Filip Kůrka (*1993) je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze, kde studoval v ateliérech Martina Mainera a Jiřího Petrboka a je známý hlavně pro zobrazování pornografických námětů. V poslední době však prošel, jak on sám říká, osobním přerodem, při kterém mu Bůh vnukl myšlenku mysliveckého realismu. Tak se stal Kůrka jeho zakladatelem a v současnosti intenzivně pracuje na jeho realizaci. Má za sebou řadu výstav v Česku a zahraničí, například v Galerii současného umění na Festivalu současného umění Prostějov nebo v The Chemistry Gallery v Praze.
Co tě vedlo k tomu zaměřit se ve své tvorbě právě na téma myslivosti?
Já to neberu jen jako téma, vnímám to spíše jako poselství – uchovat českou mysliveckou kulturu, čerpat z ní a dát ji současný kontext tak, aby byla přijatelná a zajímavá pro současného diváka. Ale samozřejmě pocházím z prostředí, kde na mě hodně dýchala chatařská, chalupářská, myslivecká a lidová estetika.
Který umělec tě při zrodu mysliveckého realismu inspiroval nejvíce?
Rozhodně to byl malíř a autor manifestu realismu Gustave Courbet. Čerpám z jeho pojetí reality, ale zároveň je tam krásná spojitost s jeho pozdní loveckou tvorbou, které se věnoval poté, co byl kvůli svému politickému protinapoleonskému výstupu vyhnán do Bavorska. Právě v Bavorsku začal malovat lovecko-myslivecké náměty, které já vnímám už jako myslivecký realismus.
Vedle malby realizuješ i sochařské objekty nebo videoinstalace. Jak jsi k tomuto druhu vyjádření od klasického malířství dospěl?
Malba je pro mě stále nejvýraznějším médiem vyjádření, ale zároveň už se stala jakousi každodenní rutinou a jistotou. Baví mě zkoušet nová média a potýkat se s nejistotou a nevědomostí, jak bude daná věc ve výsledku vypadat. A už se mi často stávalo, že myšlenka či nápad nebyl úplně vhodný pro dvojrozměrné zobrazení, a proto jsem musel sáhnout po jiném médiu.
Rozhodně se nebojíš experimentovat a nic pro tebe není tabu. Jak vnímáš negativní reakce? A jakou dostáváš pozitivní zpětnou vazbu?
Pro mě negativní reakce nebo pohoršení je vlastně pozitivní. Když mě samotného něco nasere, tak to ve mně zanechá daleko větší stopu, než když se mi jednoduše něco líbí a jdu dál. Jinak u mé tvorby vždy lidé hodnotí pozitivně techniku a trpělivost, kterou do děl dávám, a naopak kritizují obsah a námět dané věci, takže je to ve výsledku takový balanc mezi pozitivem a negativem, což mi přijde správné.
V srpnu 2022 se tvá díla stala také součástí hudebního festivalu Brutal Assault v Josefově. Co mají tvrdá hudba a tvé umění společné?
Nejsem úplně věrný fanoušek metalové hudby, vlastně hudbu miluji, ale skrz všechny hudební žánry. Každopádně, aniž bych dělal násilnou ilustraci metalové hudby, tak se moje obrazy k metalu hodně hodí. Soudím, že je spojuje dramatičnost a podobná témata jako je smrt, boje, snový svět, antika a obecně zájem o staré umění. Této podobnosti jsme si s přáteli, kteří se pohybují v metalovém prostředí, byli vědomi, a proto jsme moje díla vyzkoušeli vystavit na festivalu Brutal Assault a nakonec se to setkalo s úspěchem.
Jedním z tvých výstupů po dvou měsících strávených na rezidenčním pobytu v Telegraph Gallery byla vedle prezentace nově vzniklých děl v ateliéru i performance zvaná Solitéra. Pokud se nemýlím, bylo to vůbec poprvé, kdy ses rozhodl pro uskutečnění takového uměleckého formátu. Jakým způsobem se toto dílo formovalo?
Myslím si, že nebýt rezidence v Telegraphu, tak se nikdy k žádné podobné věci nedokopu. Ve svém pražském ateliéru jsem byl vzhledem ke svému portfoliu nucen většinu času malovat, to je ta jistota, která mě ve výsledku živí. Na rezidenci jsem dostal jistou svobodu na to na chvíli zapomenout a vyzkoušet si i něco nového. Začal jsem každý den navštěvovat Ponorku, což je olomoucká hospoda U muzea, která ke mně velmi atmosféricky promlouvala a začal jsem naprosto spontánně psát scénář na performance a vymýšlet scénografii. Ze začátku jsem tomu nevěřil, ale den ode dne se to celé nějak začalo tvarovat, a proto jsem se rozhodl, že to bude můj hlavní výstup z této rezidence.
Proč jsi pro roli myslivce vybral Vojtěcha Hrabáka a jak ses cítil v roli psa?
Vojta je můj dobrý kamarád, ale zároveň dle mého, hodně dobrý herec a na tuto roli se vyloženě hodí. Už od začátku jsem věděl, že to musí být on. Ale možná je to i tím, že nás baví a přitahují podobné divnosti a bizárnosti. V roli psa jsem se cítil skvěle, vyhovovalo mi, že mám masku, která mi dala pocit vystupovat při této první zkušenosti v anonymitě. Před představením jsem ještě s Vojtou konzultoval, jak hrát a Vojta mi ukázal, jak se dostat do hereckého transu, potlačit ego a přijmout svou roli, což byla pro mě naprosto nová a nepopsatelná zkušenost.
Předpokládám, že to nebylo naposledy, kdy ses do něčeho podobného pustil.
Jednak tuto samou performanci budeme opakovat pro pražské publikum s největší pravděpodobností v prosinci v Divadle X10, ale také máme v plánu začít s Vojtou intenzivněji spolupracovat a realizovat více takových projektů. Jsme také v kontaktu s šéfkurátorem Telegraph Gallery, Mirou Macíkem, který o pokračování podobných akcí v prostorách Telegraphu projevil zájem.
Na jakém projektu aktuálně pracuješ a kde bude možné vidět tvou tvorbu v nejbližší době?
Aktuálně dokončuji obrazy, které jsem rozmaloval zde na rezidenci a které interagují s performancí Solitéra. Momentálně plánuji skupinovou výstavu mysliveckého realismu, která bude zaměřena na možnosti a postupy, jak tvořit tento žánr. Vzhledem k náročnosti projektu nevím, kdy a kde se výstava uskuteční, nic se nemá uspěchat.
