Rozhovor s Robertem Gabrisem

12 1 2023

Rozhovor vznikl při příležitosti skupinové výstavy Brave World v Telegraph Gallery. Kurátorem výstavy je Tevž Logar a autorem koncepce Gregor Podnar. Rozhovory s autory vedla historička umění Barbora Kundračíková, působící na Katedře dějin umění Univerzity Palackého a v Muzeu umění Olomouc-SEFO.

 

gabris

 

Roberte, v souvislosti se svou prací často zmiňujete hněv a vztek, touhu dohnat ztráty a vytvořit lepší podmínky. Jaká je vaše osobní politika?

Moje osobní politika je zpochybňovat rovnost v různých kontextech, žijeme totiž v asymetrických vztazích, často zcela odtrženi od světa. Vždycky mě zajímala ta vzdálenost, ten prostor mezi námi, našimi příbuzenskými vazbami a touhou po skutečné sounáležitosti. Svůj hněv přetvářím v produktivní myšlení a tvorbu, většinou prostřednictvím kresby. Často tematizuji queer a genderovou fluiditu jako jedinou možnou formu naší existence. Odmítám všechny dominantní normy a represivní struktury, které vytvořili ti, kteří nás odmítají.

 

Jak pracujete s plochým povrchem obrazu a co je jinak, když při své tvorbě používáte vlastní tělo?

Povrch pro mě není nikdy plochý. Vše, co kreslím, nejdříve existuje v mé mysli jako trojrozměrné. Své myšlenky přenáším na papír velmi pečlivě a přesně, zbývá jen malý nebo žádný prostor pro náhodu. Transformuji vnitřní do vnějšího. Můj záměr je vytvářet otevřený prostor, nikoliv snové bubliny nemožného. Svou práci vnímám jako dialog, jako jazyk, který vytváří různé představy, a zve ostatní, aby se stali jeho součástí.

 

Co pro vás v tomto ohledu znamená krása?

Krása je pro mě zásadní, protože nám všem často chybí. Jsme neustále obklopeni válkami, krizemi a pandemiemi. Vypadá to, jako by ošklivost byla stálou součástí tohoto světa, nelze si ji jednoduše odmyslet. Moje představy o světě jsou ale jiné. Vnímám krásu jako něco, co v této době všichni zoufale potřebujeme. Doufám, že jsme na ni nezapomněli, znamenalo by to totiž největší katastrofu lidstva. 

 

Mám pocit, že využíváte estetiku jako určitý nástroj vábení – pohráváte si s představami, které v nás vyvolává pohled na měkké a intimní formy kresby, byť ukotvené v prostoru. Mám pravdu?

Estetiku využívám u své kresby strategicky. Věřím, že umění může přitahovat jako magnet, aby ale naplnilo svou funkci, musí být také srozumitelné. Nesnáším využívání povrchních efektů, které si vynucují pozornost tím, že šokují. Agresivita je pro mě nepřijatelná, jsem pro radikální jemnost. 

 

Samotná kresba jako médium je pro mne nesmírně zajímavá. Vyjadřuje, ale zároveň i nevyjadřuje to, co je zřejmé; vždy je v ní přítomen jakýsi meziprostor. A je také velmi intimní – stále existuje představa nebo alespoň pocit, že bychom se na ni měli dívat v soukromí a zblízka. Nejen v tomto ohledu je skutečně fyzická, dokonce taktilní. Přemýšlíte nad tím někdy?

Ano, kresba je pro mne velmi intimní, často mě dokáže vytrhou z přítomnosti. Řekl bych, že je nadčasová, někdy i roky předbíhá svou dobu. Ale také mi umožňuje podvádět, klamat, nebo se dokonce vytratit. Nejsem si jistý, jestli tomu může konkurovat nějaké jiné médium. Upřímně řečeno, když o tom přemýšlím takto nahlas, napadá mě, že kresbu miluju.

 

Když se vrátím na začátek – dokáže umění změnit svět, nebo spíše nabízí artikulaci jeho problémů?

Umění změnit svět nedokáže. Tahle myšlenka pro mě zároveň ztělesňuje absurditu tvrzení, že  „perem lze hory přenášet“. Umění by nás mělo spíše motivovat, pondněcovat v nás neklid, vytvářet otevřený a inkluzivní prostor a vystupovat proti těm, kteří oslavují nenávist a toxický patriarchát.

 

Můžete to trochu rozvést, vzhledem k současné situaci tady ve střední Evropě v kontrastu či rovnováze  s tím, co se děje v širším měřítku?

Globální komplexitě rozumím jen velmi málo, pokaždé když čtu zprávy, cítím se zahlcený. Rovnováha podle mého názoru prostě neexistuje. Svět neustále ohrožují radikální myšlenky, které chtějí záměrně ubližovat druhým a ničit jejich identitu. Tuto otázku musím nechat bez odpovědi, protože dnešní svět vnímám jako nepředvídatelný a sebedestruktivní.

 

Jste spokojený s tím, co v současnosti děláte, nebo uvažujete o „aplikovanějším“ přístupu – mimo jiné třeba o odchodu z galerií?

Rád bych v budoucnu s kresbou více experimentoval. Spolupráce s vídeňskou Gregor Podnar Gallery je mou první zkušeností na trhu umění obecně. Věnuji se ale celé řadě dalších věcí, zabývám se sociálními tématy, se svým manželem Lukášem pěstujeme vlastní zeleninu… Dnes nevím, kam mě to potáhne zítra. Jedno je však jisté: zůstanu neklidný.

 

Získal jste ocenění Belvedere Art Award, které uděluje vídeňský Belveder. Cena se zaměřuje na queer-feministický přístup a diverzitu v současném umění. Co pro vás toto ocenění znamená?

Belvedere 21 Art Award znamená velké uznání mé umělecké praxe. Z ocenění mám velkou radost a stále jsem trochu zaskočený. Na druhou stranu to znamená i velkou výzvu pro nadcházející samostatnou výstavu v Belvedere 21, na kterou jste samozřejmě všichni zváni. Zatím to bude největší výstava, kterou jsem měl možnost vytvořit. Velice se na to těším a už mám v hlavě několik konceptů.

 

 

Robert Gabris (*1986) studoval Akademii múzických umění v Bratislavě, kde se zabýval scénografií a kostýmní tvorbou. S oborem scénografie pokračoval i na Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde momentálně žije a pracuje. Ve své tvorbě se zabývá konceptuální kresbou, jejími experimentálními implementacemi a dekonstrukcí forem. Svými autobiografickými díly se snaží posouvat všechny možné limity. V roce 2021 se Gabris stal jedním z pěti laureátů / výherců Ceny Jindřicha Chalupeckého. Tento rok získal ocenění Belvedere Art Award, které uděluje vídeňský Belveder za queer-feministický přístup a diverzitu v současném umění. Kromě kolektivní výstavy v Telegraph Gallery bylo možné tvorbu Gabrise zhlédnout na letošním pražském bienále Ve věci umění, kde společně s Ľubošem Kotlárem představili instalaci Sugar a na mnoha dalších výstavách.

 

Autor rozhovoru: Barbora Kundračíková

Autor textu o umělci: Barbora Křížová

Portrétní foto: Daniel Hill

Foto instalace: Matěj Doležel

Další články