Robert Runták je vlastníkem jedné z největších sbírek současného a moderního umění ve střední Evropě. Před rokem 2019 koupil budovu staré továrny, kterou postupně přetvořil v olomoucké centrum kultury. V nejnižším patře se nachází galerie – prostor určený k prezentaci současného umění. V srpnu tohoto roku odstartuje v Telegraph Gallery výstava New Positions in British Painting poukazující na současné umělecké tendence v malbě britských umělců. Při této příležitosti jsme se zeptali Roberta Runtáka na otázky týkající se jeho objemné umělecké sbírky a jeho vztahu k současné britské malbě.
V Telegraph Gallery bude v srpnu tohoto roku zahájena výstava New Positions in British Painting. Je tedy obligátní, aby první otázka rozhovoru byla následující: jakým způsobem je zastoupena současná britská malba ve vaší sbírce?
Jak je možná známo, současná evropská malba tvoří početně menší, ale významnou část mé sbírky umění. Britská malba potom tvoří celkem důležitý výčet děl z tohoto segmentu sbírky a asi se sluší zmínit, že britský autor Jonathan Wateridge byl prvním zahraničním umělcem, konkrétně malířem, kterého jsem do sbírky pořídil. To bylo v roce 2013. Kromě něho jsou tam zastoupeni i další autoři, většinou malíři, protože středem zájmu této části mé sbírky je zahraniční umění a její velká část je zaměřená na malbu. Britská malba je pak jednou z těch částí, takže kromě Jonathana Wateridge jsou tam zastoupeni například Jake a Dinos Chapmanovi, Justin Mortimer, který bude mít významnou roli v nadcházející výstavě, George Shaw, Caroline Walker a další.
Pokud byste měl vybrat jednoho současného britského autora, ke kterému máte osobním vkusem nejblíže, který by to byl?
To jsou velmi složité otázky, nerad na ně odpovídám. Vůbec nevím, jestli odpovědět dokážu… Ale již zmíněný Justin Mortimer anebo Caroline Walker určitě budou patřit k těm největším favoritům. Na druhou stranu musím zmínit, že těch britských autorů ve sbírce není zase tak velké množství, takže je otázka, do jaké míry je tato odpověď vůbec relevantní.
Když vezmeme například malířku Caroline Walker, od které máte několik děl, jak se vyvinula její cena na trhu? Vy jste od ní díla nakupoval, když byla ještě relativně dostupná, přičemž za poslední dobu šla její cena strmě nahoru.
Je pravda, že Caroline je na současném trhu umění velmi úspěšnou autorkou. Shodou okolností se teď na několika aukcích objevily některé z jejích obrazů, které namalovala někdy před 10 lety, u nichž byl nárůst ceny téměř dvacetinásobný, takže Caroline opravdu patří k těm – po této stránce – úspěšným autorkám. Byl bych ale nerad, aby to vyznělo tak, že se markantní cenový skok přirozeně děje u většiny autorů, spíš je to výjimka. Pokud člověk vybírá dobrá díla, tak nějakým způsobem na ceně porostou, ale případů s takovým násobným navýšením ceny je spíše méně.
V Telegraph Gallery je výstava New Positions in British Painting už třetí výstavou, která reflektuje figurální tendence v současné evropské malbě – nejprve to byl Radu Baies a Klužská škola, následně Nová lipská škola v rámci German Painting Now a teď je v hledáčku současná britská malba. Jaký máte vy vztah k figurálnímu malířství?
Zejména v té zahraniční části sbírky je to v mém případě zejména o figurální malbě, což vlastně souvisí i s tím, že sbírka má několik center. Právě například zmíněnou lipskou školu a také současnou britskou malbu, takže mohu říct, že figurální malířství mám rád, ale určitě bych neřekl, že sbírka je jenom o figurálním malířství, to určitě ne. Ono to přichází v určitých vlnách, kdy se preference sběratele, alespoň teda v mém případě, mění. Není to v žádném případě konstantní.
