Dante Daniel Hartl (*1994) je vizuální umělec se svébytným postkonceptuálním přístupem. Ačkoliv studoval v ateliéru Malby na pražské UMPRUM, jeho tvorba je charakteristická spíše prostorovými objekty, experimentováním s netypickými materiály a jejich vlastnostmi. Často pracuje v sériích, ve kterých klade důraz na silný myšlenkový základ, protkaný nádechem dekadence a pro něj typickým černým humorem. Záměrná provokace je pro autora nástrojem, jak okamžitě získat pozornost diváka. Otevírá tak dveře hlouběji do příběhů jednotlivých děl, ve kterých jako by obnažoval realitu od povrchnosti a přetvářky. Poukazuje tak na skutečnost, že vše není takové, jaké se mnohdy snaží být. Dantova umělecká reflexe je vystavěna na bázi široké škály tematických motivů a nesporné odvaze překračovat konvence i hranice běžného výtvarného počínání. Do svých uměleckých procesů aplikuje readymade, a tudíž svá díla tvoří i z pečlivě selektovaných, ale již existujících předmětů i artefaktů.
Ve tvém umění hraje klíčovou roli provokace a černý humor. Jak vybíráš témata a motivy pro svá díla?
Nebylo to okamžité, ale v jisté fázi života jsem sám sobě v umění dovolil vše, co není mimo moji morálku. Řekl jsem si, že se nezaleknu ničeho, pokud budu naprosto věřit v kvalitu onoho díla, a to i za cenu, že mě třeba někdo bude považovat za blázna. Ale jak řekl Dalí, rozdíl mezi mnou a bláznem je, že já nejsem blázen. (smích) Je mi vlastně smutno, když vidím, jak málo umělců je skutečně svobodných a dávají přednost tomu, hrát tu hru raději bezpečně. Kdo jiný má být ve společnosti svobodný, než umělci? Černý humor je pro mě symbolem svobody slova. Pokud se ve společnosti začne omezovat umění a humor, jde to všechno rychle do háje. I proto je důležité to neustále pokoušet a připomínat. Provokace v umění mi přijde jako elementární složka, protože ve finále to znamená, že je něco zajímavého. To nejzajímavější se skoro nikdy neděje na půli cesty. Ale musí se to dělat se stylem. Je to dobrý způsob, jak k sobě přilákat diváka a získat si jeho pozornost, pak mu ale umělec musí říci i něco dalšího, jinak to dílo selhává. Přijde mi taky strašně alibistické, jak se někteří umělci, kteří očividně chtějí provokovat, potom k tomu nepřiznají a dělají, jako by se to stalo skoro omylem. Je tu navíc další věc, která se týká provokativních děl – je to prostě strašná zábava je vyrábět. Miluji ale i naprosto neškodná díla, která třeba jenom upozorňují na nějaký malý jev vypozorovaný z každodenního života. Myslím si navíc, že i dekorativnost a krása jsou dostatečné důvody, proč něco vytvořit.
Jaká je tvoje osobní interpretace dekadence? Jaký smysl vidíš v jejím zkoumání v kontextu současného světa?
Dekadence je tak nadužívaný pojem, že mě vlastně už úplně odrazuje. Dekadentní může být úplně všechno, třeba příliš přeplněný chlebíček. Zkoumání a definování dekadence přenechávám spíše jiným. Každodenní život je v ní tak ponořený, že už ji skoro nevnímáme. Zajímavé ale je, jak moc nás to najednou bolí, když jsme v ní na chvíli omezeni.
Ve tvé tvorbě je mnoho různých výtvarných technik a stylů. Vytváříš takto odlišná díla simultánně, nebo spíše v obdobích?
