Robert Fekete (*1987) představuje v rámci současné klužské malířské školy specifickou a vysoce reflexivní polohu. Podobně jako většina jeho kolegů absolvoval bakalářské i magisterské studium na Univerzitě umění a designu v Kluži. Zásadní vliv na jeho práci a formování smyslu pro precizní kompozici měl rezidenční pobyt na Rumunské akademii v Římě v letech 2010 až 2012, který mu umožnil přímou konfrontaci s klasickým uměním. Od syrové postkomunistické exprese se jeho vizuální jazyk postupně odklonil k sofistikovanější a téměř popkulturní melancholii. Feketeho plátna tak neukazují hrůzy dějin, nýbrž tichou izolaci moderního člověka a zachycují moment, kdy se stáváme pouhými diváky vlastních životů.
Klíčovým konceptem jeho tvorby je takzvaný falešný romantismus, kterým autor detailně zkoumá napětí mezi historickou tradicí a vizuálním přesycením dnešní doby. Fekete se otevřeně hlásí k odkazu dějin umění, přičemž jeho nejvýraznější inspirací je estetika Caspara Davida Friedricha a motiv postavy otočené k divákovi zády osamoceně zírající do krajiny. Zatímco u Friedricha však figury kontemplovaly nad vznešeností přírody, Feketeho hrdinové často hledí do umělého světla, do prázdna nebo na zářící plochy připomínající digitální obrazovky či projekce. Autor tak vytváří nejednoznačné narativy o generaci pohlcené technologickým pozlátkem a elektrickými barvami, ve které přesto přetrvává hluboká existenciální samota.
Tento koncepční přístup se vyvíjel postupně napříč jeho bohatou výstavní historií. Mezinárodní pozornost si získal již svou účastí na Prague Biennale v roce 2011. Zlomovým momentem pak byla expozice Light Hunters v pařížské Tajan ArtStudio, kde představil plátna s odvážnou neonovou barevností ostře kontrastující s klasickou malířskou formou. Následné prezentace v New Yorku upevnily jeho pozici autora schopného suverénně míchat evropskou melancholii s globální estetikou. Zařazení Roberta Feketeho do výstavy Transylvanian Painting Today v Telegraph Gallery tak přináší nezbytný myšlenkový kontrapunkt. V přímé konfrontaci s temnějšími plátny jeho klužských kolegů fungují jeho obrazy jako vizuálně uhrančivá zastavení. Fekete nám svou malbou připomíná, že i v přetechnizovaném světě zůstáváme často jen osamělými diváky hledajícími smysl ve vlastních projekcích.
