Michal Gabriel (*1960) je jeden z nejvýznamnějších postmoderních sochařů tuzemské scény a laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1994. Gabriel vystudoval Akademii umění v Praze, kde se ve stejném období stal spoluzakladatelem skupiny Tvrdohlaví. Od roku 1997 působí jako pedagog na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, kde vede Ateliér sochařství 1. Kolem roku 2002 založil 3D studio, které bylo do roku 2017 součástí ateliéru. Poté se osamostatnilo na kabinet 3D technologií a nyní funguje samostatně pod vedením Tomáše Medka. Michal Gabriel má ambici založit studio, které by navázalo na kabinet 3D technologií s orientací na virtuální realitu a akcentem na jeho funkci jako sochařského nástroje, podobně jako je tomu s prostředky využívanými v oblasti digitálního sochařství. Gabriel vnímá sochu především fyzicky, jako tvarově neměnný objekt s velkou schopností přetrvat v čase, ale také ideou. Hlavními motivy jeho děl jsou flora a fauna. Svá díla zasazuje do prostorových a architektonických kontextů a následně zkoumá, jakým způsobem se sochy s prostředím vzájemně ovlivňují. Pracuje jak s tradičními materiály, jakými jsou bronz a dřevo, tak i s méně tradičními jako polyesterová pryskyřice a nerezová ocel. U 3D tisků pak využívá ABS plast, PLA nebo různé polymery. Snažil se hledat nové, neotřelé struktury, které na realistických tvarech vytváří povrchovou úpravu, jež má podtrhnout fakt, že využitý materiál je od uměleckého díla neoddělitelný. Socha tak z materiálu doslova roste. Pro příkladnou ukázku tvorby Michala Gabriela zavítejte před budovu Telegraphu, kde si můžete prohlédnout sochu šelmy ze série kočkovitých šelem, které mají symbolizovat přírodu a její sílu. Socha nese název Mimikry.
Na umělecké scéně jste se začal výrazněji objevovat v rámci kolektivních generačních výstav známých pod názvem Konfrontace. Můžete nám říct, kterých jste se zúčastnil a která díla, vaše i ostatních umělců, byla k vidění?
Mimo Konfrontaci, která proběhla v ateliéru Jiřího Davida na Smíchově, jsem se zúčastnil všech následujících. Nepamatuji si přesně všechna díla, která jsem tam vystavil. Některá již neexistují, ale zůstala mi z té doby moje první větší dřevěná socha nazvaná Egypťanka. Další výraznější sochu, na kterou si vzpomínám a která je nyní ve sbírce Galerie moderního umění v Hradci Králové, je socha nazvaná Tři psi. Mám také jednu figuru ze tří postav, kterou jsem se kdysi rozhodl po jedné z konfrontací předělat. Stále je nedokončená a stále věřím, že se k ní vrátím a dokončím ji. Vzpomínám si na práce již zmíněného Jiřího Davida nebo Jaroslava Róny, Petra Nikla, Františka Skály, Martina Mainera, Stanislava Diviše, Milady Dočekalové a mnoha dalších. Nedokážu ale jejich obrazy a sochy popsat a přiřadit k jednotlivým Konfrontacím.
Jaký vidíte rozdíl mezi vystavováním v interiéru a mimo galerijní prostředí? Jak vybíráte lokaci pro vaše sochy? S jakými reakcemi na vaše díla se pak setkáváte?
Galerie je zkušební prostor, kde je možné ukázat detaily, tvary a myšlenky, které by veřejný prostor překryl a zneviditelnil. Galerijní prostor umožní postavit vedle sebe díla v množství, které je ve veřejném prostoru nemožné. Čisté prostředí výstavního prostoru umožňuje soustředění se na myšlenky a energie obsažené v jednotlivých dílech.