Ve své práci mám dvě základní polohy: jednu více pop artovou a druhou více melancholickou. Tu druhou jsem předvedl například předloni v rámci Festivalu současného umění Prostějov, a mix obou poloh byl k vidění v (A)void Gallery na pražské náplavce, kde jsem během října prezentoval výstavu s názvem ZLO. Ta velká odlišnost mezi jednotlivými díly je následkem toho, že jsem si dovolil vytvořit jakékoliv dílo, kterému věřím. Moc nepřemýšlím nad tím, jak zapadne mezi má ostatní díla. To, že mají stejného autora, vytvoří kontext tak jako tak. Na první pohled by mé portfolio mohlo působit jako práce více autorů, ale zkušenější oko mezi díly, myslím, najde spojitost. Já sám se si pro sebe zvolil ten nejtěžší přístup, kdy na sebe většina děl nenavazuje, takže musím neustále vymýšlet nové koncepty. Nemyslím ale, že by každý umělec měl cítit povinnost tako postupovat. Obdivuji třeba maniakální obsesi Ona Kawary, na jeho další výstavu bych se ale asi moc netrpělivě neklepal. (smích) Existuje rozdíl mezi tím, když narazíte na nového umělce a jste zaplaveni jeho celoživotní tvorbou, a tím, když ho sledujete už delší dobu. V tom prvním případě se na vás vysype jeho celoživotní práce a jste ponořeni do jeho světa. Když jste s tvorbou nějakého umělce obeznámeni už delší dobu, máte naopak tendenci posuzovat každé jeho nově vzniklé dílo samostatně a mnohem kritičtěji. To, co dříve působilo jako lavina nápadů, může pak vyvolávat dojem opakování se nebo „vykrádaní sebe sama“ – to je termín, který nesnáším.
Jak vybíráš názvy svých děl?
Když se podívám na názvy svých děl z doby, kdy jsem byl na vysoké škole, je znát, že jde o práci mladšího umělce. Je z nich cítit určitá osudovost a přehnaný pocit vlastní důležitosti. V současné době je mi bližší úplně opačný přístup – pojmenovávám díla suchým nebo až popisným způsobem. Dělá to tak například Jordan Wolfson, který svá nejslavnější díla pojmenovává stylem „Female Figure“ nebo „Body Scuplture“. Přitom mají k nudě daleko. Myslím si, že čím je dílo silnější, tím méně potřebuje pomoci názvem. Snaha pojmenovávat silné dílo silným názvem, což často vyžaduje nějaký twist, může dílu akorát uškodit. Tento postup jsem použil u svojí vitráže, která vyobrazuje ultrazvukový snímek dítěte, se kterým jsme poté šli na interrupci. Rozhodl jsem se nechat ji beze jména, což nikdy nedělám, protože i to dítě zůstalo nepojmenované.
Studoval jsi v ateliéru Malby na pražské UMPRUM. Jaký dopad měla akademická zkušenost na tvoji současnou tvorbu?
Ještě před UMPRUM jsem tři roky studoval na Art & Design Institutu. Celkově těch sedm let na uměleckých vysokých školách pro mě bylo neuvěřitelně prospěšných. Dělat umění bez škol je určitě možné, ale ten tvrdý náraz, který vás čeká v prváku, je k nezaplacení. Sám jsem takhle vyřadil asi polovinu věcí ze svého portfolia. Je ale pravda, že mi v prvním ročníku na UMPRUM říkali, že tam chodím trochu zbytečně, protože jsem stejně nikoho moc neposlouchal. Důležité podle mě je, zamyslet se nad výtkami ke svojí práci, ale nakonec si to stejně udělat po svém. Člověk by se zároveň neměl nechat strhnout davem, který na uměleckých školách často přemýšlí dost unifikovaně. Velmi oceňuji, jakou svobodu jsme na UMPRUM ohledně vlastní práce měli. Nedostávali jsme žádná zadání, protože po škole je nám taky nikdo dávat nebude. Na Art & Design Institutu to probíhalo trochu jinak – například s Milošem Šejnem jsme v ateliéru prováděli různé aktivity, dal nám třeba za úkol hodinu v kuse se dívat na svůj odraz v zrcadle.
V Telegraph Gallery jsi v říjnu dělal komentovanou prohlídku aktuální výstavou Flotsam & Jetsam britského umělce Jakea Chapmana. Ten byl společně se svým bratrem Dinosem součástí slavné umělecké skupiny Young British Artists, která budila rozruch kritikou společenských hodnot a provokací spojenou s odkazy na historické události. Jaký vliv na tebe měla tvorba YBAs, ať už z hlediska estetiky, nebo témat?
