Nikola Emma Ryšavá (*1990) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze, kde v ateliéru Lukáše Rittsteina studovala sochařství, ke kterému se dostala přes studium keramiky a designu dřevěných hraček. Tvorba Ryšavé se vyznačuje surreálnými prvky, často děsivými, ale i groteskními či emotivními antropomorfními figurami, které mnohdy provádí ve velkém měřítku. Náměty sochařských děl vychází především z vnitřního světa samotné umělkyně, jejího zájmu o psychoanalýzu, ale také z literatury. Právě snaha zachytit, co se odehrává v nitru člověka, je jedním z jejích velkých témat, stejně jako intimita a mezilidské vztahy. Pro sochařku samotnou pak představuje umělecká tvorba určitou formu terapie. Nikola Emma Ryšavá má za sebou již řadu výstav, například v industriální hale pražského Vnitroblocku. Každý rok se také zapojuje do uměleckého projektu VáclavART, jehož cílem je skrze díla umístěna do veřejného prostoru vzbuzovat kontroverzi, rozproudit diskuze o podobě Václavského náměstí, jakož i jeho oživení. Svá díla představila Ryšavá však nejen na mnoha výstavách v České republice, ale také v zahraničí, například v Itálii, Portugalsku či Austrálii.
Jaká byla tvá cesta na Akademii do Ateliéru sochařství Lukáše Rittsteina a jak na studium vzpomínáš?
Cesta to byla delší, protože jsem si po střední škole nebyla jistá, jakým uměleckým oborem bych se chtěla dál zabývat. Ještě před tím, než jsem začala studovat sochařství, jsem absolvovala studium designu dřevěných hraček. Byla to příjemná odbočka a myslím si, že tato zkušenost ovlivnila příznivě i mou budoucí sochařskou tvorbu, která je příležitostně hravá. Během studia designu jsem si konečně uvědomila, že se chci věnovat sochařství. Přihlásila jsem se tedy na Akademii výtvarných umění do Ateliéru Socha I, který v té době vedl Jaroslav Róna. I když mě Jaroslav Róna do ateliéru přijal, nikdy mě osobně neučil, protože ten rok odešel z Akademie. Ateliér převzal Lukáš Rittstein, který ho vedl skvěle. Pokud jste jako jeho student pracovali pilně, dával vám velkou svobodu vyjádřit se ve vaší tvorbě tak, jak jste chtěli. To mi vyhovovalo. Na Akademii vzpomínám celkem ráda, protože jsem tam měla možnost naučit se mnoho věcí, zejména co se týká technologických dovedností. Bylo také skvělé, že jsem měla možnost studovat v zahraničí, čehož jsem s nadšením využila a studovala v Austrálii a Portugalsku.
Ve svých dílech pracuješ také s ženskou postavou. Jak vnímáš ženu v umění? Je pro tebe velkým tématem?
Původně se ženská postava dostala do mé tvorby tak nějak přirozeně, protože jsem zpracovávala převážně vlastní prožitky. Později jsem se začala více zaměřovat na ženu, jako takovou, když se moje tvorba stala více feministickou. Jsem si vědoma svého štestí, že jsem se narodila v této době, ve střední Evropě a měla jsem liberální rodiče, kteří mi umožnili si svobodně zvolit uměleckou dráhu. Mnoho žen v minulosti takovou svobodu bohužel nemělo.
Kdy se rozvinul tvůj zájem o psychoanalýzu? Proč jsi se rozhodla opustit realitu a tematicky sahat spíše do vnitřního světa a k tajemným mystickým postavám?
Můj amatérský zájem o psychoanalýzu vznikl přibližně před deseti lety, a dodnes mi zůstává blízký. Je všeobecně známo, že tvorba často plní roli terapie pro umělce, a pro mě to není výjimkou. Proto jsem se rozhodla prohloubit své znalosti v oblasti psychoanalýzy a porozumět jejím konceptům. Tím jsem chtěla objevit nové metody, jak co nejlépe vyjádřit vnitřní světy ve svém umění. Samozřejmě, i realita má své místo v mé tvorbě, ale občas je nutné se od ní odtrhnout, aby člověk udržel svou kreativitu a nezbláznil se.
Můžeš nám říct, která další literární díla tě v tvorbě ovlivnila?
Například kniha Sebevraždy panen od Jeffreye Eugenidese. Celé vyprávění této knihy se snaží odhalit určitou "pravdu" v pozadí příběhu. V Sebevraždách panen autor používá "nepřirozeného" kolektivního vypravěče. Zdrojem příběhu není "já", ale "my." K nepřirozenosti vyprávěcí techniky a ztvárnění skupiny, která funguje jako samostatná entita, přispívá fakt, že jednotliví členové skupiny nejsou jasně definováni. Tato kniha mě inspirovala k vytvoření soch, ve kterých jsem pracovala s textem a také používala více hlasů a kolektivního vypravěče.
Pracuješ s řadou materiálů, ke kterému máš nejblíže?