Veřejný prostor je realita – v ní musí dílo obstát a nezmizet. U sochy polovinu jejího účinku tvoří okolí, do kterého je usazena. Vzájemně se s prostředím krajiny nebo náměstí ovlivňují a rozvíjejí nový vizuální příběh. Jeden čas jsem se dost věnoval hledání krajiny pro své sochy a sousoší. Potřeboval jsem je vidět v negalerijním prostoru a alespoň na fotografii uchovat vzniklé krajinné vztahy a příběhy. Abych pro vybrané sochy našel ideální místo, jezdil jsem po krajině a představoval si, jak v ní budou vypadat. Prostor musel být vybrán jeden, maximálně dva, a to blízko sebe. Objednal jsem dopravu a pomocníky na stěhování a domluvil si termín s fotografem. Vždy jsem pracoval a stále pracuji s Ondřejem Polákem. Počasí, pokud jste v krajině celý den, je vždy v nějakém okamžiku dokonalé. Sochy jsme často za svítání rozmístili, čekali na mraky, světlo, stíny a fotili. Fotil především Ondřej a já jen dělal zkušební pohledy, ale hlavně kolem soch chodil a vnímal, jak s okolím spolupracují. Užíval jsem si jednodenní instalaci, ve které nebylo třeba myslet na technické detaily spojené třeba s pevným ukotvením soch do země. Později jsem zkušenost se vztahem mezi sochou a krajinou zúročil při dlouhodobých instalacích ve veřejném prostoru. Stejná sousoší v jiném prostoru a rozmístění proměňovala svůj příběh. Stejné bronzové sochy rozmístěné na pláži do 500 metrů dlouhé instalace působily jinak, než to samé sousoší sevřené do kruhové skupiny třeba na náměstí. Propojení dvou sousoší pak otevírá další nový příběh. Příběh sousoší se odehrává ve vizuální, emocionální a archetypální rovině. Není politicky aktuální, ale otevírá okno do spirituálního světa, zakrytého praktickou spotřební přítomností soustředěnou na ekonomický růst. Tak také většinou sochy diváci přijímají. Jsem rád, když lidé na mé sochy reagují i přesto, že tyto sochy nekomentují ani nekritizují aktuální situaci ve společnosti. Nechci provokovat ani nechci být politicky aktuální. Současnost do soch přenáším odkazem na archetypální vzpomínku potlačenou praktickou přítomností, ale také používáním neobvyklých povrchových struktur anebo nových sochařských technologií. Myslím, že to diváci podvědomě i vědomě vnímají a já si na jejich reakce nemohu stěžovat.
Co vás přivedlo k výběru divokých šelem, žraloků, dravých ptáků a podobně?
Divoká zvířata mě vždy zajímala. Vnímám je jako rovnocenné lidské souputníky, kteří jsou v mnoha směrech dokonalejší než lidé. Jejich rozum se nevyvíjí tak rychle, a tak neopustila divoký způsob života jako my lidé. Jsou přítomnou vzpomínkou na divoký ráj, ve kterém jsme také žili. Vybral jsem si ikonické predátory, u kterých stále až do současnosti obdivujeme s trochou mrazení krásnou stavbu těla podřízenou dokonalému lovu. Na začátku to byl výběr velmi intuitivní a až postupně jsem si uvědomoval, co chci sledovat. Ještě během studií jsem začal s gepardem, nádhernou kočkovitou šelmou, která má blízko k psovitým šelmám. Později jsem se přes abstraktní sochy a struktury vrátil k tématu kočkovité šelmy. Strukturou na povrchu sochy jsem se přiblížil ke skvrnám na srsti levhartů, jaguárů a gepardů. Struktura složená ze skořápek ořechů pro mě měla i další významy. Rušila sochařskou formu nebo autorskou modelaci na povrchu sochy. Nahradila realistické detaily a vyplnila tvarový obrys sochy. Připomínala přírodní rostlou strukturu a vyvolávala představu, že socha nemá autora, ale vyrostla do tvarů sama. Kvůli strukturám jsem se rozhodl pokračovat v dalších sochách ale s tím, že dám větší prostor realistickým tvarům. Udělal jsem několik dalších kočkovitých šelem v pozicích zaměnitelných za reálný pohyb. Žádné zvíře nebylo ve skoku, ale naopak ve stabilním pohybu pomalé chůze. Pozic přibývalo, ale možnosti nejsou nekonečné, a tak jsem se rozhodl varianty ukončit sousoším složeným ze sedmi jdoucích zvířat. Změnil jsem trochu pohled na strukturu, která po přelití do bronzu ztrácela přírodní podobu rostlého těla nějakého exotického stromu. Začal jsem si uvědomovat, že struktura má další pro mě novou rovinu, která pracuje s představou diváka a umožňuje mu zapojit se do interpretace sochy. Struktura na realistickém tvarovém obrysu sochy vytvořila projekční plochu pro divákovu