Jan Poupě si na poli českého výtvarného umění vybudoval stabilní pozici zejména díky geometrizované formě tradiční olejomalby. Tento rámec je však autor schopen uceleně překračovat, a to díky své intenzivní potřebě uměleckého experimentu, který stojí na začátku veškerých jeho projektů. Exaktní uchopení problematiky zkoumaných témat Jan velice často transformuje do konstrukční sochařské disciplíny, vědeckého pokusu, nebo zcela nových forem uměleckých experimentů. V tvorbě Jana Poupěte dominují zejména dvě témata, kterým se dlouhodobě věnuje a podrobuje je koncepční analýze: tím prvním je problematika fyzikálního jevu proudění, tím druhým fenomén reprezentace krajiny. Výstava Neuralscape připravená pro galerii Telegraph se věnuje zejména tématu druhému, tedy způsobu rozumění krajině, její zpětné interpretaci a jejímu vnímání.
Způsob reprezentace krajiny Jana Poupěte není ani mimetický, ani čistě abstrahující. Jedná se více o mentální dekonstrukci vnímání prostoru, která je následně přenesena na malířské plátno. Nástroje chápání prostoru, jako je perspektiva či měřítko, autor imaginativně ohýbá, rozkládá na prvočinitele, aby z nich následně vystavěl krajinu novou. V neuronové síti lidského mozku se nachází nekonečné množství spojení a proměnných, jak vytvářet nové interakce. K této mentální nekonečnosti poukazuje i tvorba Jana Poupěte, kterou prezentuje pomocí malířské, experimentální i site-specific umělecké disciplíny.
Při komplexním pohledu na tvou tvorbu si můžeme všimnout faktu, že jednotlivé obrazy tvoří vize nových, možná utopistických světů. Znamená pro tebe malířství možnost vytvářet vlastní svět, který vzniká podle zákonů tvé imaginace?
Částečně ano. Pravděpodobně v dětství mi sloužily obrazy jako vize místa, které bych třeba rád navštívil nebo kam bych utekl od reality. V období studií se pro mne staly obrazy jednotlivými úkoly, které měly posouvat mé uvažování a poznávání světa. Studium malby nebo kresby není učení se zobrazovat věci tak, aby vypadaly jako věci zobrazované, ale především učení se pozorovat charakter, stavbu, poměry a vztahy v prostoru a určování jejich důležitosti. Obrazy považuji za studie zpracovávající nějakou moji otázku. Pro mne je důležité, že chci znát výsledek. Chci vědět, jak to bude působit. Obrazy vnímám velmi komplexně, nikoli jako uzavřené světy, ale jako objekty v našem prostoru. Je důležité jejich umístění, místo a schopnost prostorem vést.
Nelze si nevšimnout vysoké úrovně rukodělné kvality tvých maleb, ke které ses musel dlouholetým drilem dopracovat. Věnoval ses někdy kontinuálně mimetické krajinomalbě?
Krajinomalba a plenérová tvorba prostupovala moji práci od dětství až po současnost. Je to jak skvělý způsob relaxace, tak zdroj poznání a inspirace. Dostanete se na místa, kam byste se jinak nepodívali, strávíte tam čas, který byste tam jinak nestrávili, a všimnete si věcí, kterých byste si jinak nevšimli. Čas strávený pozorováním je velmi důležitý.
Výstavu Neuralscape jsme koncipovali primárně z cyklu maleb Těžba prostoru, které znázorňují geometrizované fiktivní krajiny. Byla pro tebe tematizace krajiny primárním východiskem tvorby a dokázal bys říci, kdo tě inspiroval?
Hlavní inspirací pro mne bylo okolí. Změna, kterou nyní prochází krajina a města. Okamžik mezi starým a novým, chvíle obrovského potenciálu a očekávání. Základem všech obrazů je nakloněná rovina, stylizovaný pohled na krajinu z ptačí perspektivy. Do tohoto prostoru jsou potom vepsány různé geometrické situace. Charakteristický je právě pohled z výšky, který sám o sobě je pro mne symbolem naděje, poznání či povznesení. Pochází od snahy krajinu uchopit, pochopit. Je spojen s technologickým pokrokem v oblastech letectví a kosmonautiky. Ale přináší s sebou i znepokojující pocit zbavení se tajemství a odhalení či ztráty soukromí. Zde přímou inspiraci jiným umělcem asi nedokážu nyní najít, ale jinak obdivuji práce například: Franka Stelly, Jacoba Hashimota, Tonyho Cragga, Julie Mehretu, Jorinde Voigt, Jamese Turrela, Piera Luigi Nerviho nebo studia Pezo von Ellrichshausen.
