Jane Neal si získala pověst přední odbornice na současnou uměleckou scénu ve východní Evropě a byla kurátorkou kritikou oceňovaných výstav ve městech po celém světě, mj. Amsterdam, Berlín, Budapešť, Kodaň, Kluž, Dubaj, Londýn, Los Angeles, Milán, Bombaj, New York, Praha nebo Curych. Byla první mezinárodní kurátorkou, která spolupracovala s umělci, z nichž někteří jsou předními osobnostmi současného uměleckého světa, zejména Adrian Ghenie – dnes považovaný za jednoho z nejvyhledávanějších umělců na světě. V České republice se Jane podílela již na několika výstavách, mj. Narušená imaginace (2017, GVUO) nebo na první tuzemské sólové výstavě Martina Edera u v pražské DSC Gallery (2021). Telegraph právě hostí její výběr toho nejzajímavějšího ze současné německé malby v podobě výstavy German Painting Now, u jejíž příležitosti vznikl tento rozhovor.
Co odstartovalo váš zájem o umění?
Myslím, že to bylo tenkrát, kdy mě můj kmotr s kmotrou vzali na výstavu do Národní galerie v Londýně. Bylo mi 8 let. Prohlížela jsem si zátiší od jednoho z holandských mistrů a zaujaly mě drobné kapky vody na listech. Bylo to překrásné. Pomyslela jsem si, jak toho docílil? Doma jsem se to potom pokoušela namalovat a samozřejmě se mi to vůbec nepodařilo. Nevěděla jsem totiž nic o olejomalbě a se svými vodovkami bych se tomu ani na míle nepřiblížila. Myslím si, že od té chvíle jsem byla úplně okouzlena a neustále jsem malovala. Pak jsem šla studovat umění a malbu. Když jsem dokončila studium v roce 2001, ve Velké Británii neexistovala platforma pro výbornou figurativní malbu, alespoň ne bez nějakého ironického označení. Jakoby se to muselo ospravedlňovat. To mi opravdu vadilo. Říkala jsem si, že tvrzení, že je malba mrtvá a že v současném umění už pro ni není místo, rozhodně není pravda. Rozhodla jsem se to dokázat. V roce 2005 jsem se na Pražském bienále setkala s úžasnými malíři z Rumunska, Česka a Německa. To jsem tenkrát pracovala jako novinářka. Byla jsem z toho neskutečně nadšená. Našla jsem tam malíře, kteří se k figuře hrdě hlásili. Později jsem s některými z nich začala pracovat a spřátelili jsme se. Tato výstava mě navedla na jinou životní cestu. Od toho se pak všechno odvíjelo.
A jak jste se dostala k práci kurátorky?
Opět se to stalo tak nějak přirozeně. Dříve jsem se živila učením, přednášením a psaním. Pracovala jsem s řadou umělců ze střední a východní Evropy, kteří byli velmi zajímaví pro galerie v Londýně, New Yorku a Los Angeles. Tam je do té doby neznali. Hodně jsem tenkrát psala pro časopisy o umění. Většinou to bylo o uměleckých scénách, se kterými se většina novinářů z Londýna nikdy nesetkala. Žila jsem v Oxfordu a došlo mi, že dojíždět do Londýna a psát o tamních událostech je pro mě ztráta času. Tam už byl totiž dostatek novinářů, kteří nemuseli neustále dojíždět. Místo toho jsem tedy odcestovala do Berlína, Kluže, Budapešti a Prahy. V západní Evropě a v Americe umělce z těchto měst nikdo neznal (zvláště umělci z Kluže ještě nezažili mezinárodní úspěch). Začaly mi chodit nabídky k uspořádání výstav o tamních umělcích. Najednou jsem se ocitla v Curychu, New Yorku a v Austinu v Texasu. Tito umělci byli pro tamní galerie velmi fascinující. Nejen díky jejich talentu, ale také díky jejich odlišnému pohledu na svět a neotřelému způsobu komunikace skrze svou tvorbu. Lidé zkrátka ještě nikdy neviděli něco takového.
Jedním z témat, které je vám velmi blízké je německá malba. Jak jste se k tomuto tématu dostala?
