Rozhovor s Primožem Bizjakem

12 1 2023

Rozhovor vznikl při příležitosti skupinové výstavy Brave World v Telegraph Gallery. Kurátorem výstavy je Tevž Logar a autorem koncepce Gregor Podnar. Rozhovory s autory vedla historička umění Barbora Kundračíková, působící na Katedře dějin umění Univerzity Palackého a v Muzeu umění Olomouc-SEFO.

 

bizjak

 

Patříte k umělcům, kteří se plně soustředí na prostředky svého média – ve vašem případě je to fotografie. Na druhou stranu je vaše práce často popisována jako „malba fotoaparátem“. Celý ten umělecký proces, už z hlediska samotné technologie, mi připadá zajímavý. Můžete vysvětlit způsob, jak fotografii používáte a jak o ní přemýšlíte?

Co je vlastně v dnešní době malba? Když jsem začal studovat na Akademii výtvarných umění v Benátkách, jeden z hlavních předmětů se jmenoval Pittura, v italštině „malba“. Náplní kurzu ale nebyla jen malba, museli jsme pracovat i s jinými médii, jako je video, performance, instalace, fotografie a podobně. Už tehdy byl pojem malba zastaralý, název kurzu ale zůstal stejný. To samozřejmě neznamená, že bychom nemalovali, malba byla to první, co jsme na kurzu dělali. Jako studentům nám ale šlo hlavně o to, najít si svou vlastní cestu. Když jsem tehdy jako student prvního ročníku musel interpretovat malíře, jako byli mimo jiné Cézanne, Gauguin nebo impresionisté, změnilo to mé vnímání barev, světla… Svým způsobem se najednou proměnilo vše kolem mě, alespoň v mých očích a v mojí mysli. Zároveň jsem v té době začal s fotografií a od té doby už jsem se jí nepustil. Jako médium je mi bližší. K malbě se ale rád vracím jako ke konečnému formátu díla, k její kompozici a motivům.

Malba a fotografie k sobě ostatně měly vždy blízko, ať už v tom pozitivním, či „méně pozitivním“ smyslu, a to už před vynálezem fotografie, kdy malíři používali cameru obscuru. Stejně jako si mnozí malíři svá díla nejdříve představili ve své mysli a až poté je přenesli na plátno, také moje fotografie vznikají nejdříve v mých představách. Proto je pro mě velmi důležitý úhel pohledu, to, odkud se rozhodnu fotit, kam postavím fotoaparát se stativem, jednak fyzicky a zároveň koncepčně. Když si zvolím tyto parametry, pak už se snažím vyhnout přílišným zásahům, minimalizovat úpravy v nastavení fotoaparátu a podobně. Často vystavuji negativ dlouhým expozicím, někdy i celou noc. Negativ má tu vlastnost, že dokáže průběžné zachycovat světlo, pohyblivé stíny, skryté barvy a místa. Ukazuje nám tmu úplně jinak, než ji vnímají naše oči. Nejde mi o „momentky“, ale chci zachytit časový prostor mezi minulostí, přítomností a budoucností. Pracuji s patnáct let starým „oldschoolovým“ dřevěným fotoaparátem a analogovou technikou. Můj přístup k estetice je spíše mentální, než fyzický, samozřejmě jde ale o obojí. Snažím se taky redukovat počet svých snímků. Dělám to už při samotném focení, a i později, ve fázi výběru. Rád pracuji na projektu několik let. Dopřávám si ten luxus prezentovat jen malou část své práce. 

 

Vaše schopnost být na obou stranách najednou mi přijde fascinující. A těmi stranami nemyslím ani tak malbu a fotografii, ale spíše kontrast mezi nehybností a určitým odstupem a schopností obrazu vás vtáhnout, stát se vaší součástí. Jako byste považoval přítomnost věčnosti za samozřejmost. Chápu váš přístup správně?

Když tvořím své fotografie, nejde jen o historii, paměť nebo určitou poetiku, ale o mou osobní zkušenost. Do své práce vždy zahrnuji sám sebe, vypovídá o mém vlastním životě. Já jsem ten první, kdo si všímá, co mě obklopuje, jsem první divák i kritik svojí práce. Moje vlastní zvědavost je to, co mě nutí jít dál. Když jsem studoval v Benátkách, v jednom z nejčastěji fotografovaných míst na světě, chtěl jsem zanechat svou vlastní „stopu“. V tom městě jsem žil, měl jsem ho každodenně na očích a dobře jsem ho znal. Možná jsem měl tehdy jen štěstí, nebo jsem zkrátka byl ve správnou chvíli na správném místě, ale v době, kdy jsem v Benátkách žil, se město rozhodlo některé z vodních kanálů opravit. Několik set metrů kanálů uzavřeli a odčerpali z nich vodu. Přes den se tam pracovalo, ale v noci, kdy tam nikdo nebyl, jsem lezl dovnitř kanálů, abych viděl,  jak vypadá město z pohledu na úrovni vodní hladiny. Začal jsem fotit, můj záměr byl ukázat Benátky zevnitř jejich žil. A to jednak jako městskou část v současnosti podléhající údržbě, ale zároveň jako historické místo obklopené magickým nočním světlem. To vše bylo v době, kdy jsem byl ještě student, takže skoro před dvaceti lety. Dodnes ale používám stejný postup. Teď si už samozřejmě víc uvědomuji, co vlastně dělám a jaká má být přidaná hodnota mojí práce, zároveň se ale snažím uchovat si určitou naivitu. 