S figurálním malířstvím ve vaší sbírce souvisí také výstava Men, která vznikla minulý rok pod záštitou Alšovy jihočeské galerie. Šlo o výběr děl, na kterých bylo zachycené mužské tělo. Dá se říct, že figurální malířství je základním stavebním kamenem vaší sbírky?
Já bych to tak určitě neřekl. Jasné je, že figurální malba hraje v mojí sbírce velkou roli… Obecně v mé kolekci převládají obrazy jako médium, a to ať už figurální nebo abstraktní. Figuraci mám rád, vždycky mě bavila, baví mě i teď, ale zrovna se nacházím v období, kdy ve větším množství pořizuji spíše nefigurální věci. To ale neznamená, že bych se figuraci vyhýbal, anebo že se k ní zase v budoucnu ve větší míře nevrátím.
Pokud zůstaneme u koncepce sbírky, několikrát jste v různých rozhovorech uvedl, že má určité směřování – české umění od roku 1900 po současnost a současná evropská malba. Kromě toho také český a slovenský konkretismus. Jak probíhá výběr uměleckých děl?
Nevím, jestli se to dá úplně popsat, ale výběr děl se předně odvíjí od finančních možností, protože kdyby byly možnosti jiné a větší, tak samozřejmě budu vybírat jiná díla. Nákup vychází vlastně do velké míry i z toho, jak je sbírka zaměřena a jaký má cíl; tedy nějakým způsobem zmapovat vývoj českého, respektive československého umění od roku 1900 do současnosti, a pak také vývoj současné evropské malby po roce 1990. Když se někde naskytne možnost pořídit dílo, které by zapadalo do této sice široké, ale přece jen koncepce sbírky, tak se v případě, že mi to finanční možnosti umožní, snažím dílo pořídit. Vždy upřednostňuji taková díla, která reprezentují směr, jenž zatím ve sbírce chybí, anebo je zastoupen jen slabě. Je to takové vyskládání mozaiky.
Nakupujete umělecká díla vždy až potom, co jste měl možnost je vidět na vlastní oči?
Ve velké většině případů tomu tak opravdu je – tedy, že musím dílo vidět na vlastní oči – ale není to pravidlo, které by platilo úplně stoprocentně. Určitě jsem pořídil některá díla i tak, že jsem je viděl pouze na fotce někde na sociálních sítích, instagramu, obecně na internetu, ale to je spíš menší část, většinou je zhlédnu osobně. Nicméně u některých děl, typicky u obrazů, je dost důležité vidět je na vlastní oči, zatímco u jiného typu umění, například konceptuálního, to zase tak zásadní není, takže ten přístup se může lišit podle druhu umění a média.
Kurátorkou výstavy New Positions in British Painting je Jane Neal, se kterou jste spolupracoval již na několika projektech. Jak začala vaše vzájemná spolupráce a co můžeme čekat do budoucna?
Už je to 10 let, co jsme se s Jane Neal poprvé setkali v Londýně. Seznámil nás náš společný přítel Mark Sanders, který o mé sbírce věděl už z dřívějška, tak uznal za vhodné nás s Jane Neal přivést do kontaktu, jelikož ona se ve své kurátorské i odborné činnosti koncentruje ve velké míře na regiony střední a východní Evropy. Za to, že tak učinil, jsem moc vděčný, protože Jane mi otevřela dveře na mnohá velmi zajímavá místa. Co se týče naší spolupráce, tak ta se promítla do historie Telegraphu dvěmi výstavami, které Jane kurátorovala. První z nich byla věnována německé malbě a druhá v blízké době představí malbu britskou. Tento cyklus pak završí výstava, která představí rumunskou malbu, respektive klužskou školu, což je část umělecké scény, na kterou se Jane většinou zaměřuje a taky do jisté míry koresponduje s tím, co pořizuju já do své sbírky umění, takže naše spolupráce v tomto ohledu dává smysl. Určitě se na obě výstavy, jak na britskou, tak na rumunskou malbu, moc těším.
