Pavel Korbička: „Jsem takový architekt světla…“

13 12 2021

Pavel Korbička (*1972) se ve své tvorbě zabývá světlem, prostorem, pohybem a zvukem. Pracuje s konkrétními místy, v nichž reaguje na jejich výjimečnost a jejich skryté řády, které se snaží aktivovat přítomností diváka a jeho individuální percepcí. Jeho umělecká činnost se pohybuje na pomezí sochařství, architektury a vědeckého výzkumu. Korbička vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 1998 působí jako pedagog ateliéru Sochařství 2 na Fakultě výtvarných umění v Brně. Na výstavě v Telegraph Gallery představuje světelnou site-specific instalaci, při jejíž přípravě vznikl tento rozhovor. Výstavu můžete navštívit do 13. února příštího roku.

 

Pavel Korbička

 

Vaše tvorba se nedá úplně jednoduše zařadit do některé z uměleckých kategorií. Jak byste se jako umělec definoval, a jakým způsobem pracujete?

Já bych se určitě do nějaké škatulky nezařazoval. To je poněkud omezené uvažování o komplexnosti, kterou umělecké dílo obsahuje. Nicméně mými vyjadřovacími prostředky jsou světlo a prostor. Prostor se snažím uchopit několika způsoby přístupu k němu. Způsoby, které jsem si vymezil, jsou prostor jako danost, kterou je třeba analyzovat, dále tělo jako subjekt, který prostor vnímá a zažívá, a třetí kategorií je vzájemný dialog na základě předchozích poznatků.

Pro každou novou instalaci je pro mě důležité prostor dokonale poznat a vytvořit rozbor vztahů v něm obsažených, které nejsou někdy na první pohled viditelné. Někdy na ně stačí upozornit paprskem světla. Dá se hovořit o jeho skrytém těžišti, do kterého je třeba se trefit, a pak vám začne prostor jakoby rezonovat. Dalo by se říct, že pracuji podobným principem jako třeba architekt. Jsem takový architekt světla…

Co se týká těla, tak jsem si vědom, že prostor chápeme poměrově vůči němu, protože jsme tělesní a pracujeme se základními principy, které jsou nám přes něj dané. V této kategorii pracuji se zachycením pohybu, hlavně pak tance. Tělo neudělá stejný pohyb naprosto stejným způsobem znovu. Těžko říct, jestli mluvíme o dokonalosti či nedokonalosti, každopádně mluvíme o lidskosti. Také tělo má svoje těžiště rovnováhy. A zkušenost je strašně důležitá, tu nevymyslíš.

Třetí rovina je produktem aktivního dialogu těla a prostoru. Princip labyrintického koridoru je pro mě třetí stupeň gradace vývoje mé tvorby a slučuje dva předchozí principy, a to je práce čistě s těžištěm prostoru a s tělem a pohybem těla v prostoru. Kombinace těchto přístupů se setkává právě v instalaci v Telegraphu, kde divák přímo zažívá pohyb sebe samého uvnitř instalace a nechává ovlivňovat svou psychiku. Oproti tomu například kaligrafické světelné instalace pohybu může obejít, a sledovat je pouze z vnějšku. 

Jinou rovinou jsou pak audiovizuální prostorové projekty, kde jsem světlo nahradil zvukem. Ve své práci si jsem vědom vlastních profesních omezení, proto si vybírám ke spolupráci profesionály konkrétních oborů, do kterých má moje práce přesah. V případě audiovizuálních projektů spolupracuji s hudební skladatelkou a improvizátorkou Lucií Vítkovou, v případě tanečně prostorových záznamů s tanečnicí a choreografkou Petrou Hauerovou, a nyní zcela nově i se skvělou italskou tanečnicí a performerkou Silvií Morandi. 

 

Jaká jsou hlavní koncepční východiska vaší tvorby?

Pro mě je důležité, co přinesla fenomenologie. Prostor, který vnímáme je přes tělo znovu objevován. Myšlenkové konstrukty přes něj nabírají každou novou zkušeností nový význam. 

