Vendula Burgrová vystudovala ateliér Reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. V současné době působí jako vyučující fotografie a odborných předmětů na Střední škole designu a módy v Prostějově. Stěžejním námětem její fotografické činnosti je především konceptuální tvorba, které se již několik let intenzivně věnuje. Není vyloučeno, že jste ji v Telegraph Gallery potkali, podílí se totiž mimo jiné na fotografickém zaznamenávání některých vernisáží či instalací výstav.
Vendula Burgrová stojí za řadou fotografických projektů, které prezentovala v Galerii současného umění Prostějov. První výstava se věnovala fotografickému cyklu s názvem „V“, který se věnoval problematice zabijaček. V roce 2018 mohli návštěvníci galerie shlédnout instalaci „Kde domov můj“, kde fotografka představila dokument zachycující domov české rodiny, která v roce 1969 emigrovala do Kanady a svým interiérem si nadále připomíná svůj původ. V témže roce se společně s ateliérem Reklamní fotografie spolupodílela na výstavě „Antropocén“, která se zaměřovala na problematiku dopadu lidské činnosti na zemský ekosystém. V roce 2018 vytvořila společně s fotografkou Katarínou Križanovou instalaci s názvem „Růžena“. Neméně zajímavým projektem byl třídenní výstavní projekt „Vánoce jsou tady“, jež je výsledkem dlouhodobé dokumentace rodin u vánočních stromků. Výstavním prostorem se tehdy netradičně stal interiér nákladního automobilu, který byl na sklonku roku 2021 umístěn na prostějovském náměstí T. G. Masaryka. Je také spolupořadatelkou a kurátorkou Festivalu současného umění Prostějov. Kromě toho vystavovala také v Olomouci, kde pro Basement Project vytvořila instalaci s názvem Bažant plný malinovky.
V sobotu 30. 4. 2022 provede Vendula Burgrová zájemce fotografickým workshopem na téma Vnitřní krajina. O tom, co můžete od této události očekávat – a o mnohém dalším – se dozvíte v následujícím rozhovoru. Kapacita workshopu je omezená. Vstupenky můžete zakoupit zde.
Jak bys popsala svou cestu k fotografickému médiu?
S fotografováním jsem se seznámila na základní škole, kdy jsem vlastnila svůj první fotografický přístroj Konica. Tehdy jsem se podílela na dokumentování dění ve třídě. Tento zájem se postupně prohluboval i na střední škole, kde mne fotografování a natáčení videí, ke kterému jsem se dostala díky filmovému táboru v Sobotíně, velmi bavilo. Postupně jsem se stala dokumentátorkou celoškolních aktivit. Tehdy to bylo něco úplně jiného, lidé na mě pohlíželi spíše jako na blázna s foťákem, oproti tomu dnes má po ruce mobilní telefon každý. Všichni si fotí selfies, natáčí reels na sociální sítě a nejde o nic neobvyklého. Zájem o dokumentární fotografii mne postupně přivedl na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, kde jsem se přihlásila ke studiu oboru Reklamní fotografie. Pokud to shrnu, myslím, že šlo o takový standardní klišé proces, kdy člověk nejprve fotografuje pro zábavu, která postupně vykrystalizuje v něco seriózního.
Na jaké téma se ve své tvorbě zaměřuješ?
Jsem zaměřena primárně na konceptuální tvorbu. Na univerzitě nás vedli spíše k technickým aspektům fotografie a jak tomu bývá, člověk v důsledku začne tíhnout k přesnému opaku. Tím nechci říct, že fotografuji netechnicky, nicméně technika pro mě není úplně klíčová. Více mi jde o to, co fotografuji než na jaké zařízení. V daném procesu potřebuji mít myšlenku, nějaký koncept, který při své tvorbě vnímám jako nejzásadnější. Nejvíce mne baví dokumentární fotografie, u které si po tvorbě, která vyžaduje určitou technickou preciznost jako například móda nebo produkt, odpočinu. Miluji momentní fotografii a jistým způsobem vyhledávám bizarní okamžiky. Nebo možná spíše tyto okamžiky vyhledávají mne.
Zažila jsi někdy nějaké netradiční fotografování, které se ti vrylo hluboko do paměti?
Nevím, zda to jde považovat úplně za netradiční, ale fotografovala jsem sérii věnovanou cosplayi. Rozhodně šlo o něco, s čím jsem se poprvé setkala více do hloubky a neskutečně mě to bavilo. Tomuto tématu jsem se detailněji věnovala nakonec také v praktické části své bakalářské práce.
Věnuješ se i klasické, analogové fotografii? Spatřuješ v ní, v současné době plné digitalizace a automatizace, svůj význam?
Ano, věnuji. Analogová tvorba je něco, co do studentů fotografie ve škole drtíme po dobu celého prvního ročníku. Člověk se nejprve musí naučit řemeslu, aby osvojenou techniku posléze mohl přenášet i do digitálního prostředí. Tohle pravidlo se v poslední době trochu pozměňuje, tvůrci se dnes více orientují na digitální cestu, nicméně si myslím, že klasická fotografie má i dnes svůj význam. Člověk se na ní nejvíce naučí potřebným technickým aspektům daného média a zároveň je nucen více přemýšlet nad samotnou fotografií, kdy je například limitován určitým počtem snímků, které mu fotografický film umožní pořídit. Analog vnímám jako oddychovou činnost. Sama fotografuji na Flexaretu, prostřednictvím níž realizuji některé své dlouhodobé projekty, které jsou zatím v šuplíku. Když cestuji, beru si s sebou pouze malý Olympus Mju a pořizuji spíše snapshoty na kinofilm, jejichž prostřednictvím zachycuji vzpomínkové momentky. U tohoto formátu nemusím dlouho přemýšlet a věnovat mu spoustu času, který naopak mohu investovat do objevování daného místa, které navštívím.
