdy říkalo a začal jsem také točit výukové filmy. Po studiu jsem na univerzitě zůstal a pokračoval v tvorbě výukových filmů a podílel jsem se například na projektu Academia film Olomouc.
Jaký byl váš pracovní život po revoluci?
Po revoluci jsem se stal ředitelem audiovizuálního centra na univerzitě. Tou dobou jsme točili něco, co by se dalo nazvat reportážemi. Na univerzitě jsem chtěl vytvořit regionální televizní studio, protože jsme měli tehdy kontakty s celým světem. A tím, že jsme ven posílali informace, tak nám posílali peníze nazpět a mohli jsme nakoupit zařízení, techniku a další vymoženosti. Tenkrát se stavěla budova Zbrojnice a moje představa byla, že by se studio mohlo nacházet přímo tam. Měl jsem bláhové idealistické názory, myslel jsem si, že všechno je možné, například to, že vznikne regionální televizní studio a spojí se s tím, co může nabídnout univerzita. Například vzdělání, zahraniční lektory či distanční vzdělávání. Dále jsem chtěl tento záměr propojit s městem jako s podnikatelskou sférou a s arcibiskupstvím, které tomu dávalo takový ten třetí duchovní rozměr. Tyhle tři subjekty jsem chtěl sloučit a udělat regionální televizi. Sehnal jsem zařízení a všechno potřebné, ale bohužel na univerzitě se tento záměr nesetkal s pochopením. Chtěl jsem, aby celý projekt byl nějakým způsobem nejen pro univerzitu, ale i pro širokou veřejnost, což se tehdy nesetkalo s odezvou. Naštval jsem se a řekl si, že když to neumí na univerzitě, tak to zkusím já, jako pitomec sám. Tak jsem si s holým zadkem půjčil skoro 10 miliónů a postavil jsem televizní studio. Zpočátku jsem tvořil různé videoklipy a vydělal si celkem rychle dost peněz. Takže moje představa byla, že začnu i rychle splácet, ale byly to všechno krátké a časově limitované věci. No a pak Pražáci zjistili, že v Olomouci to dělá někdo moc levně, tak mě zaměstnali. Tehdy začala Nova dělat zpravodajství, což mi přišlo zajímavé, že se bude dělat třeba trochu jinak, než to dělá Česká televize. A tak jsem začal dělat nejen novinařinu, ale i reportérskou televizní práci. Tak jsem se k tomu tehdy dostal.
Máte nějaká kritéria, podle kterých se rozhodujete, o čem točit?
Jasně. Samozřejmě, že dřív, když jsme natáčeli pro televizi Nova a Prima, tak tam byla kritéria daná. Co oni chtěli, to my točili. Teď už si to můžu ovlivnit já sám. Prvním kritériem je udělat pozitivní zpravodajství. Lidi jsou tak moc krmeni negativními zprávami, bohužel i z veřejnoprávní televize, a proto my se snažíme dělat pravý opak. Vždy jsem se domníval, že tento region má potenciál na to, aby lidi ovlivňoval, nebo je informoval. Je zde univerzita, město má svou historii a plno chytrých a zajímavých lidí. Toužil jsem po tom, aby tady bylo regionální televizní studio, které by obsáhlo veškeré dění od politiky po sport. Snažíme se nějakým způsobem monitorovat to, co by lidi mohlo zajímat, a to jim ukázat prostřednictvím televizní reportáže.
Co jste natáčeli během pandemie COVID-19?
Řekli jsme si, že budeme lidem dávat to, co opravdu potřebují. Snažili jsme se ukázat, co v té době nebylo možné navštívit osobně, takže jsme chodili po galeriích, divadlech apod. Ukázat jim, co vlastně dělají lidé, kteří pomáhají, například mladé lidi, kteří rozváželi jídlo. Snažili jsme se ve všech těch „sračkách“ najít něco pozitivního. Vůbec jsme se nesnažili ukazovat, kolik je nemocných nebo mrtvých. Ale samozřejmě, když se otevřelo nějaké očkovací centrum, tak jsme ho ukázali, aby diváci byli informovaní. Snažili jsme se situaci mapovat, ale nekrmili jsme to tím, co bylo na celostátní televizi.
Co pro vás doba pandemie změnila?
Tehdy jsem si právě uvědomil, jak se vše odklání od klasické televize k sociálním sítím. Že to, co jsem viděl v televizi večer, jsem během dne už na sítích měl. Proto se i my teď soustředíme hlavně na sítě a klademe tam důraz našeho fungování. Děláme několik forem, uděláme jednu reportáž, kterou se snažíme dostat k divákovi různými cestami. Třeba jedeme točit, uděláme fotky a short video jako upoutávku toho, na čem zrovna pracujeme. Na satelit se dělá něco jiného, něco se dělá na kabelovky a něco se dělá na internet. Každá síť má svoje specifikum. A my se snažíme, aby se to vše potkalo.
Máte stálý tým, se kterým pracujete?
Tuto práci dělám třicet let a máme jednoho technika, se kterým pracujeme celou dobu. Mám dva štáby pro Olomoucko a pro Prostějovsko, redaktora a kameramana, plus jednoho člověka, který pracuje z domova a jednou týdně chodí vše kompletovat. Pak tam mám produkci, a pak jsem tam taky já, jakožto holka pro všechno. Na rozdíl od velkých televizí, kde je redaktor úzce zaměřen na jedno téma, musí regionální redaktor v regionální televizi obsáhnout celé spektrum. Musí znát všechno od sportu po kulturu.
Jaký je váš vztah k umění?
Já jsem umění nějakým způsobem studoval. Už od patnácti let se snažím motat kolem filmu. Film je umění, které pojme skoro všechno. Pojme divadlo, výtvarné umění, hudbu. Velmi miluji muziku, hlavně moderní. Mám rád všechny pěkné věci a dobré věci. Není něco, co bych z umění rád neměl.
V Telegraphu jste natočili několik reportáží. Která výstava Vás zaujala nejvíce a proč?
Absolutně nejvíc mě zaujala současná výstava Signál III. Jednak je unikátní tím, co ukazuje, ale hlavně je unikátní tím, jak to ukazuje. Therova expozice je prostě skvělá. Výstava podle mě překračuje region a klidně by mohla být někde v Paříži nebo v New Yorku a nemusel by se za ni nikdo stydět. Prostor Telegraph Gallery dostává úplně jiný náboj. Člověk přijde do galerie a vidí obrazy většinou nějak poházené a rozdělené do období. Kdežto tato výstava je pestrá. Člověk si zde najde, já tomu říkám kulturní DPHčko. Nejde zde jen o obraz samotný, ale je mu dáno i něco navíc. Když jsou díla umístěna do prostředí, které jim dá ještě něco navíc, tak je to zajímavé a mně se to líbí moc.
A která se Vám naopak líbila nejméně?
To si nevybavuji. Já si už dopředu o výstavě zjistím a vím, jestli to bude téma, které mě zajímá, nebo ne. Jdu opravdu na to, co mě táhne, takže málokdy navštívím výstavu, která se mi nelíbí. Ale občas se samozřejmě stane, že točíme výstavu, která není můj šálek čaje. Během covidu se nám stalo, že bylo výstav a kultury málo. Tak jsme točili, hlavně abychom tomu pomohli. Ne, že by mě to fakt bralo.