 

Myslíte si, že jde ve vašem „oboru“ o nějaký současný trend, který se staví proti současným poměrům? Mám samozřejmě na mysli Hillu a Bernda Becherovy a jejich studenty, ale také specifickou atmosféru, která se prolíná napříč střední Evropou. Snění o minulosti, místo, identita…

Nedávno o mě jeden kritik řekl, že ve mně vidí Becherův vliv obohacený o středomořského ducha. Těžko říct, samozřejmě si Becherových a jejich žáků vážím. Ale mám rád také mnoho dalších umělců, například Eda Ruschu, Davida Hockneyho, Walkera Evanse nebo Diane Arbusovou. Do svojí práce se samozřejmě snažím přidat své vlastní sny a historii. Promítá se do ní moje identita, vzpomínky a původ. Trendy v oboru moc nesleduji, tahle témata mě zajímají už více než 20 let. Slovinsko, odkud pocházím, je svým způsobem se střední Evropou historicky a geograficky spjato, žil jsem také čtyři roky v Mnichově. Dětství a školní léta jsem ale strávil na pomezí Slovinska, tedy tehdejší Jugoslávie, a Itálie. Středomoří na mě mělo mnohem větší vliv. Teď, když žiju v Madridu, se cítím jako  „Středomořan s mnoha odstíny“.

 

Co představuje Mnichovská zoo? Nebo spíše, jakou roli hraje tohle konkrétní místo ve vaší práci?

Bylo to místo, kam jsem bral svého ročního syna Karla abychom strávili společný čas v úplně novém městě a odlišném kulturním prostředí, jaké je v Bavorsku. Později jsem ji začal brát jako takový svůj ateliér, kde jsem mohl nerušeně objevovat a pracovat. V zasněženém Mnichově jsem se snažil najít své středomořské kořeny. Na jednu stranu to byl ráj, ale zároveň zlatá klec, která nabízí ochranu za cenu uvěznění za mříže. Nešlo jen o zvířata, která v zoo žijí, ale byl to také autoportrét naší zkušenosti s životem v Mnichově. Bylo to úžasné místo, jen s určitými překážkami. Na pozadí této práce se skrývá mnohé z malby i fotografie, ale o tom už jsme mluvili.

 

Jak se pohybujete nebo chováte v městské krajině? Jak poznáte, co je pro vás zajímavé?

Prostě se snažím žít, vědomě a klidně. Samozřejmě mám i své pochybnosti, své noční můry. Ale nechci přestat bojovat za své sny. Zvlášť když se stěhuji z jednoho místa na druhé, potřebuji čas, abych to místo začal vnímat a poznávat. Někdy to trvá i rok, dva... Když se ohlédnu zpátky, všechno vypadá vlastně úplně jednoduše. Procházím se a pozoruji okolí. Rád jezdím na kole. Kolo je pro mě meditace, ale zároveň způsob, jak poznat mnoho lidí a míst, která bych jinak nikdy neobjevil. Když najdu něco zajímavého, nebo si něco zajímavého najde mě, prostě to vyfotím na mobil nebo na malý foťák a pak se na to místo vrátím s velkým  fotoaparátem a stativem, v době, kdy je takové světlo, jaké se mi líbí. Většinou pak udělám jeden snímek a to je vše. 

 

Doufám, že se za tuto otázku nebudete zlobit, ale vím, že běžně nosíte brýle, takže vidět jasně a detailně vám asi dělá problém. Co pro vás v tomto kontextu znamená detail v souvislosti s velikostí výsledného obrazu?

Detaily jsou pro mě hodně důležité, protože, jak už jste řekla, nevidím je, nebo je vidím jinak. Už od narození jsem měl velké problémy se zrakem. To mě hodně ovlivnilo a přispělo k tomu, kým jsem dnes, především jako umělec. Kvůli omezenému vidění jsem se vždy líp cítil v noci. Když je tma, nevidí nikdo z nás. Je potřeba zapojit ostatní smysly, sluch, vnímání vibrací, zkušenosti, intuici… Je to pro mě určitý fyzický, ale hlavně mentální souboj mezi temnotou a jednotlivcem, umělcem.