představu o detailech. Každý viděl kočkovitou šelmu, ale každý se rozhodl jakou. Někdo viděl levharty, někdo jaguáry, někdo gepardy. S tím jsem i šelmy modeloval a namíchal každou z několika velkých koček – levharta, jaguára, pumy, lvice. Spojil jsem je do smečky, ve které se často pohybují gepardi. Šlo mi o archetyp kočkovité šelmy, kterou máme všichni historicky uloženou v paměti a která nás ve snech ohrožuje nebo ji obdivujeme. Později jsem se rozhodl pro další ikonické dravce a vytvořil hejno dravých ptáků stojících na zemi. Opět jsem každou sochu vymodeloval tak, aby v sobě obsahovala tvary orlů a supů. Tvary jsem překryl strukturou a hejno uzavřel na devíti sochách. Nedá se říci, že následovali žraloci, protože o ně jsem se zajímal ještě před vznikem smečky. Fascinovali mě tvarovou dokonalostí spojenou s funkčností predátora. Tato dokonalost dokázala konkurovat i rozumu vývojově vyšších delfínů a dalších vodních savců. Hejno žraloků nemá ještě uzavřený počet a je zatím složeno z pěti 250 cm dlouhých soch, jedné 300 cm dlouhé a tří 500 cm dlouhých. Opět jde o archetyp paryby čerpající z tvarů těch nejznámějších žraloků. Rád bych vytvořil sochy i dalších divokých zvířat a chtěl bych dosáhnout toho, aby je bylo možné propojit do vizuálního a smysluplného velkého sousoší. Spojovala by je povrchová struktura a vizualita. Jestli se z nich dá postavit sochařský příběh uvidím. Další sochy zvířat jsou spojené s lidmi a jejich historií. Souběžně se zvířaty jsem pracoval i na třinácti sochách mužských postav, kterým říkám hráči. K nim jsem do stejné struktury, jakou mají zvířata i hráči, odlil tři koně a čtvrtého s jezdcem. Koně jsou sochařská výzva, kterou jsem rád přijal a volil ty méně domestikovaná plemena. Vzniklé sousoší s názvem Jezdec plánuji propojit s dalšími sousošími, která mají na svém povrchu stejnou strukturu.
Jak jste došel ke konceptu s originálními strukturami, jakými jsou žaludové čepičky, broskvové pecky, burské a vlašské ořechy? Mají nějakou skrytou symboliku?
Na začátku devadesátých let jsem vytvářel menší objekty z přírodnin a uzavíral je do plexisklových krabic. V cyklu Sedm dní jsem do jedné z krabiček usadil malou kouli vymodelovanou z vosku a žaludových čepiček. Koule se strukturou vytvořenou ze žaludových čepiček slepených včelím voskem působila tak skutečně jako nějaký neznámý rostlinný plod. Vedlo mě to k rozhodnutí vytvořit další větší objekt s podobnou strukturou. Žaludové čepičky jsem vyměnil za skořápky vlašských ořechů a z nich pomocí vosku poslepoval dvě menší a jednu větší sochu. Pracoval jsem postupným vrstvením jako když staví vlaštovky hnízdo. Sochy rostly do abstraktních tvarů jen zhruba mnou korigovaných a skutečně vypadaly jako přirozeně rostlé struktury. Chtěl jsem mít více pod kontrolou realistický tvar, a to vedlo ke změně postupu. Strukturu jsem začal skládat do odlévací formy. Vytvořil jsem takto první zvíře, které bylo něco mezi kočkou a psem. Tvaroval jsem ho ještě jako rostlou strukturu. Od ní jsem později přešel k realistickému tvaru a vytvořil první kočkovité šelmy. Vedla mě k tomu podobnost struktury se skvrnami na jejich srsti. Postupně zaujatý jinými přírodninami jsem zkoušel další možnosti nových struktur. Pracoval jsem se skořápkami burských a vlašských ořechů, rozříznutými broskvovými peckami, žaludovými čepičkami, skořápkami ořešáku černého a také s plody eukalyptu. Struktury vypadaly výborně, ale zaváděly k dekorativnosti. Rozhodně jsou ale zcela originální a žádné podobné, i po důkladném prohledání internetu, nenajdete. Vychází to i z technologického postupu, který jsem měl chráněný patentem. Mohl bych strukturu v tomto směru dále rozvíjet. Nakonec jsem se rozhodl jen pro jednu nebo dvě varianty, které mi dávaly smysl v souvislosti se sochařskými tvary. Většinou pracuji se žaludovými čepičkami zalitými do bílé polyesterové pryskyřice. Dekorativnost, příliš jemná struktura po přelití do bronzu a nemožnost tyto sochy trvale instalovat venku mě dovedly k soustředění pozornosti na strukturu složenou ze skořápek vlašských ořechů. Postupně jsem do této struktury odlil většinu sousoší a hned po odlití do pryskyřice jsem začal sochy přelévat do bronzu a vystavovat je dlouhodobě pod širým nebem.