YBAs jsou pro mě tak zásadní, že si v podstatě neumím představit, jak by můj život vypadal, kdyby neexistovali. Když mi bylo 16 nebo 17 let, začal jsem se více zajímat o svět současného umění, který mě přitahoval svou zdánlivou nekonečností. YBAs byli první umělci, kteří mě naprosto nadchli a doteď patří k mojí nejoblíbenější části dějin umění. Určující pro mě bylo, že jsem si podobně jako hudebníci díky punku, řekl, že tohle zvládnu taky. Částečně to bylo i proto, že jejich umění nebylo tolik založené na řemesle, ale spíše na idejích. Měl jsem pocit, že jim rozumím, že bych řešil stejné estetické i praktické problémy podobně. Například práce v sériích, kterou dělám dodnes. Jejich doba byla velmi odlišná od té naší – nebyl internet a v televizi bylo pár kanálů, takže když jste se stali slavnými, byli jste opravdu slavní. Dnes má na Instagramu kdejaká instruktorka jógy milion sledujících, a přesto je v reálném životě skoro anonymní.
Jaký byl tvůj první dojem z výstavy a které momenty nebo díla tě nejvíce zaujaly?
Jsem za tuto výstavu ohromně rád, a o to více mě potěšila nabídka udělat komentovanou prohlídku následovanou představením vlastní práce a workshopem. Výstava je skvělá a splňuje všechny charakteristické znaky práce Chapmanů, především jejich ohromný cynismus s přichutí antihumanismu. Vynikají zde díla, která se tváří jako africká, přitom je ale v Londýně vyřezal nebo na Amazonu zakoupil sám autor. Chapman říká, že jsou to „vosičky, které se tváří jako vosy“ – vypadají důležitě a plné významů, ale ve skutečnosti jsou naprosto prázdné. Mými největšími favority na výstavě jsou velký obraz dítěte narozeného narkomance se žertovným názvem Autoportrét a dílo Accelerate or Die, které je ústředním dílem celé výstavy – jsou to dvě figuríny sedící v autě, odsouzené k opakující se sebevraždě výfukovými plyny. Odkazuje na stejnojmenný Chapmanův dokumentární film o akceleracionismu, který určitě doporučuji zhlédnout. Pobavilo mě taky použití plastového brčka jako symbolu zla, novodobé svastiky. Politické klima ve světě se velmi posunulo, a tak podobně kontroverzní, ale geniální umělci jako Chapmani musí stále více a více spoléhat na soukromé instituce. Jsem rád, že zrovna u nás se pro ně najde podpora.
Existují konkrétní díla Chapman Brothers, která tě inspirovala při vlastní tvorbě?
Inspiruje mě celkově to, co v umění znamenají a co reprezentují. Přímou korelaci mezi nějakým svým konkrétním dílem a jejich bych ale asi nenašel. Nejvíce mě láká jejich obrazoborectví, tedy znesvěcování cizích obrazů. Obávám se ale, že v tomto směru je jejich malování na originální obrazy Adolfa Hitlera nepřekonatelné. Nic lepšího už v tomto žánru nevymyslíte, je to absolutní verze sebe sama. To je výhoda starších umělců – spoustu věcí si stihli zabrat pro sebe, a mladší umělci pak musím kličkovat mezi tím, co už je někým obsazené, a co ještě ne. A takhle to pokračuje dál a dál. Hodně mě inspirovalo osobní setkání se samotným Jakem, poprvé jsme se potkali na diskuzi o Kafkovi v DOXu, do té doby jsme se znali jen trochu přes Instagram. Spolu s dalšími jsme hodně pili, skončili v Crossu a musím říct, že tak energetický večírek jsem dlouho nezažil. S Jakem jsme se kromě konverzace i různě provokovali, a nakonec jsme se i poprali. Jake mi dával pěstmi, kde mohl, a já se zaklínil o sedačku, chránil si obličej lokty a na oplátku jsem ho kopal, kde se dalo. Po chvíli jsme přestali a podali si ruce, takže všechno v pohodě. Říká se „nepotkávejte své hrdiny“, ale musím říct, že v tomhle případě to neplatilo, a svým způsobem se nemohlo stát nic lepšího! (smích) Nakonec jsme skončili u Kintery v ateliéru, kde to taky byla pecka. Žil jsem z toho večera ještě týden.
