Jan Kudrna je český kurátor současného umění, pravděpodobně nejvíce je spjat s uměleckou Sbírkou Roberta Runtáka. Zároveň je jedním ze zakladatelů olomoucké Telegraph Gallery, kde po dobu dvou let fungoval na pozici hlavního kurátora. Čtyři roky od okamžiku založení největší olomoucké galerie současného umění jsme se zeptali, jak se Honza dívá na její fungování, výstavní plán a budoucnost. Stejně tak jsme zabrousili do vod týkajících se jeho působení jako kurátora na volné noze a do projektů, na kterých momentálně pracuje.
Podívejme se na úplný počátek Telegraph Gallery. Kdy se zrodila myšlenka založit v Olomouci galerii současného umění?
Myšlenka se zrodila ve chvíli, kdy Robert tento dům koupil, což bylo přibližně v roce 2015. Následující rok byla budova prázdná. Během tohoto období se konala, Robertem už několikrát zmíněná, výstava z jeho sbírky, která byla rozprostřena přes všechna tři patra – tehdy ještě nebyla nástavba loftu – a trvala asi tři nebo čtyři dny pro tehdejší výjezdní zasedání kurátorů, ředitelky a akvizičního sboru Tate Modern, kteří byli v Olomouci. Technické provedení výstavy jsme měli na starost s mým bráchou a Zbyňkem Hanečkou, hlavním technikem Telegraphu. Nikdo tenkrát nevěděl, že se v domě nachází umění a vůbec umění takové hodnoty. Byla to vlastně hodně zajímavá akce, utajená všem. To byla taková umělecká premiéra Telegraphu. Ale tehdy, v průběhu této výstavy, se ještě nevědělo, jakou podobu bude jednou Telegraph mít – existovaly různé scénáře. V jednom z nich měl mít Telegraph ještě o patro navíc a uvažovalo se nad hostelem…
Páté patro nejspíše představovalo pro budovu statický problém?
Víceméně ano, ale těch důvodů bylo více. V dalším scénáři měl být Telegraph zase podsklepený, což ale nešlo kvůli podloží. Ale abych se vrátil k otázce, Robert kupoval budovu za tím účelem, že v prostorách bude jednou fungovat mimo jiné i galerie. Dá se tedy říct, že ta myšlenka se zrodila v roce 2015.
První výstava v Telegraph Gallery byla Václav Stratil: Srdce v kleštích. Proč bylo vybráno právě Stratilovo dílo?
Bylo to velmi jednoduché, protože v roce 2019 proběhlo přesně třicet let od revoluce a výstava se konala na den přesně. Avšak byla tam ještě symbolika Stratilovy výstavy v Olomouci, která se konala právě 17. 11. 1989. Bylo to dvojí „výročí“. Budova tenkrát ještě nebyla dostavěna, a tak to celé proběhlo v dost specifických podmínkách. Šlo nám hlavně o revoluční a tu výstavní symboliku.
Vernisáž byla narušena demonstrací studentů brněnské FAVU. Jak to tehdy probíhalo a jaké byly tvé pocity?
Zpětně si myslím, že to byla vlastně dobrá akce. Tak nějak se to dalo očekávat a celému domu to pomohlo. Není potřeba se dívat na věci jen černobíle. Celá ta akce včetně nápisu napsaného sprejem na fasádu vlastně dodala Telegraphu nějakou „plazmu“ do začátku.
Jak hodnotíš vývoj Telegraph Gallery téměř čtyři roky od založení? Byl jsi kurátorem přesně polovinu času, tedy dva roky.
Za ty čtyři roky se spousta věcí změnilo. Nechci říkat, že je to snazší, ale ročně se pořádá méně výstav a je tak více času na přípravu – tedy dostat se do tlaku je teď složitější, ale zase je to ve fázi, kdy je možné si to více užít. Myslím si, že co se týká produkce výstav, tak se bavíme za ty čtyři roky o úplně jiném projektu. Lidé co zde dnes jsou, dělají věci více profesionálně a spousta věcí je již velmi dobře zaběhlých. Vlastně jde o „zcela“ jiný Telegraph. Je fajn se dívat a užít si to lehce jinak. Byť zde stále jezdím jako někam, kde to znám od základů.
Podílíš se stále na výstavním plánu?
Na výstavním plánu se nyní podílíme tři – já, Mira Macík a Robert Runták. Co se týče výstavního plánu, je to vždy složité. O to více, když jde pouze o jeden výstavní prostor. Existuje obrovská spousta nápadů, které se musí vměstnat do zhruba tříletého nebo čtyřletého horizontu. Nápadů a lidí, kteří by chtěli něco takového dělat, je hodně. Proto jsou fajn i nárazové akce v kině – mít k dispozici jeden další prostor by bylo skvělé. Samozřejmě by pak vše bylo mnohem náročnější a bylo by třeba uvažovat nad tím, jak vyvážit potřeby na produkci takového dalšího prostoru a to, co by daný prostor dával. Vždy lze mít a hlavně chtít větší dům a prostor... Ale pak je otázka zaplnění a hlavně zaplacení. To si často lidé neuvědomují. Není to fráze.
Neuvažoval jsi nad tím, že se budeš soustředit jen na Telegraph? S tvými dalšími projekty to muselo být náročné.