Zatímco sochy fauny zobrazujete realisticky, u figurálních soch dochází k různým deformacím. Proč tomu tak je?
Figurální sochy většinou modeluji realisticky, ale bez naturalistických detailů. Hyperrealismus mě baví, ale nikdy jsem neměl na to, ho dotáhnout v dokonalosti naturalistických detailů. Sochy lidí v životní velikosti a reálných proporcích mě zajímají. Je to podobné jako se zvířaty. Posbírané pozice a gesta začnou skryty pod strukturou rozvíjet své příběhy. Struktura se opět stane projekční plochou divákových představ o detailech na srozumitelných prostorových obrysech postav. Postavy spojené strukturou, rozmístěné do vztahových sousoší, jsou otevřené interpretacím diváka. Divák může sochařský příběh vnímat nejen očima, ale také hmatem. Jsem rád, když se diváci soch dotýkají. Do bronzu odlitá struktura je pro dotyk ideální. Koncept sochy jako rozmlženého stínu archetypální vzpomínky je pro mě stále vzrušující. Ale socha je pro mě rovněž důležitá i ve své nezakryté realistické podobě. Někdy se jednoduchou deformací pokouším posílit jeho účinek anebo soustředím pomocí deformace zase pozornost k určité části sochy. Dělám to ale spíše s podživotní variantou velkých soch. Je to také umožněno jednoduchostí, s jakou je možné pracovat s tvarem pomocí nástrojů digitálního sochařství. Abych například podživotní figurální sochy mohl vystavovat bez soklu, protahuji jejich končetiny tak, aby se sochy dostaly do výšky divákových očí. Je zajímavé, že se v proporčních vztazích protažení přibližuje proporcím Giacomettiho postav. Mluvím o detailech, které na sochách nenechávám, ale které v procesu vzniku sochy vidím. Bez přesnosti počítače by nevznikly a nebylo by možné je vidět a srovnávat. Giacometti je ale dokázal zahlédnout a zpracovat i bez počítače. Možnosti, jak pracovat s jakýmkoli tvarem pomocí nástrojů digitálního sochařství, jsou obrovské a já jich užívám velice skromně. Uvědomil jsem si, že je potřeba znát cíl různých tvarových úprav, že jen hra nestačí. Velice rychle se v ní autor ztratí, jak jsem sám v počátcích práce ve 3D zažíval. Hlavní, k čemu jsem došel, i když to na výsledcích zatím pro ostatní není vidět, je pochopení důležitosti tvarů oddělených od materiálu. Toto oddělení si člověk uvědomí při práci s tvary ve virtuálním prostoru. Tvary jsou tam zobrazeny jako povrchy bez vnitřní hmoty a je možné je snadno deformovat tak, jak by to s reálným tvarem neseným nějakým materiálem nikdy možné nebylo. Práce s dematerializovanými tvary ale musí mít jasný smysl, a tak se držím těch nejjednodušších možností, a těmi jsou deformace v jedné nebo maximálně ve dvou ze tří prostorových os. Pro zdůraznění některého pohledu používám reliéfní zkrácení anebo, jak jsem již zmínil, pro přiblížení malé sochy bez použití soklu použiji naopak prodloužení ve svislé ose. Tvary lze stejně snadno obracet naruby a pracovat s nimi i jinak nepochopitelně, ale potom se výsledky stávají spíše raritními a nikdo si neuvědomí význam takového gesta, protože v reálu je takový výsledek neznámý, nemožný a tedy nečitelný. To se ale časem změní až svět virtuálních tvarů bude zpřístupněný třeba virtuální realitou. Tímto směrem chci v Ateliéru sochařství 1 udělat další krok.
