Proč ses ve svojí tvorbě začal zabývat konceptem hry? Jak ji definuješ?
Hru vnímám současně jako materiál i metodu. Stejně jako malíř používá barvy a tahy štětcem, aby vytvořil kompozici, moje práce vznikají prostřednictvím hry. Vše je to o pohybu a proměnách, jde o proces. Většina tradičních uměleckých děl je statická. Fetišizované objekty za sklem, chráněné před jakýmkoliv dotykem, pohybem nebo změnou. Máme dovolené je na sebe nechat působit jen zpovzdálí a na intelektuální úrovni. Já se snažím toto paradigma narušit. Věřím, že umění by v sobě mělo mít dynamiku – mělo by se samo hýbat a taky mít tu schopnost pohnout i s divákem. Fyzické zapojení přináší úplně jiný rozměr prožitku a poznání. Když zapojíme svoje tělo a smysly, naše chápání se prohlubuje. Mnoho galerijních prostorů bohužel redukuje návštěvníky na pasivní pozorovatele, jejichž pohled i myšlenky se pohybují jen v rámci úzkých mantinelů. Já se snažím ty mantinely odstranit, hra aktivuje tělo, podněcuje zvědavost a přináší nám nové způsoby přemýšlení.
Jak hru využíváš jako nástroj pro práci s publikem?
Hru beru jako prostředek k účasti, mění diváky ve spoluautory. V rámci svých projektů, jako jsou The Dough Portraits nebo The Island Parade zvu diváky, aby se sami zapojili. Mohou – obrazně i doslova – hníst, mačkat, tvarovat a podílet se na výsledném díle. Tím procesem spoluvytváření pak vzniká hlubší vztah k dílu. Statická malba na zdi jen těžko nabídne tak intimní zážitek. Hry jsou už ze svojí podstaty společenské. Lidé se do mých projektů často zapojují hromadně, v té interakci vidím radost, spontánnost a návrat k nějaké naší podstatě. Vytvářím bezpečné, absurdní, nebo humorné prostředí, kde je možné dát prostor zvídavosti a zkoušení. Moje umění všechny vítá a zve k zapojení, ne k tomu, aby jej interpretovali z dálky.
Jak se ti daří balancovat mezi strukturou a omezeními média, se kterým pracuješ, a svobodou, která je hře vlastní?
Každá hra má svá pravidla, která se ale mohou měnit. To je na hře tak krásné – je flexibilní, dovoluje nám přicházet s vlastními nápady a invencí. Sochařské prvky nebo konceptuální rámce v mojí praxi poskytují nějakou strukturu a podmínky. Jinak ale nechávám účastníky volně experimentovat a improvizovat. Vezměte si třeba nafukovací ostrovy nebo těsto použité v The Dough Portraits – nejsou to jen materiály, jsou to rekvizity ve hře, jejíž pravidla se neustále mění. Záměrně volím bláznivou až kýčovitou estetiku, abych zbořil hranice a povzbudil lidi, aby odhodili všechen stud. Můžete vypadat směšně, můžete selhat, smát se, zkoušet to znovu a znovu. Předsevzal jsem si, že chci, aby moje umění působilo na lidi otevřeně a lákavě, aniž by vyžadovalo jakoukoliv vážnost nebo předchozí znalosti a doufám, že se mi to daří.
Jakub Janovský, se kterým vystavuješ, pojímá koncept hry více abstraktně, zatímco ve tvém případě je více zakotvená ve fyzické interakci. Jak podle tebe materialita tvojí práce ovlivňuje to, jak lidé hru prožívají?
Jakub zachycuje hru vizuálně – maluje dětská hřiště, konvenčně definované prostory, kde si kdysi někdo hrál, nebo mohl hrát. V jeho přístupu vidím určitý poetický odstup. Oproti tomu moje práce hru nejen zobrazují, ale přímo vyžadují. Vytvářím prostory a situace, které samy o sobě fungují jako hřiště nebo prostředí pro interakci a společné tvoření. Svým způsobem divákům nabízím možnost si znovu vybudovat svůj vztah k umění. Při volbě materiálů a rekvizit nejde jen o estetiku, ale o strategii, jak z diváků udělat hráče.
