Rozhovor s Matoušem Hášou nejen o soše močícího Herkula

29 3 2022

V březnu a dubnu roku 2021 jsme měli na rezidenčním pobytu Telegraph Gallery sochaře Matouše Hášu a tehdy vznikl také nápad, že by pro Telegraph vytvořil sochu, která je dnes již umístěna na terase loftu. Na čem pracoval na rezidenci, jak přemýšlí o své tvorbě a jaký byl proces vzniku sochy se můžete dočíst v následujícím rozhovoru.

 

matouš

 

Popsal bys nám jak jsi trávil čas v Olomouci a jak to ovlivnilo téma, na kterém jsi pracoval?

Na rezidenci jsem přijel s několika připravenými nápady, které jsem po dvou týdnech práce opustil. Omezení způsobené lockdownem mi neumožnila navštěvovat galerie a muzea. Soustředil jsem se tedy na navštěvování olomoucké architektury, kostelů, kašen, soch a dalších historických památek. To ovlivnilo můj výběr tématu. Začal jsem pracovat s motivy křesťanské ikonografie, ke kterým se ve své práci vracím stále dokola. Snažím se křesťanskou ikonografii modifikovat do současné civilní polohy a související náměty jsou pro mě stále použitelné a silné.

Jaký materiál jsi použil při zpracování tohoto tématu a co konkrétně jsi na rezidenci tvořil?

Barokní výzdoba olomouckých kostelů ve mě vzbudila chuť vrátit se po letech k práci se dřevem. Především výzdoba baziliky na Svatém kopečku a Kostelu sv. Mořice. Pod tímto vlivem jsem vysekal z borového dřeva mužskou postavu v nadživotní velikosti inspirovanou motivem krucifixu. Původně jsem plánoval na rezidenci modelovat z hlíny, ale nakonec jsem jel na pilu vybírat borovici a sháněl řezbářská dláta. Prostředí rezidence ovlivnilo moji práci jak tematicky, tak i po řemeslné stránce.

Je práce se dřevem nějakým způsobem specifická?

Ano, je to specifický materiál, který se zpracovává odebíráním hmoty a sám si říká o finální tvar. Stejně jako kamenosochařství, je řezbářství samostatnou disciplínou v rejstříku sochařských postupů. Myslím si, že i motivy zvolené k řezání do dřeva by měly nějakým způsobem vytvářet symbiózu s materiálem. Ne každé téma je pro dřevo vhodné. Skulptivní přístup k práci s hmotou je mi velice blízký, používám jej také při finalizaci modelovaných plastik, kdy je po odlití do umělého kamene dobrušuji, následně je leštím stejnou technikou jako kamenné sochy. Dřevo a kámen jsou pro mě syntézou záměru a práce s materiálem.

Jak u tebe vypadá proces vzniku díla?

Skicování a hledání toho správného nápadu mi zabere skoro nejvíce času. Snažím se mít o obsahu a formě jasno už při koncipování sochy, ale stává se, že udělám velkou změnu ve finální fázi. Snažím se nechávat si prostor pro změny při procesu práce v materiálu. Většinou si tedy udělám kresebné skici a následně vymodeluji hliněné bozzetto, podle kterého už pracuji na hlavní soše.

Jak je pro tebe důležité znázornění figury?

Věnuji se pouze figurální tvorbě. Figura spolu s antikou mě provází od samého počátku. Po celou dobu studuji konkrétní linii figurálního sochařství, která v mých očích spojuje několik velkých jmen napříč dějinami umění. Začíná u Praxitela, pokračuje Helénismem a následně na ni navazuje Michelangelo, Rodin. Dnes ji vidím například v plastikách Charlese Raye, Marca Quinna, Urse Fischera a dalších. V podstatě se inspiruji antikou, i když se zrovna inspiruji třeba současným umělcem. Zatím nemám tendence se zabývat ničím jiným než figurou. Především z toho důvodu, že je pro mě tou nejpřirozenější formou výtvarného projevu.

Na terase Telegraphu je umístěna tvoje socha močícího Herkula. Co chceš tímto dílem sdělit?

Samotný koncept měl svůj specifický vývoj. Jistým způsobem Herkul vznikl v obsahovém duetu s další sochou, kterou jsem připravoval pro Galerii středočeského kraje v Kutné hoře na výstavu Samota uprostřed davu: Charles Baudelaire a české umění. Vznik soch byl ovlivněn okamžitým cítěním figury a jejich poselstvím směrem k divákovi. Obě postavy mají za cíl ovládnout okolí gestem, pozicí, tektonikou a energií. Při uvažování nad námětem jsem se nadchnul řeckou sochou opilého Herkula a později už jsem si na střeše nedovedl představit nic jiného. Osobně vnímám sochu jako takový symbol svobodného projevu. Když jsem hledal další řecké vyobrazení i jiných motivů, narazil jsem na více tak trochu kontroverzních vyobrazení mytologických témat. Volnost s jakou jsou podobné klasické sochy vyobrazeny mě fascinuje.

