Otevřeme list a předpokládejme jeho naplnění i prázdnotu. Předpokládejme, že je černý stejně jako bílý – to je podstata a cíl této výstavy, která se zabývá nejednoznačností.
Společný stylistický přístup spojuje práci obou umělců Petra Duba a Josefa Mladějovského. Lépe řečeno společné expresivní prvky jako minimalistické formy překrývají hranice obrazu a objektu. Je to malba, která vytváří objekt, nebo se v jeho pozici sama nachází?
Oba autoři prostřednictvím výstavy s názvem Tabula Rasa Breach spojují své dovednosti, aby pokročili a mohli se věnovat zkoumání vlastní práce, která ústí do spletence společného díla reprezentovaného pojmem – sloup. A právě zde se nachází výše zmíněná víceznačnost a porušení konceptu “tabula rasa“. Nejde o samotnou práci umělců, ale o definici možností společného elementárního výzkumu.
Vakuum. Téměř nezřetelná všudypřítomnost plného a prázdného. Narušení prázdnoty, která neustále připomíná to, co leží za ní, nebo před ní. To jsou pojmy, které jsou patrné v práci Petra Duba. „Bílý list,“ který pramení z opakujících se objektů a naopak, cyklické zacházení s objekty. Obsedantní forma a opakované tahy štětcem vedou ke stavu fúze, ve kterých se malba stává objektem a materiál se stává formou.
Práce Josefa Mladějovského se naopak zaměřuje zejména na koncept pravdy. Na právo sdělení pravdy prostřednictvím uměleckého díla, či v rámci předpokládaného záměru, že se tak stane. Víceznačnost přetrvává ve hře s pravdou samotnou. Zneužití pravdy a její pokřivení může vést k nivelizaci její síly i podstaty. Boj za pravdu o současném světě se zdá drolit v době, která překypuje nejasností.
Sloupy vyrůstají z tohoto substrátu mnohoznačnosti, ve kterém se formy reformují a koncept zpochybňuje tváří v tvář své historické platnosti. Sloupy, do kterých umělci vkládají minulost, šeptají vlastní archetypy a rozdrobují základní události vývoje civilizace. Autoři parafrázují fundamentální historii humanity, vytvářejí sochy evoluce ateistických principů a zpochybňují současnost. Odpovědí jim nejsou přímo díla sloužící jako orákulum budoucnosti, ale spíše pilíře, které mohou být čteny odspoda nahoru či opačně – v nekonečném procesu konstrukce a dekonstrukce nových jazyků, znovuobjevených znaků a opakovaného konceptu “tabula rasa”.
Kurátor výstavy: Domenico de Chirico
