Studium historie a bohemistiky na Palackého univerzitě v Olomouci, doplněné specializačním studiem užitého umění a muzeologie na Karlově univerzitě v Praze, a následující doktorát představovaly pro Anežku Šimkovou profesní základnu její odborné práce v olomouckých muzejních institucích – nejdříve ve Vlastivědném muzeu a pak v Muzeu umění Olomouc, které vzniklo jako nová instituce v roce 1990. Od roku 1993 se zařadila do jeho odborného týmu pod vedením Pavla Zatloukala, kterého považuje za jednu z nejdůležitějších osobností moderních kulturních dějin Olomouce. S muzeem stále spolupracuje.
V současnosti jste emeritní kurátorkou Muzea umění Olomouc, v němž jste mimo jiné připravila s kolegyní Šárkou Belšíkovou právě probíhající výstavu Přístavy neklidu. Art brut v Polsku. Na výstavě Napojení v Telegraph Gallery, připravené její autorkou a kurátorkou, Terezií Zemánkovou, jste odborně spolupracovala. Spojuje něco tyto dvě aktivity, které se sešly ve stejném čase?
Vůbec jsme to takhle neplánovaly. Ale někdy se věci přirozeně zesynchronizují, a tak to není zas taková náhoda. Obě s Terezií máme společný badatelský zájem o jevy v umění, které jdou za hranice obvyklého chápání. Takových lidí sice přibývá, ale není jich mnoho a jestli jsou, i dlouhá léta piluji své smysly pro takové vnímání. Já to dělám pořád.
V čem vidíte specifika obou výstav?
Výstava Napojení představuje ve výběru několik současných výtvarných umělkyň a umělců, jejichž senzitivnost je dovádí až k záznamům běžně neuchopitelné reality, jakýchsi energetických záznamů ve vzácných okamžicích jejich napojení na nepojmenovatelný zdroj. Autenticita, čisté svědectví bez kalkulu. To je velmi vzácné. Zvláště u profesionálních autorů. Celé téma a výběr vystavených prací uzrávaly a jsou výsledkem Tereziina dlouhodobého průzkumu a úvah. Výstava Přístavy neklidu v Muzeu umění se týká neprofesionálních tvůrců, jejichž výtvarné projevy označujeme jako art brut a v širokém časovém záběru zachycuje polskou scénu. Jsou to velmi autentické zprávy o vnímání lidí stojících gramotně, sociálně na okraji společnosti nebo psychicky handicapovaných lidí, k nimž není společnost vždy úplně přátelská. Tvorba je pro ně potřebou zpřítomnit svou existenci vlastní výtvarnou řečí nezávislou na trendech oficiální umělecké scény. Myslím, že obě výstavy by mohly patřit k těm objevným, diváci si je najdou. Přes svou rozdílnost mají obě subtilní poslání. Mohou tříbit naši citlivost pro chápání jinakosti jiných, pro chápání pravdivosti světa, který nás může přesahovat. Potěšilo mě, že Telegraph, který realizuje většinou jiný typ výstav, zařadil do svého programu tuto jemnou přehlídku, navíc v tak citlivém architektonickém pojetí Marka Thera.
Povězte víc o spolupráci s Terezií Zemánkovou a o projektech, které jste už spolu realizovaly.
Terezie se od svých pražských a pařížských studií věnuje této problematice a s evropským rozhledem připravila u nás i v zahraničí řadu zásadních výstav, projektů a skvělých publikací o art brut, ale zabývá se i moderním současným uměním. Líbí se mi její svobodný rozlet, nezávislost a odvaha. Její objevné a osobité projekty vždy zaujmou. Nikdy v nich nedominuje suverenita, ale v podtextu vždy otázky a hledání. To je mi blízké. Terezie je vnučkou dnes už ve světě slavné Anny Zemánkové, olomoucké rodačky. Právě na přípravě velké profilové knihy Anna Zemánková, vydané ve třech jazykových mutacích v nakladatelství Kant k oslňující autorčině výstavě ve švýcarském Lausanne v roce 2017 jsme si opravdu hodně společně zapracovaly. Pokračovaly jsme i na dalších projektech, z těch větších třeba na výstavě Olgy Karlíkové pod názvem Naslouchání na Kampě, k níž jsme v roce 2020 edičně a autorsky připravily pro Galerii Sophistica velkou odbornou publikaci, vloni jsme spolupracovaly na výstavě Florálie v Muzeu Montaneli. Prostě pomáháme si a myslím, že se učíme jedna od druhé. Obě jsme také členky mezinárodní společnosti ABCD pro šíření povědomí o art brut u nás.
