Karel Malich (1924–2019) vyrůstal v obci Holice ve východních Čechách, jejíž okolní krajina sehrála v jeho budoucí tvorbě významnou roli. Studoval výtvarnou výchovu a estetiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a poté grafickou speciálku na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho ranná tvorba bývá řazena do proudu neokonstruktivismu či „nové citlivosti“. Byl jedním ze zakládajících členů skupiny Křižovatka, která prosazovala objektivní tendence založené na univerzálních matematických, geometrických a fyzikálních zákonech. V tomto duchu vytvořil řadu děl, v nichž zkoumal vztahy linií, barev a forem v prostoru. Jeho cílem ale nebyla čistota výrazu oproštěného od subjektivních vjemů – do svých abstraktních kompozic přetavoval obrazy reálné krajiny i své niterné pocity, často přesahující smyslovou empirii.
Zlomem v jeho životě i tvorbě se v polovině sedmdesátých let stal hluboký zážitek vnitřního světla; který sám popisoval jako příval světelné energie procházející jeho tělem. Tato zkušenost se pak mnohokráte opakovala a zásadně ovlivnila jeho další tvorbu. Malich se začal intenzivně zabývat zobrazením limitů svého já a transcendentních přesahů svých prožitků a svého bytí. V sedmdesátých letech tak vedle reliéfů vytvářel především odhmotněné trojrozměrné drátěné objekty volně zavěšené v prostoru, jejichž konstrukce byla zprvu spojována provázky, později dráty svařoval. Pokoušel se v nich zachytit energetické a světelné děje v krajině, v ateliéru, za hospodským stolem, ale i ve vesmíru (objekty Energie, Světlo, Uviděl jsem to, Krajina s věčnem a další), ztvárnit prožitek vnitřního světla, průniky prostorových vrstev a hraniční existenciální stavy (objekty Vnitřní světlo, Trhlina v prostoru). Malichovu práci Krajina s věčnem z let 1979–1983 označují teoretici za jednu z nejdůležitějších plastik českého umění 20. století. Zmíněná témata se souběžně objevovala v autorových kresbách tužkou, pastózní hmotou temperových barev a především pastelem, jehož zářivé barvy v jeho díle od devadesátých let dominují. Unikátní pozici zaujímá cyklus kreseb z roku 1996, v nichž zaznamenal umírání milované matky. V symbolických abstraktních výjevech zachytil osvobozování její duše z fyzického těla.
Osobitým uměleckým přístupem obohaceným o vlastní niternou zkušenost uchopil věčnou otázku o skutečné lidské podstatě v rámci duality hmoty a ducha. V jeho pohledu zevnitř ven se předmětný svět stává fikcí, přeludem a pochopení jednoty s kosmem znamená pro člověka opravdové sebeuvědomění. Karel Malich je považován za vizionáře nového zobrazování, které se stalo nosnou linií českého umění druhé poloviny dvacátého století.