Nejblíže mám k textilu, který tvoří velkou část mých uměleckých děl. Textil není samozřejmě nejpraktičtějším materiálem pro sochaře, takže ho kombinuji s laminátem, do kterého textil "pohřbívám", nebo naopak textilními materiály pokrývám vymodelované sochy, které odlévám do sádrových forem, a které poté odliju do betonu. Výsledný produkt pak vypadá jako jemný a flexibilní textil, ale ve skutečnosti je stabilní a pevný.
Pravidelně se zapojuješ do uměleckého projektu VáclavART – ten se snaží skrze zapojení umění do veřejného prostoru vyvolat kontroverzi. Myslíš si, že umění ve veřejném prostoru může výrazněji ovlivnit lidi, kteří jej míjejí a kteří jinak o umění nemají větší zájem? Jakou roli umění ve veřejném prostoru přikládáš?
Výstavy ve veřejném prostoru jsou mé nejoblíbenější a považuji je za své nejdůležitější. Množství lidí, kteří během výstav vidí sochy na místech jako jsou Václavské náměstí, pražská náplavka nebo v různých městských parcích, kde jsem vystavovala, je naprosto neporovnatelné s počtem lidí, kteří přijdou na výstavy do galerií. Reakce "běžného publika" mě obvykle baví, a často slyším mnohem zajímavější názory než od typického galerijního publika. Umění do veřejného prostoru rozhodně patří a ráda bych ho viděla kolem sebe mnohem víc. Každý pokus probudit okolí z apatie považuji za pozitivní a umění ve veřejném prostoru určitě dokáže lidi ovlivnit, i když je to jen na chvíli, aby si třeba řekli, co to za divné dílo vidí, i tak to za to stojí.
Často jsou tvá díla poměrně kontroverzní. Jsi ráda, když vyvolají intenzivní reakce?
Moje díla nejsou kontroverzní záměrně, a já je za kontroverzní třeba vůbec nepovažuji, ale přiznávám, že často vyvolávají silné reakce. Obzvlášť, pokud jsou vystavena právě ve veřejném prostoru. Publikum na ně často reaguje buď s nadšením, nebo naopak s velkou nechutí. Preferuji tyto silnější reakce, jsou lepší, než kdyby mé díla lidi nudila nebo nechávala chladnými. Každopádně mě negativní reakce nijak nerozrušují. Jsem svým vlastním největším kritikem, takže pokud jsem se sochou spokojená já, vůbec mi nevadí, že se třeba ostatním nelíbí. To, aby se zalíbila všem, není možné, takže se o to zvlášť nesnažím.
Svá díla jsi také několikrát představila v zahraničí. Na kterou výstavu ráda vzpomínáš?
Například na tu první v zahraničí v Miláně, výstava Andante, byla moc povedená. A nebo naopak ty poslední výstavy v zahraničí, v krásném prostředí Českého domu v Bruselu a v industriálních prostorách Varšavy.
Momentálně působíš na rezidenčním pobytu v Telegraphu. Jak se ti zde pracuje? A jaká díla uvidíme na krátkodobé výstavě 13. října?
Pracuje se mi zde dobře, nikdo mě příliš neruší, což mi umožňuje být ještě produktivnější, než doma v Praze. Vytvořila jsem zde již několik nových děl. Bydlení přímo vedle ateliéru je zkušenost, kterou zažívám poprvé, a umožňuje mi pracovat téměř nonstop. To je během dvou měsíců rezidence velkou výhodou. Nicméně dlouhodobě by takové nasazení bylo neudržitelné. Tento rok jsem se přirozeně dostala k nejznámějšímu vertikálnímu sochařskému útvaru – k sloupu. Morové, mariánské a pamětní sloupy jsou pro Čechy charakteristické, a co se týče množství sloupů a volných soch v krajině i ve městech, nemá s námi téměř žádná jiná země srovnání. Sloupy byly stavěny jako poděkování za odeznění epidemie a zpravidla také jako prosba o uchránění místa před dalšími neštěstím. Právě v rámci mého pobytu v Telegraphu pracuji na vlastní interpretaci "sloupu dnešní doby". Snažím se zachytit své rozpolcené pocity, které ve mně současná doba vyvolává. Moje sochy sloupů budou doplněny dvěma většími figurálními díly – Wolfman a Dispelling the Disguise. Wolfman představuje postavu muže uvězněného v těle vlka, zatímco Dispelling the Disguise zobrazuje démona, který si právě sundává svoji lidskou masku.
Jaké jsou tvé plány na příští rok? Chystáš se někam vycestovat?
Na příští rok mám plánovaných několik dalších výstav, momentálně mám potvrzených několik skupinových výstav a minimálně jednu sólovou. Současně bych ráda spojila mé umělecké aktivity s dalším rezidenčním pobytem, tentokrát v zahraničí. Nejvíce by mě těšilo, kdybych měla možnost absolvovat rezidenci v Japonsku, ale budu muset najít tu nejvhodnější příležitost. Plánuji navázat na svou předchozí tvorbu, která se inspirovala zpracováním lidové slovesnosti jako historické paměti místa. Ráda bych zkoumala kontrast mezi českou a evropskou slovesností a japonskou kulturou.
