Umění nezmizet je v dnešním světě založené na stoprocentně subjektivních prožitcích, které se odráží a reflektují naši osobnost. Člověk je jedinečný – ten, který umění tvoří, ovšem i ten, který umění vnímá. Na druhou část tohoto tvrzení je třeba pamatovat. Často totiž vzniká určitá neshoda mezi tím, jak by umění chápáno být mělo a jak svými diváky doopravdy chápáno je. Je běžné, že se diváci zbytečně snaží hledat onu „správnou odpověď“ na to, co vidí, místo toho, aby doopravdy vnímali, nechali se okouzlit a nenechali zmizet svou vlastní jedinečnost. Vnímat umění není věda, je to pocit.
Mizíme ze světa. Ztrácíme svá těla a opouštíme své smysly. Pozorujeme sebe samé kdesi z výšky a z dálky skrze teorie, modely, sítě, mapy, obrazovky, projektory, kamerové systémy a virtuální realitu. Přestáváme být součástí prožívaného světa jako jeho subjekt, stáváme se jedním z jeho objektů, věcí, kterou je možno zkoumat, pitvat, definovat a analyzovat, vyložil kurátor Pavel Dvořák leitmotiv výstavy.
Následující text není podložen žádnými teoretickými informacemi týkajících se děl nebo autorů. Soustředí se na jediné – na téma mizení.
Vcházíme a najednou začínáme stoupat po schodišti vlastních pocitů. Pocitů, které nemůže pochopit nikdo, kromě nás samých. Nikdo totiž nevidí to, co vidí druzí a nikdo nikomu ani nemá právo říkat, co vidět a vnímat má. Je třeba myslet na to, že každý máme před zrakem svůj vlastní modrý objekt, který zkresluje naše vnímání světa. Tahle modrá clona, přes kterou se díváme na svět, nám propůjčuje naši jedinečnost. Nenechme se sjednotit, naopak, každého modrá je o odstín jiná než předešlého, a to je dobře.
Vyskočíme ze stínu jednotvárnosti. Začneme se dívat kolem sebe a začínáme chápat. Začínáme rozpoznávat jasné obrysy a každým momentem se cítíme méně a méně jako Američan v Paříži, každým momentem cítíme, že nás umění začíná přijímat k sobě tak, jako my začínáme přijímat jej. Začínáme chápat, že je to o pravdě. Pravda, která k nám přichází v cyklech, nám začíná napovídat, že tady nejde o povrchnosti, ale o to, co najednou nacházíme vně i uvnitř našich myšlenek – o upřímnost a o jasný prožitek. Reálné pocity, které znenadání nacházíme úplně všude, vnímáme jako obrovský příval energie. A tak konečně poznáváme ohromnou moc umění. Umění nám vysílá SIGNÁLy, které říkají, že pořád ještě máme šanci.
Snažíme se nezmizet. Chcete to prožít s námi?
SIGNÁL II (23. 7. – 12. 9. 2021)
Text: Barbora Křížová, Telegraph Gallery