 

Co konkrétně můžeme očekávat od výstavy Space of Perception

Na této výstavě představuji site-specific instalaci labyrintického koridoru, který je prostorem v prostoru a je vepsán do architektury na základě místně specifické logiky, a vytváří tak novou realitu. Nabízím divákovi prostor, do kterého vstoupí, a svým pohybem aktivuje určité světelné momenty a jevy, které se dějí na zakřivených plochách instalace z polykarbonátových desek. Ta je osázena v jednotlivých spojích světelnými zdroji a materiál, z nějž je vyrobena, má schopnost absorbovat světlo do celého svého objemu prostřednictvím lineární struktury, dochází ale také k odrazům a míchání barev. Vznikají tak světelné kruhové jevy, které jsou každým okem viditelné v jiném úhlu a každá setina změny úhlu dynamicky mění jeho podobu. Všichni pozorujeme své okolí prostřednictvím binokulárního neboli stereoskopického vidění, které je složeno z vidění pravého a levého oka. Ke střetnutí obou pohledů dochází v takzvaném referenčním bodě. Ohnutý prostor mé instalace a jeho světelná specifika však narušují tuto přirozenost vidění a dochází tak k jiné zkušenosti. Každým okem vidíme jiný jev a dochází k nemožnosti najít onen referenční bod, a to je pro diváka moment znejistění, ve kterém může například ztratit rovnováhu nebo být jiným způsobem dezorientovaný. 

 

Stalo se vám, že někdo reagoval negativně na zážitek z návštěvy vaší výstavy?

Ano. Šlo o výstavu v Galerii města Plzně. Ve sklepním prostoru bylo temno a prostor byl vytyčen pouze světelnými vertikálami v podobě svodidel, blikajícími různým způsobem v různých intervalech, jako by docházela jejich životnost. Na konci galerie jsem našel dezorientovaného člověka, který nebyl schopen najít cestu z instalace. To byl první moment, kdy jsem si uvědomil, že moje instalace mohou někoho takovým způsobem zasáhnout. Druhý moment byl na festivalu Biela noc v Bratislavě, kde jsem vystavoval polykarbonátový objekt a divák, kterého jsem pozoroval při průchodu mojí instalací, se v jednu chvíli náhle zastavil, jako by měl do něčeho narazit, což bylo způsobeno tím, že mu v očích probleskly reflexy, které mozek vyhodnotil jako koncové místo, za které nemůže pokračovat.

 

Při pohledu na vaše instalace se neubráním srovnání s Richardem Serrou a Danem Flavinem. Jsou pro vás tito umělci inspiračním zdrojem?

Srovnání s těmito autory mi nevadí, jelikož se jedná o velká jména. Určitá vzdálená podobnost s Richardem Serrou je na místě, protože při vstupu do jeho kovových instalací se stáváte součástí objektu neuvěřitelné velikosti, který je mírně nakloněný a tím znejisťuje vaši rovnováhu. To je moment, který s vámi psychologicky pracuje podobně jako v případě mojí instalace, kde probíhá moment znejistění spíše na základě světelně optické situace. A Flavin je samozřejmě velkým průkopníkem světelného umění a je zajímavé sledovat proměnu světelné atmosféry na základě dialogu barevných světel. Jeho díla jsou ale většinou klasická v tom, že nepřetváří celý prostor, že to jsou jakoby světelné obrazy či reliéfy. Oproti tomu James Turrell nebo Robert Irwin už radikálně vykročili do prostoru a začali zkoumat vnímání a chování diváka uvnitř svých světelných instalací. Pro mě generačně bližší jsou pak Olafur Eliasson nebo Ann Veronica Jansen, kteří například vytvářeli světelné barevné mlhy, uvnitř nichž bylo možné ztratit povědomí o tom, kde končí hranice našeho těla. Našla by se určitě řada dalších autorů, jako například český Zdeněk Pešánek, na jehož mimořádnost a originalitu nás musel upozornit svět. 

 

Cítíte, že byste chtěl ve vaší práci využít i jiné než zrakové percepce?

V minulosti jsem provedl několik pokusů s tancem nebo zvukem, ale nikdy mě to nepřesvědčilo natolik, abych se tím dál zabýval. Taneční vystoupení nebo zvuk uvnitř labyrintického koridoru by musely být zbaveny jakési umělecké profesionální deformace a musely by být nějak syrovými. Jakmile se snažíte ze syrové situace dělat umění, je to konec. Nosím ale v hlavě jeden zvukově prostorový projekt, kterému jsem bohužel neměl doposud čas se věnovat a rád bych na něm v budoucnu pracoval. O co ale jde, zatím prozrazovat nebudu.   