Zdá se mi, že právě vaše tolik odlišné přístupy celou výstavu drží pohromadě mnohem silněji než jakákoliv na první pohled zřejmá podobnost. Jako by byla tak rozdílná umělecká díla umístěna do společného prostoru a vyzvána ke společné „hře“.
Přesně tak. Každý máme jinou povahu a jinou metodu, ale ten kontrast a tření vytvářejí něco nového, dialog, který je někdy harmonický, jindy provokující. Ale taková je hra – sdílený prostor, kde se věci vzájemně střetávají, posouvají a přizpůsobují. Nejde nám jen o to, abychom vystavili vlastní práci – testujeme hranice a vytváříme podmínky pro to, aby se stalo něco nepředvídatelného. A to celou výstavu udržuje při životě.
Jedním z ústředních prvků výstavy je dlouhá stěna pokrytá tvými nejnovějšími těstovými portréty, na kterých jsi zachytil významné české sběratele umění. Série The Dough Portraits byla od svého začátku v roce 2008 vystavena na významných místech po celém světě, na Benátském bienále, v muzeu KIASMA v Helsinkách, v Národní galerii v Kodani nebo na korejském Gwangju Biennale. Jak se tato nová série liší od těch předchozích?
Série The Collectors Dough Portraits je nová kapitola, která do stávajícího projektu přináší několik nových vrstev. Nejde jen o to, vyfotit člověka s těstem na hlavě. Jde tu o rozsáhlejší spolupráci mezi mnou a sběratelem, mezi sběratelem a dílem, se kterým pózuje, i mezi mnou a Jakubem Janovským a dalšími zapojenými umělci. Sběratelé zde figurují jako subjekty i interpreti. Snímky parafrázují klasickou výstavní dokumentaci, kde divák stojí před uměleckým dílem. S tvářemi zakrytými těstem ale sběratelé přestávají být pouhými diváky, jejich anonymita z nich dělá symbolické postavy, které stírají hranice mezi pozorovatelem a sledovaným předmětem. Je to performativní gesto, které vytváří nový význam. Na některých portrétech jsou poetická nebo někdy až divadelní gesta. Třeba Pavlína Pudil v ruce drží objekt z usušené zeleniny s vyřezaným obličejem, zatímco její vlastní tvář zůstává skryta. Roman Pilíšek a jeho žena Sylva pózují se skleněnou lebkou coby nezaměnitelným mementem mori. Janis Sidovský si vybral malbu dítěte bez tváře od Jakuba Janovského, ve kterém se odráží téma neznámé identity a spojení mojí a Jakubovy práce. Reflektivní zvrat přináší portrét Roberta Runtáka, který pózuje s dílem Elliptic Touchdown – mou prací z roku 1999, kde jsem úplně poprvé využil těsto a která celé sérii těstových portrétů předcházela. Jakub Kodl jako postava s hlavou z těsta konfrontuje „hlavu“ artyčoku na malbě Emila Filly. Každý z portrétů vybízí k metaforické interpretaci, ať už hravé, nebo vážnější. Samotný materiál – měkké těsto – také vstupuje do vizuálního a konceptuálního dialogu s vybranými uměleckými díly. Například Petr Pudil stojí před sádrovým reliéfem; těsto i sádra vypadají barevně podobně, jedno je však tvárné a pomíjivé, zatímco druhé je pevné a trvalé. Je to konverzace materiálů, která mluví za vše. Další zúčastnění, třeba Barbora Půlpánová, boří hranice mezi člověkem a zvířetem, skutečností a malbou. Zvláště vynikají portréty lidí z Telegraph Gallery a obyvatel Olomouce, kteří často zaujímali expresivní, až divadelní pózy. Někteří z nich si na focení vybrali zvláštní outfity, které výsledným portrétům dodávají barvu, vtip a slavnostní náladu, která dotváří jejich participativní rovinu.