Všimla jsem si že, Berlín je velmi přívětivý pro figurativní malbu, tak jsem tam začala hodně pracovat. V Německu existuje celkově výrazná skupina umělců, která se zabývá tímto tématem. Tíhla jsem k tomu městu i lidem v něm. Berlín přitahuje spoustu různých lidí. Je to velmi živé město s mladým duchem vhodné pro ty, kteří chtějí přijít s něčím novým. Také slouží jako útočiště pro ty, kteří před něčím unikají nebo chtějí být akceptováni i přes svou odlišnost. To bylo patrné především po pádu Berlínské zdi v roce 1989, během 90. let a na počátku století. Myslím si, že německá malba znovu ožila. Od 20. století až dodnes se v Německu objevuje spousta umělců, kteří pracují s figurou i s expresionismem. Řada západních hlavních měst, jako je New York, Londýn nebo Paříž, nebyla ani zdaleka tak otevřena figuraci. Tato situace se v dnešní době sice mění, ale Francie je stále silně zaměřena na konceptuální umění.
Myslíte si tedy, že zaměření na figurální malbu je pro Berlín charakteristické?
Spíše pro celé Německo. Myslím si, že po druhé světové válce se umění v západní Evropě soustředilo na abstrakci a hlavním cílem pro výstavy byl New York. Paříž byla se svým intelektuálním přístupem k současnému umění zaměřena spíše na konceptuální umění. Ve východní Evropě, kde zanechal stopu komunismus a socialismus, se umění stále zabývá figurou. Byla spojena se socialistickým realismem, fungovala jako nástroj propagandy, což pak nebylo jednoduché odpárat. Západní umění se od toho naopak snažilo distancovat. Podle mě to ale byl konstrukt. Nebyl to skutečný odraz toho, co by chtěli umělci opravdu vytvářet. Nyní se řada německých malířů zabývá modernismem, čímž se vrací o sto let zpět, aby dokončila dialog, který byl krutě přerušen dvěma světovými válkami a navazující geopolitickou propastí. I na této výstavě lze nalézt spojitost mezi německými malíři a raně moderními hnutími. Například Kristina Schuldt byla silně ovlivněna Fernandem Légerem. Jonas Burgert má naopak spojitost s německými expresionisty jako je Max Beckmann.
Je tedy modernismus v Německu vnímán jako jakási zlatá éra? Sdílejí tento názor i němečtí malíři?
Ohlédněme se zpět do dob Výmarské republiky. Města, která byla dříve pod nadvládou striktního režimu, se vyvinula v něco úplně jiného. Byla to éra kabaretu, doba večírků a flámování a otázkou je, zdali to bylo částečně kvůli tomu, že lidé čekali, že to nebude trvat dlouho, protože cítili ve vzduchu vzrůstající nebezpečí fašismu v Evropě. Myslím si, že podobný pocit mají i dnešní umělci, kteří působí v Berlíně. Pomalu se probouzíme ze snu o zlaté éře do reality gentrifikace, pozůstatků covidu-19 a dopadu klimatických změn, kdy všichni přehodnocují cestování do zahraničí, což bude mít obrovský dopad na multikulturní města jako je Berlín. Ta představa o umělci, který je vizionář, chodí pořád někam na večírky, může jít do ateliéru kdy se mu zlíbí, tráví tam spoustu času jen tak a má skvělé konexe, je mylná. Takto nevypadá moderní umělec. Realita je jinde. Aby umělci uspokojili potřeby galerií a různých veletrhů, mají nějakou pracovní dobu a jsou své práci velmi oddaní. Pracují velmi tvrdě. Nechodí se pořád jen někam bavit. Ta mylná představa však stále přetrvává.
Za hlavní centra malby v Německu obvykle považujeme zejména Berlín a Lipsko. Napadnou vás ještě nějaké další významné oblasti, které mají dobře nakročeno?
Lipsko se stalo zajímavým na počátku 21. století nejen díky tamním umělcům, ale také díky galeristům. Jedním z nich je například Judy Lybke z Galerie Eigen+Art. Dalším důležitým místem je skvělá lipská Spinnerei, která láká spoustu sběratelů i novinářů. Mnoho umělců tam má ateliéry a nacházela se zde i akademie. Lipsko je dostatečně velké, ale ne natolik, aby vás tam rozptylovala spousta večírků, jak je to například v Berlíně.
