Christian Kortegaard Madsen: Rozhovor s Jakubem Janovským

Jakube, ve svojí tvorbě se často zabýváš tématy dětství, socializace a podvědomí. Jak se to promítlo v dílech na výstavě Game Owner? 

Dětství, přesněji řečeno téma určité vykořeněnosti jednotlivce, nebo jen jeho nepochopení okolím, provází mou tvorbu již několik let. Obrazy intuitivně vrstvím, příběhy a motivy se v nich často prolínají a někdy i opakují. Například v cyklu portrétů dětí s tričkem přes hlavu. Na výstavě je asi vztah mezi individualitou a kolektivem nejvíce patrný v sérii čísel, kde jsou číselné obrazy a detaily anonymních těl, která na své kůži nesou číselná označení. Mohou asociovat vězně v pracovních táborech, jejichž identitu zredukovali na číslo, ale třeba taky rodná čísla, čísla občanského průkazu a podobně. Někdo nám zkrátka přidělí automaticky vygenerovanou číselnou kombinaci a ta nás pak provází celý život. 

Tvoje malby často zobrazují anonymní, rituální postavy. Jak tyto reprezentace souvisí s tématy kontroly a konformity ve společnosti? 

Dnešní doba je hodně založená na kultu tváře – fotky na sociálních sítích, selfies, školní focení, snímky z dovolených a oslav, fotky na řidičácích… Internet a digitální kultura tomuto trendu velmi napomáhají. Vizualita jako by byla tou nejdůležitější charakteristikou naší osobnosti. Moje anonymizované portréty s neviditelnými tvářemi jsou vlastně lehce subversivní reakce na tento fenomén. Výtvarné umění nemá za úkol změnit svět, ale může klást otázky a reagovat na společenský vývoj, kultivovat nás, a to je důležité. 

Výstava Game Owner staví tvou práci vedle interaktivních soch Sørena Dahlgaarda. Jak vnímáš dialog mezi svými introspektivními a statickými a jeho participativními a pohyblivými díly? 

Na dialog se Sørenem jsem se od začátku těšil. Navíc mi přišlo důležité, že každý z nás má ve své práci svébytný smysl pro humor a kritiku. Søren je hodně performativní, klade důraz na proces vzniku a prezentaci, která má leckde formu happeningu, který ač může působit vesele a hravě, nese tíživý obsah. V některých případech mi jeho práce připomínají akce členů hnutí Fluxus. Vzpomněl jsem si třeba na Milana Knížáka a jeho házení papírových vlaštovek do Vltavy. Já pracuji nejčastěji způsobem, kdy poselství odlehčuji ironií, určitou nadsázkou nebo specifickou poetikou. Existuje tak šance, aby bylo dílo ve výsledku mnohovrstevnaté. Myslím, že se Sørenem sdílíme schopnost pracovat s nuancemi, a to umožňuje, aby se naše kontrastní styly vzájemně doplňovaly. 

Často využíváš minimalistická barevná schémata a symbolické obrazy. Jakou roli tyto prvky hrají při vyjadřování psychologické hloubky a společenské kritiky, která je pro tvá díla charakteristická? 

Oproštění se od detailu pro mě znamená nepracovat s exaktní zobrazivou realistickou malbou. Nepotřebuji postihnout realitu, stačí mi její zlomek, výsek toho, co je pro mě důležité. Realistické prvky využívám, abych zesílil účinek na diváka. Dříve jsem tvořil více kresebně a inspiroval jsem se avantgardou a totalitními tiskovinami. Moje starší malby a kresby tak občas připomínaly jakési kvaziagitační plakáty. S tím souvisela i barevnost, která měla tento koncept podpořit. 

Tvá díla se často pohybují na pomezí realismu a surrealismu, působí snově, záhadně, psychologicky. Jaký vztah máš k surrealistické tradici a jak se ti daří ji napasovat na současná témata? 

Vycházím z vlastní a částečně i z kolektivní pamětí. Určité děje na obrazech jsou vlastně schémata, která jsou postavena na vlastních a často sdílených vzpomínkách. Surrealismus má v Česku hlubokou tradici, umělci jako Štýrský, Toyen, nebo Nezval vedli v meziválečné době intenzivní dialog s Bretonem a dalším francouzskými surrealisty. Bylo tu hodně velmi zajímavých autorů. Jejich představa o obrazu byla však trochu jiná. Vycházeli z psychického automatismu a jejich tvorba stála hodně na výkladu nevědomí a snu, já naopak pracuji vědomě. Estetikou a sdělením bych svou tvorbu zařadil asi blíže symbolismu, magickému realismu nebo postexpresionismu. 

Děkuji za vysvětlení, teď už chápu, že i když využíváš podobné vizuální strategie, od přístupu tradičního surrealismu se odkláníš. Když se zaměříme na tvoji vlastní minulost, jak tvůj umělecký jazyk ovlivnily kulturní a psychologické změny – zejména přechod od autoritářské kontroly ke kapitalistické svobodě – které přišly po pádu železné opony? 

V době sametové revoluce v roce 1989 jsem byl ještě dítě. Na malém městě však reálie z dob socialismu přetrvávaly určitě alespoň do poloviny devadesátých let. Postupně se začaly objevovat v obchodech a reklamách „výdobytky“ konzumního západu, značky jako McDonald’s, Nike, Adidas, Kinder vajíčka, auta, elektronika SONY apod. Vznikaly tak z dnešního pohledu bizarní vztahy. Chodil jsem třeba do školy, která se sice přejmenovala z Leninovy na Seifertovu, jinak ale jako by vše ostatní zůstalo v časovém vakuu. Vzpomínám si na školní lavice, ubrusy z umělé hmoty v jídelně, várnice na čaj – všechny tyto předměty charakterizovaly běžný den alespoň dvou, tří dospívajících generací. Moje máma chodila do stejné školy v sedmdesátých letech a vše si velmi dobře pamatovala. Možná i proto jsou moje obrazy a jejich atmosféra jakéhosi zastavení v čase blízké lidem, kteří se dokáží s tou dobou identifikovat. Nacházejí v nich to, co si mysleli, že už dávno zapomněli, ale emočně je to v nich stále přítomné. 

Zdá se, že velká část tvých obrazů odráží svět uvězněný mezi pamětí a deformací, řádem a chaosem. Vnímáš využívání automatizovaných postav jako reakci na kolektivní psychiku utvářenou posttotalitními společnostmi? 

Myslím si, že v posttotalitní společnosti tento způsob vyjádření rezonuje naléhavěji. Vychází to asi z dobře známého pocitu nesvobody a touhy jednotlivce jí vzdorovat. Já vlastně stále v dílech řeším odvěký zápas člověka o přežití, hledání smyslu a podstaty samotné existence, snahu vymanit se z jakéhokoli područí, ale zároveň v duchovní rovině hledání vnitřního řádu a pravidel, bez nichž nejde žít. 

Co máš po výstavě Game Owner v plánu? Jakými tématy nebo koncepty se v současné době zabýváš a myslíš už na budoucí projekty? 

To je dobrá otázka. Rád bych pokračoval ve svojí umělecké práci napříč médii. Možná s větším důrazem na instalaci a objekt. Už dlouho třeba přemýšlím nad umístěním své sochy ve veřejném prostoru. Třeba budeš mít, Christiane, nějaký nápad…