Karolína Netolická (*1993) je umělkyně patřící do nejmladší generace české výtvarné scény a především scény figurativní kresby. V letech 2013–2016 absolvovala Vyšší odbornou školu uměleckoprůmyslovou a následně studovala v ateliéru kresby Jiřího Petrboka na AVU. V roce 2022 byla oceněna Cenou kritiky za mladou malbu, přesto se však sama považuje za kreslířku. Typickým médiem se pro ni totiž stala kresba suchým pastelem na velký formát pláten, jež mají za cíl diváka pohltit. Tématem jejích prací se stal vztah člověka s přírodou. Ve svých obrazech často vrství figurální kompozice a slučuje zvířecí, nejčastěji ptačí, motivy. Zachycuje tak složitou skutečnost, kdy člověk z přírody pochází, ale svým chováním se od ní postupně čím dál více odlučuje. Scenérie lesa v podání umělkyně znázorňuje ztracený domov, kterým upozorňuje právě na ztracený vztah člověka k přírodě, neboť v něm bloudí.
V roce 2022 jsi získala Cenu kritiky za mladou malbu. Jakých odlišností si všímáš ve své současné tvorbě s odstupem dvou let od výhry?
S postupem času se moje práce pozvolna proměňuje hlavně po obsahové stránce. Dříve jsem byla silně inspirována literaturou se socio-ekologickým zaměřením, kterou jsem porovnávala se svým každodenním žitím a zároveň s celospolečenským děním kolem mne. Moje práce byly více racionalizované a s větším apelem na diváka. Skrze ně jsem se obracela ven. V současné době se naopak snažím vztahovat spíše k vlastnímu nitru. Pracuji s pocity a emocemi, snažím se o větší míru niternosti. Dříve jsem často kladla důraz na dialog člověka a přírody, dnes se však více soustředím na dialog dvou lidských bytostí. V období, kdy jsem byla oceněna Cenou kritiky za mladou malbu, jsem se věnovala výhradně technice suchého pastelu, v posledních měsících se hodně snažím s technikami experimentovat. Kromě pastelu maluji i akrylem a tuší, nebo vytvářím i drobné objekty či sošky z keramiky.
Tvým typickým médiem se stal suchý pastel na plátně velkých formátů. Proč zrovna tato technika a formát?
K technice suchého pastelu jsem se dostala v závěru třetího ročníku na AVU. Do té doby jsem neustále kreslila mikrotužkou různé interiéry, architekturu a následně i lidské postavy v péřových bundách, které byly zasazeny do nočních scenérií. A právě těmito kresbami, kde figurovaly lidské postavy oděné do péřových bund, začala má záliba v technice suchého pastelu. Hledala jsem způsob, jak tyto malé černobílé mikrotužkové figurální kompozice začít zvětšovat a přitom se držet stále média kresby. Nejvíce mi vyhovoval suchý pastel, protože mi umožnil nejen kresbu velikých formátů, ale zároveň i dotyk s plátnem, což pro mne bylo určité tvůrčí obohacení o haptický rozměr. Další výhodou pastelu je určitě i jeho barevnost, která mi v obrazech mikrotužkou také chyběla.
Ve tvých obrazech zpravidla spolu s potemnělou atmosférou dominuje jedna barva. Pracuješ i se symbolikou barev?
Se symbolikou barev většinou nepracuji. V mých obrazech se ale často vyskytuje černá barva představující tmu. Vytváří pozadí či určitý horizont, ve kterém se něco může ukázat. Chápu ji jako možnost, ze které se může zrodit světlo, tudíž ji nepojímám jako něco temného.
Tvé práce mně osobně připomínají fotografie pořízené v noci s bleskem. Může to znamenat nějaké šokující zachycení? Míříš na tuto estetiku záměrně, nebo je to nějaký tvůj rukopis, který vzniká mimoděk a samovolně se vyvíjí?
Ano, jedná se o určitý fokus na nějaký výjev ve tmě. Do tohoto místa by měl pohled pozorovatele padnout jako první. Světelná atmosféra blesku je v obraze kvůli větší dramatizaci a podtržení daného výjevu. Místo, na které je světlo zaměřeno, má také v pozorovateli navodit pocit větší živosti či určitého pulzování energie.
Přes velká plátna se dostáváme do prostředí lesa. Svojí tvorbou reaguješ na vztah mezi člověkem a přírodou, udržuješ ty sama nějak spojení s přírodou?