Hamburk je dalším ze zajímavých míst, kde se nachází i velmi důležitá škola. V Mnichově a Stuttgartu naleznete také skvělé galerie, nicméně Berlín je stále tím hlavním magnetem, který přitahuje většinu umělců. Je zajímavé, že množství sběratelů v Berlíně se stále rozrůstá. Dříve to tak nebylo. Byly tam spíše jen galerie. Myslím, že existují další důvody, proč je Berlín stále Mekkou umění. Dřívější rozdělení Berlína vytvořilo jedinečné prostředí. Vše je tam dvakrát – například muzea, což je výhoda pro návštěvníky, ale nevýhoda pro město a jeho výdaje. Je poměrně obtížné to udržet.
Existují případy spolupráce českých a německých umělců (Josef Bolf nebo Daniel Pitín). Vnímáte nějaké podobnosti mezi německými a českými malíři?
Umělci vždy cestovali a bydleli na různých místech. V tvorbě Daniela Pitína lze pozorovat silný vliv německého expresionismu. Na české dějiny umění má velký vliv i kubismus. Existuje řada umělců, kteří řeší, jak zobrazit prostor na 2D povrchu a jak k tomu přistoupit jinak, než jen z jedné perspektivy. Jak? Tento problém nebyl nikdy tak úplně vyřešen... Jak Matthias Weischer, tak Daniel Pitín různými způsoby zpochybňují reprezentaci prostoru na dvourozměrném povrchu a s tímto problémem stále bojují. Předpokládám, že to budou řešit celý život.
Myslím si tedy, že podobnosti rozhodně existují. Neexistuje nějaká konkrétní česká nebo německá škola. Jsou to spíše podobné vlivy a společné obavy. Pak je tu samozřejmě fenomén internetu. Dnešní umělci mají přístup k neomezenému množství obrázků, které mohou využívat každý den a pomocí programů a koláží je různě spojovat. Toto využívá spousta dalších umělců, nejen v Česku a Německu.
Co je pro kurátora v dnešní době největší výzva?
V dnešní době je opravdovou výzvou držet krok s dobou a sledovat zajímavá díla, která jsou něčím výrazná a inovativní. Nemusí být nutně populární nebo v módě, ale měla by být relevantní. Nejdůležitější je zhodnotit dílo na základě profesionality daného umělce, jak se angažuje a co přináší nového do celkového uměleckého diskurzu. Když najdete někoho, kdo dokáže vytvořit něco opravdu mimořádného, zejména v malbě (což bylo mnohým dříve k smíchu), je to opravdu pocta. Paradoxně si myslím, že fotografie dlouhodobě trpí více než malba, fotografem dnes totiž může být každý. Ve skutečnosti je výjimečnější a možná i autentičtější vytvořit obraz, v němž můžete spojit několik různých prvků: nápaditost, skutečnost, něco, co pozorujete a něco, co jste viděli na televizní obrazovce nebo v kině. Skrz médium, kterým je barva, se toto všechno může spojit v jedno umělecké dílo. Popasovat se s různými podněty, které na nás působí neustále ze všech stran, je výzvou i pro samotného kurátora. Pro řadu umělců je dnes jejich plátno taková obrazovka. To je vcelku zajímavý vývoj. V dnešní době je běžné používat v ateliéru iPad nebo notebook místo skicáku. V tom spočívá výzva dnešní doby. Jak se smířit se skutečností, že se svět vyvíjí tak rychle? Umělci podle toho mění své způsoby tvorby a otázka pro nás zní… jak se s tím popasovat?
S kým byste v budoucnu ráda spolupracovala?
Moc ráda bych spolupracovala s Paulou Rego, to by bylo úžasné. Je to velmi zajímavá a významná portugalská malířka. Dále mě napadá americký malíř Eric Fischl. Ráda bych uspořádala výstavu s ním a s malířkou Caroline Walker. To by byla skvělá spolupráce. Když tak nad tím přemýšlím, ráda bych také znovu uspořádala výstavu malířek. Bylo by skvělé znovu pracovat s Kristinou Schuldt (jejíž obraz máme i na výstavě German Painting Now) i s dalšími malířkami. Pokud bych si mohla přát i nějaké umělce, kteří už bohužel nejsou naživu, obrovská čest by pro mě byla určitě spolupráce s Louise Bourgeois. To by bylo opravdu skvělé.
Autor: Jan Kudrna, Mira Macík, Šárka Nováková, Telegraph Gallery
