Výstava White Noise vychází z uzavřené architektury současné kanceláře, kterou využívá jako organizační strukturu. Rozvíjí tak dlouhodobý zájem Anny Uddenberg o funkcionalitu coby nástroj kontroly. Výstava v Telegraph Gallery se proměňuje v koolhaasovský Junkspace – zhuštěný administrativní interiér se stropními podhledy, světlem zářivek, příčkami, ventilačními systémy a kancelářskými židlemi Herman Miller. Fragmentární a stále více odtělesněné figury Anny Uddenberg ztrácejí svou tělesnou autonomii a srůstají s nábytkem a systémy, které je obklopují. Samotné tělo se tak stává součástí infrastruktury.
Kancelář v rámci White Noise je záměrně generická. Šedý celoplošný koberec, modulární příčky, umělé osvětlení a standardizovaný nábytek vytvářejí prostředí bez zjevné geografické nebo časové příslušnosti, které lze reprodukovat v podstatě kdekoliv. Snížený strop stlačuje prostor galerie do členitého administrativního interiéru, čímž mění fyzický vztah diváka k prostoru. Absence přirozeného světla navíc ztěžuje vnímání toku času. Běžně pohledům skryté kabely, ventilační potrubí a technické systémy jsou odhalené pod stropem. Na první pohled důvěrně známé prostředí ale není lehké propojit s konkrétním místem – je natolik povědomé, že nevyžaduje žádnou zvláštní pozornost, zároveň ale, vytržené ze svého obvyklého kontextu, vyvolává přetrvávající pocit neklidu.
Tento rozpor hraje ve vztahu Uddenberg ke konceptu Junkspace architekta Rema Koolhaase ústřední roli: architektura složená z vrstev systémů původně určených k tomu, aby nám usnadnily každodenní život, se stále více odcizuje tělům, která ji obývají. Psychologické napětí výstavy pramení z rozporu mezi prostředím navrženým tak, aby tělu vyhovovalo, a podmínkami, kterým se toto tělo přesto musí přizpůsobovat. Zvuk je třeba regulovat, pohledům brání příčky, dlouhé sezení vyžaduje ergonomické korekce, ztráta přirozeného vnímání času si žádá umělé osvětlení. Každé takové přizpůsobení jako by jen odhalovalo další problém.
Panely ve tvaru písmene H člení galerii na oddělené – ale ne zcela uzavřené – pracovní kóje. Vytvářejí tak dojem soukromí, přičemž zachovávají přehlednost celkové struktury. Každá postava obývá svůj vymezený prostor, ale zároveň zůstává vystavena okolnímu prostředí. Soukromí se tak stává dalším prostorovým faktorem, který ovlivňuje chování.
Postavy Anny Uddenberg jako by v těchto rozdělených prostorech zůstaly viset. Jejich těla je stále obtížnější oddělit od konstrukcí, které je podpírají. Fragmentované anatomické tvary, zredukované na trupy či páry nohou, jsou poskládané do židlí Herman Miller Aeron. Síťované povrchy a pevné rámy židlí kopírují obrysy těl a formují jejich tvary tak, že se stávají téměř neviditelnými. Židle Aeron, původně navržené tak, aby se přizpůsobily tělu, zde vytvářejí dojem, že se těla přizpůsobují jim.
Kancelářské prostředí je charakteristické opakováním, seberegulací a abstraktností práce. Poté, co se v roce 2015 Uddenberg přestěhovala do Berlína, pracovala v zákaznické podpoře společnosti poskytující carsharing. Svou tamější pozici sama popsala jako „lidský nárazník“ mezi společností a jejími zákazníky. Měřila se délka každého hovoru, jednotlivé pracovní úkoly se zaznamenávaly pomocí kódů a sami zaměstnanci nesli odpovědnost za průběžné sledování vlastní pracovní činnosti. Neustálé opakování úkonů postupně vedlo k pocitu bezčasí, kdy bylo stále obtížnější rozlišit jeden pracovní den od druhého.
Zvukový doprovod instalaci rozšiřuje o sluchové vjemy. Navazuje na stávající zvuky budovy a zesiluje a syntetizuje ambientní frekvence hučení ventilace, elektrického vedení a zářivek, až se jejich zvuk stává téměř nerozeznatelným od okolní infrastruktury. Nemá žádný zřejmý vztah k vnějšímu světu, patří k interiéru, který je technicky konstruován tak, aby nepřetržitě udržoval vlastní atmosféru. Bílý šum se nachází na zvláštní hranici vnímání – je neustále přítomný, ale zároveň ho vědomě nevnímáme.
V kontextu výstavy White Noise se administrativní logika projevuje jako nenápadná a nepřetržitá forma agrese, která nevychází od jedné konkrétní autority, ale je rozptýlená do celého prostředí. Nic v prostoru nepůsobí na první pohled otevřeně nepřátelsky. Osvětlení, nábytek, příčky i zvuk mají zdánlivě sloužit k tomu, aby naše těla měla pohodlí, soukromí, autonomii a byla produktivní. Každé řešení však vyžaduje další přizpůsobení, další oporu, další systém, v němž se musíme naučit pohybovat. Stejně jako bílý šum působí i tyto podmínky svým tlakem nejúčinněji ve chvíli, kdy je přestaneme vnímat.
Text: Samuel Staples
Anna Uddenberg (*1982, Stockholm) žije a pracuje střídavě v Berlíně a Stockholmu. Mezi její nedávné samostatné výstavy patří Premium Economy v TANK Shanghai (2025) a v Kunsthalle Mannheim (2023–24); Home Wreckers v The Perimeter v Londýně (2023); Continental Breakfast v Meredith Rosen Gallery v New Yorku (2023) a FAKE-ESTATE v Schinkel Pavillon v Berlíně (2022–23). V roce 2024 představila výstavu Premium Economy na Art Basel Unlimited. Uddenberg je laureátkou cen Hector Kunstpreis (2022) a Overbeck-Preis für bildende Kunst (2023). Její díla byla rovněž vystavena v institucích jako Centre Pompidou-Metz, Kiasma, Bundeskunsthalle, Moderna Museet a Kunstmuseum Bonn.