A pak jsou tu nafukovací ostrovy, které v prostoru galerie vytváří hravou, téměř až surrealistickou atmosféru. Jakou roli na výstavě hrají?
Nafukovací ostrovy jsou symbolem mého dlouhodobého zkoumání pohyblivých a adaptabilních prostorů. V galerii mají stabilní pozici – jeden z nich vybízí k posezení při sledování filmu The Island, další je opřený o zeď a návštěvníci pod ním mohou procházet. Nikdy však nejsou úplně statické. Jsou připraveny k pohybu, k zapojení, k aktivaci. S jedním z ostrovů už vlastně interaguje Jakubova socha chlapce, který si kreslí pastelkami. Je to asi to nejpřirozenější propojení našich dvou děl z celé výstavy. Dva různé sochařské přístupy společně vytvářejí svébytné, časově omezené site – specific dílo. Ve filmu diváci sledují ostrov, jak putuje krajinami po celém světě – plave v moři, jede na střeše tuk – tuku, nesou ho přes pláž nebo školní dvůr. Dokonce vzlétá nad solné jezero a písečné duny. Tyto obrazy fungují jako metafory pro komunitu, pohyb a transformaci a zároveň odkazují na globální oteplování, proměnu krajiny a problémy spojené s migrací. Ostrovy cestují po světě a hledají nový ekosystém, ve kterém se budou cítit jako doma, ale ani na jedno z těch mnoha míst, kam se dostanou, nějak nezapadají. V galerii ostrovy nabízí návštěvníkům místo k odpočinku i výchozí bod – jsou další pozvánkou k tomu, aby se stali součástí příběhu díla. Aby se nalodili, prošli kolem nebo snili o tom, kam budou ostrovy cestovat dál.
Kterými tématy nebo projekty, mimo výstavu Game Owner, se v současnosti zabýváš a kam plánuješ svou tvorbu posouvat do budoucna?
V hlavě mám momentálně několik nápadů – některé navazují na stávající projekty, jiné jsou úplně nové. Jedním z projektů, ke kterým bych se rád vrátil, je The Human Cannonball Painting. Zrealizoval jsem ho zatím jen jednou, teď si ho představuji ve velkolepém prostředí – například jako přelet nad Canal Grande v Benátkách nebo v Turbínové hale v Tate Modern v Londýně. Také nádvoří MoMA PS1 v New Yorku nebo Museum Tinguely v Basileji by bylo ideální prostředí. Uvažuji také o závěrečné kapitole projektu Inflatable Island. Zaslouží si velkou prezentaci, která shrne jejich světové putování. Slavnostní finále, které udělá tečku za jejich celosvětovým putováním. Úplně nový směr, který mě momentálně nadchnul, je výroba nafukovacích replik ikonických soch od umělců jako Michelangelo, Henry Moore, Picasso, Dubuffet, Niki de Saint Phalle nebo Yayoi Kusama. Tyto nafukovací verze by mohly být součástí her, průvodů a podněcovaly by k fyzické interakci návštěvníky muzeí. Je to cesta, jak dostat hravým způsobem historická mistrovská díla do současného kontextu. Také sním o tom, že vytvořím Spiral Cloud nad Spiral Jetty Roberta Smithsona – malé letadlo by na obloze vytvořilo kondenzační stopu ve tvaru spirály – vzniklo by propojení land art s pomíjivou performancí. Můj další ambiciózní koncept je udělat z dánského pavilonu na Benátském bienále ve středověký hrad, kde by hlavní roli hrálo publikum. Celé by to vyvrcholilo radostným vystřelením květin z děl přes hradby. Byl by to takový poetický a hravý akt znovuzískání prostoru skrze něco krásného. Pracuji také na veřejných zakázkách ve školách a jiných veřejných prostorách, v interiérech i exteriérech. Ve středu mého zájmu ale vždy zůstává myšlenka umění jako zkušenosti – něčeho co můžeme prožít, sdílet a neustále přetvářet.
