Ivana Bajec (*1990) je slovinská vizuální umělkyně, která ve své tvorbě propojuje kresbu, grafiku a malbu. Bakalářské i magisterské studium malby absolvovala na Akademii výtvarných umění a designu v Lublani a svou práci představila na řadě samostatných i skupinových výstav v Evropě. Její obrazy fungují jako osobité deníkové záznamy, v nichž se abstraktní tvarosloví potkává s rozmarnou figurací. S lehkostí a vtipem reagují na pocity a výzvy současnosti, od nejistoty, ve které vyrůstá její generace, až po svět zpráv, médií a internetové kultury.
Rozhovor vznikl u příležitosti rezidenčního pobytu Ivany Bajec v olomouckém Telegraphu, kde strávila září a říjen. Rezidenci zakončila Open Studiem, na kterém 27. října představila svou práci veřejnosti.
Během září a října jste pobývala na rezidenci v Telegraphu, mimo své obvyklé prostředí v Lublani. Jaký pracovní rytmus jste si během pobytu v Olomouci našla?
Čas a prostor, které jsem tam měla, mi daly svobodu nikam nespěchat, přemýšlet o své práci a znovu si ujasnit, co mě doopravdy zajímá. Hodně se mi líbilo, že jsem měla ateliér hned za dveřmi bytu. Mohla jsem tak začít pracovat skoro hned po probuzení, s ranní kávou a ještě v pyžamu. Prostě jsem se vykutálela z postele a zhodnotila, co jsem udělala den předtím.
Jednoduché denní rituály a určitý odstup od mého obvyklého prostředí mi umožnily podívat se na vlastní práci jinak, experimentovat a rozvíjet nápady, aniž bych hned cítila potřebu proměnit je v něco hotového.
Ve vaší tvorbě mají důležité místo každodenní situace, vzpomínky a osobní postřehy. Například výstava August (2021) byla představena jako malovaný deník jednoho léta. Jak se z takových drobných podnětů stávají náměty vašich obrazů?
Nemyslím si, že bych měla nějaký zvlášť jasný postup. Někdy je to situace, kterou jsem zažila, něco, co jsem zahlédla na ulici, nějaký náš soukromý vtip nebo vzpomínka. Tyhle drobné postřehy sbírám v podobě čmáranic, screenshotů, fotek nebo poznámek v telefonu. Pak jimi listuju, dokud mě něco nezaujme natolik, že mi to utkví v hlavě.
Přitahují mě obyčejné věci, které můžou být trochu vtipné nebo zvláštní, nebo tak je aspoň vnímám já. Ráda také nechávám prostor pro fikci. Původní inspirace může být skutečná, ale než se z ní stane obraz, obvykle se nějak promění, přeženu ji nebo se smíchá s něčím jiným. Víc než přesné zachycení skutečnosti mě zajímá, co se se skutečností stane, když projde procesem vzniku obrazu.
V kulturním portrétu, který o vás v roce 2021 napsala Lara Paukovič pro týdeník Mladina, se vedle vaší záliby v internetových memech zmiňuje i frustrace, kterou ve vás online prostředí někdy vyvolává. Jaký vztah k internetu máte dnes a jak se promítá do vašich obrazů?
Už to moc neřeším. Pořád mám slabost pro internetový humor, memy a všechny ty podivné věci, které lidé dávají na internet. V poslední době je toho ale tolik a je to tak přesycené, že mě to už moc neláká. Prostě to mnou proteče a nic se nezachytí. Už mi to nedělá takovou radost jako dřív.
Teď mě mnohem víc zajímá zpomalit a znovu se propojit s hmotným, fyzickým světem kolem sebe.
V roce 2024 jste v pražské Karpuchina Gallery představila výstavu Forget Forgot Forgotten, která se mimo jiné věnovala duševnímu zdraví v kontextu digitálního světa. Co pro vás bylo na tomto vztahu podstatné?
Zajímalo mě, jak náš vztah k digitálnímu světu ovlivňuje to, jak vnímáme sami sebe. Neustále jsme vystavení životům, názorům, obrazům a očekáváním druhých lidí. A i když si uvědomujeme, že to, co vidíme, je pečlivě vybrané nebo vykonstruované, stejně to na nás může působit.
Přemýšlela jsem také o tom, jak těžké je dnes vypnout. Neustálá konzumace informací a obrazů dokáže být docela vyčerpávající. K těmto tématům jsem chtěla přistoupit tak, aby výsledek nebyl příliš vážný nebo dramatický, a proto hrál humor důležitou roli: celé to vyvažoval.
V souvislosti s výstavou Forget Forgot Forgotten jste mluvila o pochybnostech, zda má malování v záplavě online obsahu smysl. Od té doby k té záplavě přibyly i obrazy generované umělou inteligencí. Mění to nějak, jak přemýšlíte o smyslu malby?
Měla jsem dlouhé období, kdy za skoro vším, co jsem vytvořila, stálo hodně pochybností a úzkosti. Měla jsem pocit, že svět už žádné další obrazy nepotřebuje a že nic z toho, co dělám, nemá skutečný význam. Od té doby jsem se ale vrátila k některým základním přesvědčením, která jsem měla vždycky. V podstatě se dají shrnout tak, že je prostě potřeba něco dělat. Není nutné to nijak obhajovat. Nakonec mi bude líp, když budu malovat, než když malovat nebudu, tak koho to zajímá? Potřebuje svět další obrazy? Mě to zajímá. Já potřebuju víc svých obrazů.