Je pravda, že socha na sobě měla mít nápis Cancel?

Ano. Obě sochy měly v zárodku mých úvah mít triko. Obě s nápisem. Herkules měl mít na triku nápis Cancel, jako odkaz s více významy, týkající se i tématu Cancel Culture. Nakonec triko nemá ani jedna z nich. A byť nápis Cancel byl na samotném začátku v plánu, docela brzy u mě prostě zanikl. Najednou jsem nechtěl sochu, která by měla v sobě tolik signifikantního, a to močení i nápis. Když jsem byl na rezidenci a zpětně si Telegraph vybavil, tak to pro mě nebylo místo, které by potřebovalo násobná gesta a multiplikování. Jak se přede mnou socha Herkula rodila, stal se z ní silný chlap, který dává jasný a čitelný signál. Avšak toto explicitní gesto v kombinaci s klasickým zpracováním a zvoleným materiálem začalo působit i přes svůj význam tak trochu pokorně. Trikem a nápisem bych se už dostal za hranu. Namísto toho jsem mu udělal v náznaku stylizovaný kyj a lví kůži, jenž jsou klasickými atributy Herkula. Zároveň fungují jako podpora stojící figury. Jediné, co z původně zamýšleného civilního ošacení zůstalo jsou ponožky.

Co tě na Cancel culture zajímá?

Je to fenomén, který se těžko přehlíží. Někdy mám pro konkrétní případy a kauzy plné pochopení, zejména když se týkají jakéhokoliv druhu diskriminace nebo násilí. Jindy mě zase děsí, jakou rychlostí je možné smazat něčí kariéru třeba na základě pouhého tweetu. Pro mě je důležitá svoboda projevu a Cancel culture jde někdy proti tomu. Na umění si vážím volnosti a byl bych nerad, kdyby ji ztratilo. Každý má právo na vlastní názor a každý má právo si občas udělat z něčeho srandu, i když to jde proti hyperkorektnosti.

Je to jedna z prvních soch, kde nepoužíváš artefakt ze současnosti. Jak jsi k tomuto kroku došel?

Nikdy jsem význam svých soch nezakládal na těchto artefaktech. Jsou pro mě spíše doplňkem, kterým mohu umocnit jejich obsah. Mnohem více vždy záleželo na kontextu a významu zvolených atributů. V poslední době jsem začal artefakty, jako je mikina, maska, triko a podobně, eliminovat ve prospěch celkového výrazu díla, o který přednostně jde. Absence trička s nápisem je snahou zabalit současnost do gesta a kontextu, ne do doplňků. Ale přeci jen jsem si neodpustil ponechat Herkulovi ponožky.

Finální podobu sochy tvoří její umístění do architektury. Jak bys zhodnotil zasazení sochy do prostor Telegraphu?

Myslím, že umístění se povedlo. Na terase je socha dominantou díky nadživotní velikosti a zvolenému místu. Architektonické řešení terasy vytváří spolu se sochou kousek řecké krajiny. Navíc je Herkules umístěn mezi zelení, kde močí na stromky. Na sochu se dá najít několik zajímavých pohledů, jak ze střechy Telegraphu, tak i z terasy u kavárny.

 

Matouš Háša (1992) je sochař a absolvent Akademie výtvarných umění v Praze. Kromě toho prošel i školami ve Florencii (Libera Accademia di Belle Arti Firenze) a v Londýně (Middlesex University London). V reakci na současné kulturní a sociální dění používá média figurální plastiky, kterou zasazuje do ikonografických kontextů jako reminiscenci na symbolické až archetypální vyobrazení. Jeho práce zbavená kontextu a výkladu je díky kombinaci inspirace klasickým sochařstvím (např. Michelangelo, Rodin) a současnými figurálními umělci (např. Marc Quinn, Banksy) formálním pokračováním tradice západního sochařství. Za pomoci obsahu, kontextu vzniku a umístění soch se snaží tuto tradici uplatnit, aniž by byla zbavena své autenticity a duchovního obsahu. Ve své práci vědomě čerpá z „kořenů" západní kultury, které přenáší do podoby psychoanalytického portrétu postmoderního člověka. Zabývá se otázkou identity, již současnost připravila o tajemství a soukromí.

 

Autor: Mira Macík / Telegraph Gallery 

Další články