 

Studoval jste na Akademii výtvarných umění v Praze u Stanislava Kolíbala a Miloše Šejna. Jak vás tato dvě jména ovlivnila?

Na své profesory jsem měl, myslím, v životě štěstí. Ke Stanislavu Kolíbalovi jsem se bál přihlásit, proto jsem se hlásil k Miloši Šejnovi do jeho konceptuálního ateliéru. Ten ale na mě Kolíbala upozornil, takže jsem druhé kolo přijímaček dělal už k němu do ateliéru Socha – prostor – instalace, kde již studovali například Jiří Příhoda nebo Petr Písařík. Vzpomínám si, že profesor Kolíbal měl neuvěřitelnou schopnost racionálně analyzovat prostor a dílo, a dokázal ve mně otevřít smysl pro uvažování tohoto díla v rámci širšího prostorového kontextu. Oproti tomu profesor Šejn, ke kterému jsem se uchýlil studovat po odchodu Stanislava Kolíbala z AVU, vybízel k jiné citlivosti, propojování dalších významových rovin a vyvolal ve mě zaujetí pohybem těla v prostoru. Začal jsem tehdy spolupracovat se studentkami pražského Duncan centra, přičemž s některými spolupráce trvá dodnes.

 

Jakým způsobem vás ovlivňuje pedagogická činnost v Ateliéru sochařství na FaVU VUT v Brně, a co si myslíte o rozdělení ateliéru dle médií? Je to podle vás přežitek?

Pro mě je zajímavý myšlenkový diskurz s mladou generací a doufám, že je to oboustranné. Pokud se nejedná o útočnost, ale vzájemnou toleranci, charakterizovanou zapálením pro věc a snahu se dobrat k nejlepšímu výsledku, tak to vzájemně nabíjí. Mojí snahou je pochopit uvažování každého jedince, který o to projeví zájem a pomoci mu otevřít potenciál, který v něm dřímá, nebo ho naopak zbavit naučených manýr, ve kterých se zacyklil. Často se může jednat o uzavírání do „bublin“, ve kterých se cítí komfortně, a také částečně proto je jejich tvorba dost subjektivní. Ohledně rozdělení ateliérů si myslím, že by měly pokrývat co největší oborové spektrum, které rezonuje s kontextem současného umění. A myslím si, že je lepší držet se oborovosti než ohýbat náplň ateliérů podle pedagogů, protože to může v malém českém rybníčku způsobit přílišnou podobnost ateliérů.

 

Název výstavy částečně odkazuje k výstavě Event of Space, kterou jste měl v Galerii Caesar v roce 2013. Cítíte tam nějakou spojitost?

Název tehdejší výstavy, kterou kurátoroval Miroslav Schubert, vycházel z textu Miroslava Petříčka, který takto popsal moji instalaci v pražské Galerii Via Art. Jednoduše řečeno, „událost prostoru“, protože prostor instalace, do které divák vstupuje, se děje spolu s ním. Divák svým aktivním pohybem se tedy podílí na vzniku vizuálních světelných událostí, které ho provází, dokud z instalace nevystoupí. Pokud se nehýbe, vidí jen polovinu toho, co by mohl. To milují zejména děti. Až potud je to podobné. V Telegraphu se ale bude jednat o instalaci, rozprostřenou do celého galerijního prostoru, který rozdělí na dva a způsobí, že se diváci budou míjet a vzájemně vnímat jen přes vertikální světelné bariéry. Na někoho ale může instalace a vychýlení psychiky působit nepříjemně.  

 

Máte za sebou řadu výstav nejen v České republice, ale také v zahraničí. Plánujete nějakou další zahraniční výstavu?