Pokud jde o obrazy generované umělou inteligencí, nemyslím si, že se dají srovnávat s fyzickou stránkou malby. Atmosféra, pocit, váha, materiál, vůně barev, to všechno se vygenerovat nedá. Malba je pro mě stejně tak o čase, rozhodnutích a chybách, které k jejímu vzniku patří, jako o samotném výsledném obrazu. Nemyslím si, že musí soupeřit s rychlostí nebo množstvím digitálních obrazů.
Výstava Mental Health Walk, kterou jste v roce 2023 představila v lublaňské galerii RAVNIKAR, vznikala v kontextu pandemie a společenské nejistoty. Výrazné místo v ní přitom dostaly humor a nadsázka. Jak jste s humorem v této sérii pracovala a má ve vaší tvorbě humor podstatné zastoupení?
Humor byl v mé tvorbě vždycky docela důležitý. Myslím, že je to zčásti způsob, jak se vyrovnat s věcmi, které by mě jinak zahltily. Občas si dělám legraci, že humor je můj způsob, jak zahnat úzkost.
Výstava Mental Health Walk vzešla z celkové úzkosti a nejistoty, které provázely pandemii. Zajímala mě také absurdita všech těch wellness rutin a praktik sebezdokonalování, které byly v té době tak populární. Jako bychom mohli všechno nějak spravit tím, že půjdeme na procházku, budeme meditovat nebo vypijeme dost vody.
Baví mě vzít obyčejné nebo nepříjemné věci a přehánět je tak dlouho, až začnou být trochu směšné. Nechci nutně, aby divák věděl, jestli je něco myšlené vtipně, nebo vážně. V ideálním případě to může být obojí.
Přestože vaše malby působí spontánně, jejich vznik může být poměrně dlouhý. Například na obraze El Barco, který jste v roce 2021 představila na výstavě August v lublaňské RAVNIKAR Gallery Space, jste pracovala několik měsíců. Jak poznáte, že je pro vás obraz hotový?
Nemyslím si, že bych na to měla nějakou moc spolehlivou metodu. Někdy na něčem pracuju dlouho, nechám to ležet, vrátím se k tomu, něco změním a pak to zase vrátím zpátky.
V určitou chvíli si musím přiznat, že když něco přidám nebo uberu, obraz to nemusí nutně zlepšit. Většinou jde o určitý pocit. Když se cítím dobře, když jsem s obrazem v jedné místnosti, a dělá mi radost, je hotový. Asi to není moc sofistikovaná metoda, ale mně funguje.
Letos jste v lublaňské NLB MUZA vystavila cyklus kreseb Bed Rot, v němž je odpočinek a nečinnost vědomou volbou, a ne odměnou za práci. Jak tento cyklus vznikl a proč jste se tentokrát vrátila k černé linii na bílém papíře?
Nápad vzešel z té už zmíněné neochoty vytvářet obrazy. V tom období jsem byla dost v depresi a hodně volného času jsem trávila v režimu nečinnosti, kdy jsem vlastně nic nedělala, a měla jsem z toho strašné výčitky. Přimělo mě to přemýšlet o tom, jak se z odpočinku stalo něco, co si musíme zasloužit, optimalizovat a proměnit v další produktivní činnost.
Návrat ke kresbám černou linkou na bílém papíře mi připadal jako nejvhodnější způsob, jak vyjádřit myšlenku výstavy. Líbilo se mi, že kresby po mně nechtěly příliš mnoho a že se tahle zdánlivá absence úsilí mohla sama stát součástí konceptu. U výstavy o tom, jak dělat méně, mi to přišlo docela na místě.
Na konci října vás v Telegraphu čekalo Open Studio. Máte při podobných setkáních raději možnost o svých obrazech vyprávět, nebo si poslechnout, co v nich vidí ostatní?
Asi od obojího trochu. Hodně mě zajímá, co v mé práci vidí ostatní, co jim na ní přijde zajímavé, nebo dokonce co se jim na ní nelíbí. Baví mě slyšet interpretace, které by mě samotnou nikdy nenapadly, a necítím nutně potřebu lidi opravovat nebo vysvětlovat, co má něco znamenat.
Ráda také mluvím o procesu a materiálech. Můj proces bývá hodně hravý a chaotický, takže o něm vždycky nakonec mluvím s takovým dětským nadšením.
Ve vašich obrazech mají své místo i drobné okamžiky každodenního života. Když se ohlédnete za posledními týdny, co vám udělalo největší radost?
Rozhodně to, že jsem měla na práci tak krásné a prostorné místo s velkými okny. Moc výjimečné bylo také to, že mě navštívil můj přítel, který je také umělec. Poprvé jsme oba měli možnost pracovat na svých projektech ve stejném prostoru.
Moc jsem si užívala i procházky po Olomouci a to, jak se z ní pomalu stávalo známé, útulné místo. Ze začátku jsem se cítila úplně ztracená a neměla jsem ponětí, jaký bude můj projekt. Podmínky rezidence mi ale daly dost prostoru, abych si zase začala všímat věcí a v klidu prozkoumala něco, co mě vždycky zajímalo, ale s čím jsem nikdy předtím doopravdy nepracovala. Myslím, že právě toho si na tomhle pobytu cením nejvíc.