Před budovou Telegraphu se nachází vaše socha Mimikry vytvořená pomocí 3D technologie. Patří socha mezi počáteční tvorbu v této technologii, nebo už jste přesně věděl, jak s programem zacházet?
Patří mezi zkušební sochy, ale ne proto, že bych zkoušel program. V programu jsem se v době vzniku této sochy pohyboval již poměrně suverénně. V podstatě jsem použil princip vrstvení, který je typický pro 3D tisk – v tomto ale zmíněná socha není něčím novým. Předcházelo jí asi šest velkých ocelových soch. Na této soše jsem chtěl vyzkoušet, jak se bude tvar chovat v materiálu zrcadlově vyleštěném. Vzal jsem jednu ze soch zvířat ze sousoší Smečka, konkrétně sedmé zvíře. Přesněji jsem vzal sken této sochy a v počítači mu dal větší rozměr a rozřezal ho na 5 mm silné vrstvy. Do výroby jsem poslal jen hlavu zvířete, protože výsledek nebyl jistý. Když byla hlava vyrobená a já se nad ni naklonil a zahlédl plochý zrcadlový odraz svého obličeje, pochopil jsem, že zvíře musíme dodělat. Odraz ploch na těle zvířete dává zvláštní prostorovou iluzi přechodu tvaru z trojrozměrného do dvourozměrného prostoru zrcadlové plochy. Technologicky je tento způsob práce v některých momentech velmi náročný a přípravu sochy do výroby bych sám nezvládl. Spolupracuji v tomto směru se svým synem Michaelem Gabrielem, který dokáže technické detaily spojené s dělením lamel a jejich aretací do správné přesné polohy řešit. Ocelové lamelové sochy vznikly po nabídce firmy Kasper Kovo – majitel firmy pan Kasper mě požádal o vytvoření sochy z ocelových nerezových plechů. Věděl jsem, že ocelové plechy jsou na jakékoli prostorové tvarování velmi náročné a je tedy nutné pracovat s velkou tvarovou jednoduchostí – o to jsem velký zájem neměl. Přemýšlel jsem, jak dostat tvary v detailech a proporčních vztazích maximálně pod kontrolu a došlo mi, že toho lze dosáhnout principem, který se běžně používá v oblasti 3D tisku. Ocelové plechy jsem začal vnímat jako vrstvy 3D tisku a nyní již jen “stačilo“ zvolenou sochu virtuálně ve vrstvách rozřezat. Volba směru vrstev vůči soše je důležitým výtvarným detailem, který soše dává dynamickou nebo naopak klidnou formu, ale také může velmi ovlivnit statiku a pevnost sochy. Do jednotlivých vrstev se virtuálně překreslí půdorysy příslušných řezů a tyto vrstvy se spojí aretačními čepy. Čepů je desítky tisíc a jsou navrženy tak aby nepronikaly do budoucího povrchu sochy, a zároveň aby přesně vedly přirůstající a na sebe navazující tvary vznikající sochy. Podle těchto plánů vznikají řezné plány na rozmístění a očíslování jednotlivých budoucích výpalků do ploch ocelových plechů. To už si ale připravuje firma sama. Ani jeden z těchto úkonů nelze dělat bez pomoci počítače a 3D programů. Vypadá to složitě, je to složité a já jsem vždy překvapený, že se nakonec v tovární hale socha objeví v plné váze a kráse materiálu. Je to pro mě vždy zázrak, který ale mohu během jeho vzniku sledovat. Na rozdíl od klasických sochařských postupů a technik do probíhajícího procesu nemohu vstupovat s žádnou změnou. Socha je od dokončení 3D modelů a řezných plánů neměnná.
Bylo pro vás komplikované pochopit nové technologie? Přece jen to není úplně váš obor, který jste studoval. A co vám přináší 3D tisk ve vaší tvorbě?