Začátkem listopadu jsem otevřel dlouho plánovanou samostatnou výstavu ve Ville Cernigliaro v italském Sordevolu, kurátorovanou Miroslavou Hajek. Výstava tam bude k vidění až do konce ledna příštího roku. Jedná se o mimořádný historický prostor vily, která byla za druhé světové války v Itálii důležitým centrem protifašistického odboje, a nyní slouží jako kulturní centrum, ve kterém se konají výstavy místně specificky zabydlující tento jedinečný prostor. V mém případě se jedná o citlivé zásahy světla a barev do této pozoruhodné architektury s historickou patinou a pamětí. Plánuji ale také v příštím roce výstavu v berlínské galerii SCOPE BLN, kde jsem byl před dvěma lety na umělecké rezidenci a realizoval tam trvalou světelnou instalaci ve vstupní části tohoto rezidenčního domu. Tu je možné navštívit na Lübecker Straße 43. 

 

Máte nějaká místa v Česku, kde byste chtěl realizovat svůj projekt?

Zajímal by mě například zámek Troja v Praze, který je součástí Galerie hlavního města Prahy a má skvělé prostory. Jejich dlouhodobou koncepcí je práce s reakcemi na historický prostor zámku. Vystavoval tam například Vladimír Škoda nebo Jiří Příhoda. Kromě toho bych rád udělal instalaci v negalerijních prostorách, jako je Kostel svatého Salvátora v Praze nebo Katedrála svatého Václava v Olomouci. U nás v Česku není tak běžný princip vstupování současného umění do historických sakrálních prostor. Ve světě je ale jiná situace. V Miláně jsem v sakrálních objektech viděl například instalace od Michelangela Pistoletta, Tonyho Cregga nebo Lucia Fontany. Jsou to často radikální přístupy, ale skvěle tam rezonují.

Ale zajímalo by mě vystavovat i v dosud neexistující české galerii, kterou by vyprojektoval nějaký současný špičkový architekt na zelené louce jako dokonalý, vlastní uměleckou ambicí nezatížený, prostor, aniž by se jednalo o úpravu budovy původně vystavěné k jinému účelu.  

 

Instalace z polykarbonátových panelů v Telegraph Gallery je variabilní, byla vystavena v různých proměnách již po několikáté, ale vyvíjí se, a na každý prostor reaguje jiným způsobem. O jaký vývoj se přesně jedná?

Pracuji s prefabrikovaným modulem. To mi umožňuje sestavovat prostorové stavebnice na základě místních specifik konkrétních galerií. Při tak velkých instalacích, jaké vytvářím, to snad ani jinak nejde. První instalace tohoto typu se uskutečnila již roce 2003 v Moravské galerii v Brně. Z počátku se ale jednalo o práci s uzavřenými formami, do kterých se nedalo fyzicky vstupovat, maximálně mezi ně. Postupně ale formy instalací otevírám divákovi, aby mohl vstoupit dovnitř a zažít to nejpodstatnější – projevy vlastního těla a skrze ně svůj vlastní příběh. S otevřenou formou jsem chtěl poprvé pracovat na skupinové výstavě na letišti Václava Havla v roce 2008, ale tam mi bohužel tento typ instalace nebyl povolen, kvůli shromažďování bezdomovců. Mohli jsme jen tušit vnitřní modelaci jinak válcovitého objektu, které ale nemůžeme být součástí.

Plně otevřená forma se podařila až v liberecké Galerii Die Aktualität des Schönen v roce 2010. Vstupovalo se do galerie, a přitom rovnou také do instalace. Poslední typ instalace realizovaný v Telegraphu oproti té liberecké ale pracuje se dvěma vstupy. Můžeme jí projít, aniž bychom se museli vracet. 

 

U příležitosti této výstavy Pavel Korbička pro Telegraph Gallery vytvořil serigrafii. Její námět odkazuje k motivu, se kterým se divák setkává bezprostředně po vstupu do instalace. Jde o dynamický světelný obrazec, rozrastrovaný do pravidelných bodů, který vytváří vizuální chvění a je metaforou optického zážitku uvnitř instalace. Kromě toho vznikl také průvodce výstavou. K zakoupení je také katalog autora a kniha Prostory, jež je souborem autorských textů, pojednávajících o tématu prostoru z hlediska výtvarného umění, architektury, designu, hudby, literatury a filozofie.

 

Vše je dostupné na našem eshopu.

 

Autor: Mira Macík / Telegraph Gallery

 

Další články