Tma pro mě kvůli mému špatnému zraku vždy byla příjemnější. Svým způsobem jsme si ve tmě všichni rovni. Tenhle pocit jsem začal vnímat v dětství, když jsem si hrával se svým bratrem a kamarády, ale přetrval až do dospělosti a přenesl jsem jej i do své umělecké tvorby. Hodně to ovlivnilo mou práci.  Jednu ze svých výstav jsem nazval Focusing on the Invisible (Zaostření na neviditelné, pozn. překl.). Ten název vlastně nedával moc smysl, protože zaměřit zrak na něco neviditelného přece není možné. Zároveň ale právě o to šlo. Fotosenzitivní materiál má schopnost pohlcovat světlo a tak ukazovat mně i ostatním to, co nevidíme, nebo co vidíme jinak. Brýle jsem běžně nenosil, protože mi byly k ničemu. Potýkal jsem se s očním nystagmem, šilháním a také nedostatkem očního pigmentu, který také ovlivňuje zrak, a tyto problémy brýle bohužel nevyřeší. Když jsem byl dítě, lékaři nevěřili, že budu schopen chodit na běžnou základní školu, ale naštěstí to moji rodiče nevzdali a nakonec jsem vystudoval bez problémů. Zkrátka jsem víc poslouchal, než jsem četl nebo studoval v učebnicích. A zvládl jsem to. Ale zpátky k brýlím, kolem čtyřicítky se k tomu všemu přidala únava očí. To je běžný problém, který se dá brýlemi korigovat. 

 

Když se do něčeho plně ponoříme, snažíme se něco si představit nebo zachytit, naše mysl a představivost nás vedou za hranice viditelného, do temnoty skrytých sfér. Může to být minulost, vzpomínka, nebo nevědomí. Co pro vás znamená být ponořený do obrazu?

Tak to jste vystihla úplně přesně. Svou otázkou jste si zároveň odpověděla. Dnes se nám může zdát, že všechno musí být rychlé, povrchní, všezahrnující. Zároveň si ale myslím, že jako umělec musíte ustoupit o velký krok zpátky, nebo se alespoň na chvíli zastavit. Trochu se zklidnit a neběžet tím samým směrem jako většina. Když se vrátím zpátky k vaší otázce, je to hodně o představivosti, která hraje v naprosté tmě velkou roli. Sama o sobě ale představivost vychází ze skutečnosti. Někdy nás realita může překvapit víc, než fantazie. A na věci a lidi, kteří nás obklopují, se samozřejmě všichni díváme skrze svou osobní zkušenosti a historii. 

 

Patrick Maynard napsal sérii článků, kde fotografii označil za ikonu. Ve vašem případě to tak úplně neplatí, nicméně, když se vrátím k první otázce, určité „vytržení“ je ve vaší práci zřejmé. Je pro vás tento téměř duchovní aspekt důležitý?

O Patricku Maynardovi toho sice moc nevím, ale myslím si, že máte pravdu. U mých obrazů nejde o nějaký rozhodující moment, jsou časoprostorem. Ano, jsou „krásné“, a je potřeba čas, aby divák prošel skrze tento „štít“ krásy a vydal se na cestu svými vlastními vzpomínkami, interpretacemi a prožitky. V tomto smyslu se z této směsice stává jakási „mandala“. Já sám potřebuju na vytvoření svých děl spoustu času. To samé platí i pro diváky, kteří nad nimi rozjímají. V dnešní době, kdy na podobné věci nemáme čas, je to dost těžké. Nebo alespoň mně to těžké připadá. Už jen to, že o tom všem mluvíme, mě ale moc potěšilo!

 

 

Primož Bizjak (*1976) je původem slovinský umělec, který nyní žije a tvoří ve španělském Madridu. Své studium absolvoval na benátské Akademii výtvarných umění, kterou pod vedením profesora Luigi Violy dokončil v roce 2005. Práce autora byly vystavovány v rámci samostatných i skupinových výstavách po celém světě, v roce 2011 přispěl svým dílem k 54. benátskému bienále současného umění. Fotografie jsou primární technikou, kterou Primož Bizjak užívá. Snímky často ukazují na stopy lidské existence v prostoru. Díky Bizjakovi se ruina – pozůstatek lidské a kdysi aktuální tvorby ­– stává opět současným předmětem, současným uměleckým dílem. Bizjak tak ve své tvorbě nabourává principy časové chronologie, anachronicky pracuje s lidskými pozůstatky – s aktualizací odkazu. S časem pracuje umělec i po technické stránce, jeho nokturna vznikají za použití nadstandardně dlouhého expozičního času, který odhaluje skryté obrysy. Fotografie se tak více než jindy přibližuje obrazu, ve kterém jsou anachronicky uzavřené hodiny reality.

 

Autor rozhovoru: Barbora Kundračíková

Autor textu o umělci: Barbora Křížová

Portrétní foto: Archiv autora

Foto instalace: Matěj Doležel

 

Další články