Myslíte, že Olomouc má v rámci zájmu o projevy neprofesionálních autorů u nás nějaké zvláštní postavení? A případně v čem?
Já považuji Olomouc za jedinečné místo, kde má zájem o projevy takovéto tvorby svou kontinuitu od konce 60. let. A je velmi významná v celorepublikovém kontextu. Začalo to v Divadle hudby Olomouc drobnými výstavkami objevovaných neprofesionálních autorů a autorek (Marková, Zemánková, Řehák aj.) později zařazovaných i do kategorie art brut, které připravovali Pavel Konečný, dnes u nás asi největší sběratel této tvorby, Alena Nádvorníková, Pavel Herynek, Vladimír Ženožička. A díky Pavlu Zatloukalovi a jeho jasnozřivosti, s níž vnímá umění jako součást širšího pojetí kultury, se už na konci 90. let začala postupně formovat nákupy a sběry vlastní kolekce art brut Muzea umění Olomouc. Je velmi výběrová, ojedinělá, orientovaná zatím hlavně na medijní tvorbu, dávala jsem ji dohromady několik let.
To byl asi odvážný krok, který neměl u nás v oficiálních galerijních institucích obdoby. A jak se využíval v průběhu času ten nový konvolut? A jak se ten zájem dále rozvíjel?
Myslím, že to byl významný krok. Dnes se konají ve světě běžně výstavy oficiální tvorby se zařazením děl té neprofesionální. U nás jsme to dělali běžně od začátku, především u výstavních přehledů sbírek. Ale hlavně jsme věnovali pozornost autorským profilům tvůrců, spolupracovala jsem na těchto výstavách s Arsénem Pohribným, který připravil už v roce 1999 výstavu Anny Zemánkové, později Natálie Schmidtové, Cecilie Markové, vystavili jsme sbírku Pavla Konečného aj. Zájem instituce byl programový. Měla jsem později i své vlastní projekty. Oceňovaná byla výstava Květy a jiné světy z muzejní sbírky s reprízou v Pardubicích, ale ještě předtím jsem představila v Olomouci a Chebu Vlastu Kodríkovou nebo v Litoměřicích Adélu Ducháčovou. Téma medijní kresby mě, jako mnoho jiných, fascinovalo právě překračováním hranic reálného a běžnou realitou neuchopitelného.
Mnoho lidí vzpomíná na objevnou výstavu Art brut v českých zemích, která proběhla v roce 2008 v Muzeu umění Olomouc.
Ta přinesla překvapení, byl tu představen zpracovaný profil art brut v našich zemích, především na kresbách medijních autorů, které oslňovaly svou nádherou a tajemností svého vzniku v souvislosti se spiritismem. Na tu výstavu se jezdilo z celé republiky. Připravila ji Alena Nádvorníková, surrealistka, výtvarnice a teoretička, která působila i na Palackého univerzitě. Patřila bezesporu k velmi inspirativním osobnostem. Udělala už v roce 1998 v Praze v galerii U Kamenného zvonu velkou výstavu věnovanou art brut a pokračovala v několika zahraničních projektech, ale ta olomoucká výstava byla přínosná i zařazením exponátů z muzea v Nové Pace a rozšířením celistvějšího pohledu na českou scénu. Výstavu a rozsáhlou úspěšnou publikaci jsme připravovaly spolu. Všechno má svou kontinuitu, letošní výstava na tu předešlou vlastně koncepčně navazuje, je rovněž přehledová, přináší ale tentokrát pohled na polský art brut. A opět oslovuje svou autentičností. Ovšem medijní kresby v duchovně odlišném polském prostředí nenajdeme.