Bylo to vždy náročné. Mám jeden vlastní větší projekt, na kterém pracuji, dále dělám osm nebo devět výstav ročně a dohromady s prací pro Telegraph na pozici hlavního kurátora to bylo v podstatě neudržitelné. Vznikaly tlaky jak v mém pracovním, tak soukromém životě, což nebylo příjemné ani pro jednu ze zúčastněných stran. Zůstal jsem u Robertovy Sbírky. Myslím si, že současný stav je ideální pro všechny.
Telegraph často uvádí na českou scénu zahraniční umělce. Nyní probíhá již druhá výstava pod taktovkou britské kurátorky Jane Neal. Jak se dostala Jane Neal do styku s olomouckou Telegraph Gallery?
S Robertem seznámil Jane společný kolega Mark Sanders. Myslím, že to bylo někdy v roce 2015.
Ještě mi prosím připomeň, jak dlouho s Robertem spolupracujete?
Od počátku roku 2011.
Jak vedle sebe fungují Telegraph Gallery a Sbírka Roberta Runtáka, jejímž kurátorem jsi? Jde o dva nesouvisející projekty nebo se navzájem konceptuálně prolínají?
Na počátku bylo zamýšleno jejich naprosto striktní oddělení, což v určitých případech funguje. Ale zcela to možné není. Už jen cyklem Signál a taky rezidencemi, ze kterých vlastně následně sbírka získává dílo/díla. Propojení existuje. Není velké, ale stále tam je a bude.
Takže prvotně nebylo vůbec zamýšleno v Telegraph Gallery vystavovat věci Roberta Runtáka?
Vědělo se, že nějaká díla se v Telegraphu občas ukáží i dříve než vznikl Signál, ale jen jako dům pro sbírku to zamýšleno úplně nebylo.
A série výstav Signál? (pozn. Pravidelné výstavy prezentující díla ze Sbírky Roberta Runtáka)
Signál vznikl tak nějak automaticky. Líbilo by se mi, kdybychom udrželi tento model výstav co pár let. Je tam velká výhoda toho nezaujatého pohledu kurátora, který předtím sbírku vlastně neznal...
Jak ses ty sám dostal k práci v sektoru současného umění? Tuším, že jsi v jednom rozhovoru zmiňoval, že se aktivní kurátorské činnosti věnuješ teprve od roku 2016 nebo 2017.
Začalo to v GVUO, kde jsem působil jako zástupce ředitele a kde jsem měl poprvé možnost realizovat nějaké vlastní větší projekty – v té době jsem udělal několik výstav. Více jsem se začal tomuto věnovat až ve chvíli, kdy jsem z GVUO odešel. V dnešních dnech mám štěstí, že se mi autoři ozývají sami. Někdy mě oslovují galerie, u kterých mám určený pouze termín a já jim přivedu někoho, o koho by mohli mít zájem. Každý rok tak naplním kapacitu pěti až osmi výstav a už nyní mám naplánovaných pár výstav na rok 2025. Čeká mě například spolupráce se Zbyňkem Sedleckým. Baví mě poznávat nová místa pro výstavy, často v kombinaci s konkrétním autorem. Zůstává stále rozhodující, že mě musí bavit hlavně konkrétní člověk a těsně za tím je až jeho dílo. Když máte možnost s někým strávit 2-3 dny v nějakém souvislém procesu instalace a zahájení? To je pro mě pořád zásadní. Lidský rozměr.
Je pro tebe těžká práce s prostorem?
Práce s prostorem je pro mě zvláštní v jedné věci. Mám v sobě původně „technickou krev“ (otec i bratr jsou technici a konstruktéři), což nejspíš může za to, že si vždy umím představit objem prostoru, ze kterého mám sice respekt, ale strach nikdy. Vždycky se výstava nějak dá dohromady, dokonce i takový prostor, jaký jsme měli k dispozici pro výstavu MEN v Hluboké, tedy v Alšově jihočeské galerii. Pokud člověk pracuje s kvalitními věcmi, tak to nemůže dopadnout úplně špatně. Umění a díla sama rozhodují. Téměř vždy.
Když jsi zmínil Alšovu jihočeskou galerii, jak probíhala příprava výstavy MEN: mužské tělo ve Sbírce Roberta Runtáka? Měl jsi k dispozici architekta pro tak obrovský prostor?
Díla na výstavu jsem vybíral já a dále jsem spolupracoval s architektem Mirkem Vavřinou, kterého znám už delší dobu a jeho přístup mi je sympatický – vše zvládá s klidnou hlavou. Je to zase ten druh setkávání, který je hlavně radostí.
Mohl bys nám říct, jaké větší projekty máš v nedávné minulosti za sebou?
Největší projekt byla určitě už zmiňovaná výstava MEN. Sám v sobě pracuji na jednom projektu, co měl být nejprve výstava, pak kniha… ale je to vlastně projekt, který se v Česku zatím asi moc nedá realizovat. Mám sice v hlavě konkrétní představu, ale uvidíme, jak to celé dopadne. Pak je to výstava Power post Station v Trutnovském EPO-1. To byly dva vetší projekty.
Už jsi zmiňoval výstavu Zbyňka Sedleckého. Jaké další projekty tě v blízké době čekají?
V lednu mě čeká jeden projekt v Bold Gallery s mladou malířkou, kterou jsem objevil teprve nedávno, Kristýnou Matalovou. Pak to bude Zbyněk Sedlecký a Karíma Al-Muktarová. To vše do února 2024.