Pokouším se udržet v nějakém tichém odstupném dialogu s přírodou, ale myslím, že je to v současné uspěchané době hluku bohužel skoro nemožné. Často se o to snažím zpětně při práci v ateliéru. Navštěvuji opakovaně určitá místa, pořizuji si jejich fotografie, které mi slouží jako upomínková vodítka při tvorbě obrazu. Když totiž ta místa poté kreslím, mám pocit, jako kdybych se tímto zpřítomňovacím procesem na nich znovu ocitala, a ona se pak na chvíli stala mým domovem.
V jednom tvém rozhovoru jsi řekla, že scenérie lesa znázorňuje ztracený domov a bílé masky slepotu k rizikům současnosti. Mají podobnou symbolickou hodnotu i černé nebo barevné balonky, které v obrazech pravidelně vídáme?
Balonky v mých obrazech mají úlohu pokaždé trochu jinou, závisí na kontextu, do kterého je zasadím. V jednom z obrazů jsou to například těžká závaží, což se týká především balonků černých. Jinde zase symbolizují zrcadla, ve nichž se lidské figury narcistně zhlížejí. Někdy dokonce zastupují vnitřní orgány mrtvého zvířete. Snad nejčastěji ale představují elementy dnešního plastického světa, který nemá, dle mého názoru, pevný tvar nebo formu. Vyhlazené lesklé balonky přirovnávám k lidské tváři postrádající vrásky z dnešních reklam, ukazuji strach z určité finality, kterou nastiňuji pomocí kontrastu mezi lesklými hladkými povrchy balonků, které se finalitě brání, a trouchnivějícím dřevem stromů a hnijícím listím na zemi, která finalitě podléhají.
Motivy jako bílé masky, ptáci, sobi, nebo samotné paroží se ve tvé tvorbě opakují. Jsou pro to pro tebe stálé vyjadřovací znaky, nebo přemýšlíš i nad jinými motivy, které by znázornily novou éru a reagovaly na další rizika současnosti?
Ano, tyto motivy se v mých obrazech objevují často. Zvířata na mých plátnech hrají obvykle zástupnou úlohu lidí. Mnohdy z tohoto důvodu mé kompozice mohou působit i jako bajky. Naopak člověka zase často přirovnávám ke zvířeti, nejčastěji k ptactvu, například v cyklu Ptačí vnímání, neboť oba světy – lidský a mimolidský – jsou nedílně provázány.
V roce 2023 jsi vytvářela objekty, které nějakým způsobem rezonují s tvojí tvorbou, byly mezi nimi i keramické sošky. Jak ses k tomu dostala a jak hodnotíš tvorbu prostorových objektů v kontrastu s těmi plošnými?
Vytvářela jsem je jako určité instalační testovací prvky, kterými jsem se snažila nějak vztáhnout k prostoru a zároveň i přesáhnout jednorozměrnost obrazové plochy. Mimo jiné jsem se pokoušela zbavit určité „výtvarnosti“, a tak jsem začala pracovat s existujícími věcmi kolem nás – například s péřovými bundami, šálou, provazem. Od těchto, skoro až ready-made objektů, jsem se pak na konci roku 2023 přesunula ke keramice. V mých obrazech se často vyskytují zjednodušená vyhublá lidská torza bez hlav. Měla jsem silné nutkání pokusit se tato těla více zhmotnit, nechat je z obrazů doslova vystoupit. Hledala jsem nějaký vhodný materiál, ze kterého bych je vytvořila, a keramická hlína mi k tomu přišla nejvhodnější. Začala jsem navštěvovat keramickou dílnu. Moc mne bavil celý ten proces utváření torzovitých postav z hlíny. Působilo to na mne skoro jako jakýsi zrod živých bytostí, neboť hlínu vnímám jako neskutečně tělesný a živý materiál, protože pochází z těla země, což mi přijde fascinující.
Poslední dva měsíce jsi tvořila na rezidenci u nás v Telegraphu. Jak se ti pracuje v jiném, cizím prostředí?
V Telegraphu se mi tvořilo velmi dobře. Měla jsem zde pocit většího soustředění na práci v souvislosti s větší ritualizací celého dne. Koncept rezidenčního ateliéru v galerii mi přijde velice zajímavý a inspirativní. Myslím, že změna prostředí mi v mnohém prospěla. Atmosféra Olomouce na mne udělala silný dojem, který se, doufám, projevil i v mých obrazech, jež na rezidenci vznikly.