Víme také, že jste se podstatně podílela na vzniku mnoha publikací nejen v muzeu, ale i ve významných nakladatelstvích uměleckých publikací. Souvisí to u vás se vztahem ke knize?
To bezpochyby. Vznik knihy je vzrušující, je to komplexní proces, synchronizace práce, autoři, grafici, úroveň obrázků, textů. Umělecké publikace mají svá specifika. Ale většinou vždy začne proces tzv. laskavého teroru při vymáhání příspěvků apod. Kdo něco takového dělal, ví, jaké jsou to galeje, ale nakonec je tu radost, když ten špalík konečně držíte v ruce, a ještě větší, když je to včas. Hodně jsem se naučila v Arbor vitae, redakční a organizační spolupráce s nakladatelstvím začala už při přípravě knihy Art brut v českých zemích / Mediumici, solitéři, psychotici v roce 2008 a později jsem pokračovala v dalších velkých projektech výstav a publikací MUO, např. Tajemné dálky / Symbolismus v českých zemích (2015) s krakovskou reprízou (Otto Urban), nejnáročnější byla koordinační práce na výstavě a knize Rozlomená doba (Karel Srp, Lenka Bydžovská) s polskou, slovenskou a maďarskou reprízou a dalšími jazykovými publikacemi (2018–2020), opět ve spolupráci s Šárkou Belšíkovou. A ještě předtím to byla zase výstava a kniha o českém surrealismu v roce 2016 v Alšově jihočeské galerii na Hluboké Krása bude křečovitá (Karel Srp, Lenka Bydžovská). Ale byly i další knihy.
A co Růžová zahrádka?
Ano, to byl splněný sen. Přála jsem si vydat knihu o sličných rukopisných modlitebních knížečkách, které na českém i německém venkově vznikaly v 18. a 19. století a jejichž početný soubor byl získán pro Muzeum umění Olomouc z pozůstalosti pražského sběratele Jana Poše. A Arbor vitae ten projekt zařadil do svého programového plánu. Výstava v MUO se konala v roce 2009 a ta kniha o knížkách pod názvem Růžová zahrádka byla nakonec poctěna dvěma cenami a velkým zájmem. Na ni jsem pyšná. Rok 2008 a 2009 byl pro mě důležitý, na věci přicházíte, když je opravdu děláte. Zajímavá je proto pro mě i konfrontace těchto dvou témat, tedy art brut a zdánlivě okrajového jevu specifické venkovské knižní kultury. Obě jsou opravdu vzdálená od centra oficiálně chápaného umění. Já jsem se jimi zabývala bezprostředně za sebou v rychlém časovém sledu. Fascinovalo mě, jak jsou obě témata původní, silná, výtvarně pozoruhodná, i když rozdílná. Obě se týkají stejného území našich historických zemí. Obě patří k duchovní kultuře vyrůstající v tomto prostoru v určitých historických podmínkách. Hledala jsem paralely i v okolních zemích a nenašla, ani pokud jde o u nás hlavně v 1. polovině 20. století tak rozšířený fenomén medijní kresby ani o ručně opisované a zdobené knížečky modliteb rozšířené na česko-německém venkově v 18. a 19. století. Je zcela nepochybné, že jde o zcela jedinečné jevy výtvarného vyjadřování na našem území, jejichž předpokladem je také odvaha, svoboda myšlení a jednání. Tak se vynořují důležité otázky, jaký potenciál v sobě tato země nese, a taky jakou míru svobodného vnímání a projevu v sobě nosíme my jako obyvatelé tohoto geografického prostoru. Současná výstava Napojení si vlastně takové otázky rovněž klade.