Dokázal bys genealogicky vystopovat moment, kdy jsi ve své tvorbě začal inklinovat k abstraktní geometrii?
První náznaky se objevily v obrazech krajin městské periferie. Snažil jsem se tehdy odlišit způsob malby jednotlivých elementů. Zdůraznit například živelnost vegetace expresivnější malbou v kontrastu s exaktními plochami architektury, tvořenými pomocí maskovací pásky. Začínal jsem tak přiřazovat jednotlivým částem a procesům symbolické významy. Potřeboval jsem vyjádřit v obraze nějakým způsobem procesy, které nejsou vidět, ale přitom jsou důvodem, který krajinu formuje. To jsem dále rozvíjel v sérii Struktur, kde byl obraz důkladně naplánován dopředu a tím symbolicky odkazoval na plánování města i světa kolem nás. Tak se začaly objevovat první zcela geometrické kompozice. Později jsem do obrazů začal opět vracet prostor na základě různých mechanizmů konstruovaných perspektiv.
David Hockney, velké jméno světa výtvarné scény, vychází ve svých malbách zobrazujících krajinu zejména z fotografie. Ovlivňuje nějakým způsobem tvá díla fotografické myšlení?
Vůči fotografii se často vymezuji. Žijeme ve světě, kde se častěji setkáváme s fotografickou reprodukcí nežli s obrazy samotnými. Já se snažím, aby pohled na mé obrazy přinášel autentický zážitek. To, co je na mých obrazech nejzajímavější, není na fotografii reprodukovatelné. Velmi si zakládám na měřítku, zpracování materiálu, odlesku jednotlivých ploch. Věřím, že privilegium obrazu je, že byl vytvořen malířem, který nad ním má bezprostřední kontrolu a posléze je i tak konzumován divákem. Není zde žádný zprostředkovatel, který by mohl obraz zkreslit. Je tvořen „okem pro oko“. Ale také si uvědomuji, že fotografie je velmi fascinující obor. Technické možnosti zobrazování prostoru a manipulace pomocí fototechniky naprosto překonávají lidské fyziologické schopnosti, a to mne například inspiruje.
Tvá tvorba se neskládá výhradně z malby. Jsi autorem několika monumentálních objektů a site-specific instalací. Ve výstavě Neuralscape se nachází stěna s eliptickým otvorem dělící prostor galerie. Mohl bys nám říci více o důvodu této instalace?
Jedná se o přizpůsobení prostoru, aby odpovídal měřítku obrazů. Snažím se vytvořit prostor pro diváka tím, že uvažuji, odkud se na obrazy bude dívat, z jaké vzdálenosti a jak bude prostorem procházet. Zároveň je celkové rozvržení prostoru podřízeno jednotící geometrii, která se přímo dotýká geometrie obrazů. Dominantou výstavy je panoramaticky prohnutý obraz. Střed kružnice prohnutí se nachází ve středu prostoru.
Vím, že tě fascinuje létání, aerodynamika a proudění vzduchu. Jakým způsobem jsi našel vizuální klíč k převedení těchto témat do malby?
Všechno to spolu souvisí. V předchozích otázkách jsem se vyjadřoval o pohledu z ptačí perspektivy a uchopení krajiny nebo fotografie. Dalším inspiračním zdrojem jsou pro mne mapy, obzvláště meteorologické. Mapy, které nám odkrývají nějaké procesy v krajině nebo zobrazují aktuální situaci. Fascinuje mě, jak jsme z nich schopni číst prostor krajiny pomocí vizuálních domluvených znaků. Kladu si otázku, nakolik stejným způsobem vnímáme například perspektivu nebo i fotografii, kterou běžně pokládáme za zobrazení velmi podobné našemu přirozenému pohledu na svět.