Vyučuješ na Střední škole designu a módy v Prostějově předmět „Fotografie v praxi“ na oboru Multimediální tvorba. Jaký je to pocit předávat studentům své zkušenosti a znalosti? Obnáší to nějaká úskalí?
Předávat studentům znalosti je skvělé, nicméně tento proces není pouze jednostranný. Naopak, i já se díky svým studentům neustále učím novým věcem a rovněž se učím, jak učit. A co si budeme povídat, oni náleží do generace Z, která svůj zájem intenzivně soustřeďuje na sociální sítě, což tedy děláme i my mileniálové, ale možná ne v tak intenzivní míře. Neustále mne překvapuje, že je tato mladá generace schopna předat člověku naprosto odlišnou zpětnou vazbu, jiný obohacující pohled na svět. Ráda se svými studenty vedu dialogy. Ostatně diskuse nad výslednými snímky rozvíjí naši vizuální gramotnost a posouvá nás dál. Za úskalí považuji to, že i když vyučuji ryze praktický předmět, tak na to někteří mohou pohlížet jako na jednoduchý proces, kdy si vezmeme fotoaparáty do rukou a vyrazíme něco vyfotit. I k praxi ale neodmyslitelně náleží nutná znalost teorie. Je například důležité vědět, že pokud se chceme věnovat zachycení portrétu, tak je vhodné zmínit, jak tomu bylo napříč dějinami. Zkrátka je dobré, když se teorie prolíná s praxí.
Pracuješ aktuálně na nějakém projektu?
V současné době mám rozpracovaných několik projektů. Ten největší navazuje na mou diplomovou práci, v níž jsem fotografovala kulturní domy. Na ty navazuji i dalšími architektonickými objekty, jako jsou kina nebo sokolovny. Mezi další činnosti, na kterých se aktuálně se svými přáteli podílím, náleží příprava filmového tábora, který bude zaměřený na film i fotografii a uskuteční se v srpnu v Lančovské zátoce. Dříve byl tento tábor známý jako Filmový tábor Sobotín. Dále v rámci Festivalu současného umění v Prostějově připravuji s Magdalenou Jansovou výstavu našeho zesnulého přítele, známé fotografické osobnosti Karla Nováka, která bude k vidění v prostějovském městském muzeu. Výstava se bude věnovat samozřejmě tématu nudismu a přirozenosti a bude se na ní kurátorsky spolupodílet také Kača Olivová, které jsou tato témata blízká. Dále například s Karolínou Jansovou, studentkou scénografie na divadelní fakultě ve Švýcarsku, spolupracujeme na fotografické části chystané výstavy, která se věnuje tématice duchů a kterou zpracovává s Natálií Košťálovou. Tomu předcházela jejich menší výstava „Ghost in our Closet“, která se před nedávnem uskutečnila v obchodním centru Zlatá brána pod záštitou Galerie současného umění Prostějov. Nyní chystáme obdobný, ale větší projekt v Praze.
Mira Macík, kurátor Telegraph Gallery zmiňoval svůj první kurátorský projekt, který byl spojen s prezentací tvých snímků. Mohla bys čtenářům přiblížit, o co se jednalo?
Tato výstava byla naším prvním společným výstupem. Pojmenovali jsme ji „V“ a věnovala se problematice zabijaček. Tehdy šlo o velmi diskutované téma, ze strany Evropské unie mělo dojít k úplnému zákazu těchto akcí. Expozici jsme uchopili jako polemiku nad daným problémem, zamyšlení se nad tím, z jakých tradic vycházíme a jak se tyto tradice dotýkají dnešní doby. Snímky neměly prvoplánově prezentovat samotný jateční akt, ale pojali jsme je spíše jako malířská umělecká díla, na nichž byly vyskládány vnitřnosti. Na výstavě se nacházely i symbolické prvky odkazující na křesťanskou ikonografii. Možností výkladu těchto fotografií bylo vícero a bylo na každém, jak k tomuto problému přistupuje a jaký si na něj vytvoří názor.
V sobotu 30. dubna povedeš v Telegraphu fotografický workshop na téma Vnitřní krajina. Co mohou zájemci od této akce očekávat?
Na začátku workshopu bych se ráda zaměřila na to, jak lze obecně k samotné fotografii přistupovat a rovněž do výkladu zakomponovat i malé historické okénko možností pohledů na toto médium. Následně vyrazíme ven, kde se zájemci naučí základům kompozice a technické stránky fotografie. Ráda bych, aby si vyzkoušeli utvořit vlastní koncept, svou vnitřní krajinu a aby se stylizovali do pomyslné role lovců svých vnitřních pohledů na Olomouc. To, co my vnímáme jako realitu, může každý jedinec vnímat odlišně. Cílem bude přijít na to, jak každý vidíme věci kolem nás. Workshop zakončíme opět v Telegraphu, kde si výsledky své práce společně prohlédneme a popovídáme si o nich.