Nepoužil bych slovo pochopit, protože když v 3D technologiích uvidíte nástroj a možnosti, které vám dává, už jste je vlastně pochopili. Vnímal jsem je právě přes svůj obor, a proto to bylo jen jeho rozšíření. Když vidíte ty možnosti, vlastně se ani neučíte. Chvíli v začátcích bylo možná komplikované novou technologii přijmout, protože mi ještě nedávala smysl. Chyběl ji návrat z virtuálního světa zpět do reálného – ještě nebyly k dispozici 3D tiskárny. Hned jak se ale tato možnost objevila, neváhal jsem. Neznamená to však, že jsem nějaký velký odborník na 3D technologie. Vím jen, co od nich chci, jaké mají možnosti a na koho se obrátit, když potřebuji vyřešit problém, který je nad moje síly. Nápady a myšlenky dodávám sám a tyto technologie jsou skvělým nástrojem, stále ale jen nástrojem. 3D tisk není jedinou možností, jak z počítače vytvořené tvary dostat. Ve větším rozměru nám pomáhá robotické obrábění. Ale 3D tisk má v detailech silnou pozici. Stále si ale uvědomuji, jak je důležité mít možnost si v komplikovaných případech pomoci sám sochařským modelováním. Často to dělám, a k tomu vedu i studenty. Musí umět modelovat ze sochařské hlíny a musí umět vymodelované tvary tradiční cestou odlít. Následně mohou tyto postupy kombinovat s postupy a výstupy digitálního sochařství.
Jaký vnímáte rozdíl, když používáte digitální technologie? Usnadňují vám vaši práci, nebo je to náročnější? Stalo se vám, že vymyšlený návrh nebylo nakonec možné pomocí 3D tisku zrealizovat?
Jak už jsem popsal v předchozí otázce. Tradiční a digitální technologie neleží odděleně. Realizace některého díla se přirozeně přelévá z tradičních sochařských postupů do těch digitálních a obráceně. Vždy je to za účelem co nejjednoduššího a nejpřesnějšího naplnění sochařské představy. Abych ale odpověděl na otázku, nestalo se mi, že by návrh nešel zrealizovat ve 3D tisku. Návrh vždy vzniká v souběhu s technologií, ve které o něm přemýšlím. Maximálně se mohlo stát, že návrh nedopadl podle mých představ anebo tisk selhal z technických důvodů. Často se mi ale stalo, že jsem se vzniklou chybou tisku pracoval dále a proměnil ji v sochu s neopakovatelným detailem.
Na Fakultě výtvarných umění v Brně vedete Ateliér sochařství. Jakým způsobem předáváte své znalosti a učíte vaše studenty? Jaký u nich spatřujete zájem?
Mám pro první a druhý ročník systém opakujících se úkolů, kterými všichni studenti projdou. V prvním semestru se například zabývají sochařským autoportrétem. Už během práce na něm se seznamují i s nástroji digitálního sochařství. Fotky, podle kterých mohou na autoportrétech pracovat, nahrazují 3D skenem. Ten si mohou libovolně natáčet a prohlížet na monitoru z pohledů jinak nedostupných. Mohou si také vytisknout zmenšený autoportrét a studovat proporce i podle něj. Další úkoly se týkají anatomie lidského těla, drapérie, a nakonec studenti modelují figuru v životní velikosti podle živého modelu. Ve všech úkolech mohou jako pomocný nástroj využívat 3D technologie. V dalších semestrech jim úkoly již nezadávám, ale naopak od nich očekávám jejich témata, která s nimi konzultuji. Rozhodně je neučím umění, protože to nejde. Učím je postupy, pomocí kterých mohou své záměry realizovat a učím je, jak je možné se na tvary dívat a jak s nimi pracovat. Někdy se setkávám s velkým zájmem a to je posilující. Pokud se zájem o sochařství nedostaví nebo rozplyne, většinou si student najde jiný ateliér nebo odejde ze školy. To je ale spíše výjimečné.
V Galerii současného umění v Prostějově máte výstavu společně se svými studenty a absolventy. Jedná se o výstavu, na které jsou vystavena díla vytvořená 3D technologií. Jak jste došli k tomuto konceptu výstavy? Stává se často, že vystavujete se svými studenty?
Dříve jsem se studenty vystavoval častěji. Nyní není tolik příležitostí, a tak jsem nabídnutou účast rád přijal. Výstavu sjednala a výběr provedla bývalá studentka ateliéru Emma Štěpánová a kurátor Mira Macík. Do výběru děl jsem jim vůbec nevstupoval. Nejsou tam jenom díla vytvořená 3D technologií, ale i tradiční cestou a je pro mě zajímavé, že si vlastně mezi díly neuvědomuji rozdíl. To je docela dobrý výsledek, který mě těší.
Portrétní foto: Galerie města Plzně
