Každá umělecká sbírka má svá specifika, preference a exponované momenty, které někdy méně a jindy více ilustrují svého majitele. U opravdu velkých sbírek, které mají ambici dokumentovat scénu posledních mnoha desítek let, je klíč k jejich čtení kombinovaný. Na straně jedné je otisk a vizuální preference majitele potlačená šíří a rozmanitostí, avšak na straně druhé jsou čitelnost a očekávání toho, co ve sbírce nalezneme, poměrně jasné. Důraz je (a musí být) kladen na zásadní etapy domácí scény.
V zásadě každé z našich exponovaných období má své typické zvláštnosti, ať už domácí nebo přeshraniční. Osmdesátá léta, která jsou ve Sbírce Roberta Runtáka cíleně budována od roku 2013, mají několik dějinných specifik. K základnímu uchopení dekády dost možná postačí charakteristika v podobě střetu dvou proudů. Na straně jedné dobíhají vizuální vlivy a kódy zejména šedesátých let v tvorbě Aleše Veselého, Josefa Jíry, Otakara Slavíka, Zbyška Siona, Bedřicha Dlouhého, Květy Válové a v osobitém podání Adrieny Šimotové, oproti nimž vyvstává nová generace autorů skupiny Tvrdohlaví, doplněná o generační, formálně i obsahově příbuzné autory, jakými byli Martin Mainer, Daniel Balabán, Tomáš Císařovský, Vladimír Skrepl a další. V komplexnějším pohledu na dobový celek je však patrný konzistentní meziproud, který svou kvalitou a čitelností (v pozitivním slova smyslu) je pro část publika tím skutečně autentickým obdobím osmdesátek. Jde zejména o autory, jako jsou Michael Rittstein nebo Jiří Načeradský a jeho o generaci mladšího následovníka Richarda Konvičku. Zejména první dvojice jmenovaných využívá přirozenou vizuální zkušenost minulé, a Načeradský dokonce předminulé, dekády, kterou transformuje pomocí nové energie do obrazů, jež se vymykají tehdejším zvyklostem a proudu. Oba autoři byli natolik zralí, že mohli reflektovat životní zkušenost a zároveň stále předávat silnou energii vlastního já do plochy obrazu. Vznikly tak obrazy, které, ač měly v určitých jmenovatelích příbuznost s autory v okolních státech na západ od nás, byly autonomní, a především vysoce osobitou výpovědí, jež historicky a geograficky reflektovala podstatu osmdesátých let.
Když se však vrátíme zpět k hlavnímu proudu doby, a to k nové generaci mladých malířů zejména druhé poloviny dekády, nejsme jen v tehdejší aktuální přítomnosti, ale jde také o předstupeň hlavního vizuálního vnímání a jazyka minimálně do roku 1995. Druhá polovina osmdesátých let byla primárně založena na dvou pilířích. Na transformaci evropské malby, zejména italské transavantgardy a částečně německé Neue Wilde. Koneckonců Itálie a částečně i Německo byly zeměmi, které záhy po listopadu 1989 vystavovaly tuto generaci autorů nejčastěji. Druhý pomyslný pilíř, na kterém je založena profilace této generace, je abstraktní a nehmotný. Skládá se z několika momentů. Jde o odvahu, která se projevila mimo jiné v sérii akcí – výstav s názvem Konfrontace (I. –VI. v letech 1984–1987, kterých se však účastnila širší platforma autorů nejen této poslední aktuální generace). Jednalo se o potřebu něco změnit, a především šlo o narůstající vědomí toho, že stav a situace v tehdejší společnosti se stávají neudržitelné. Jak s oblibou říkávám „doba byla těhotná“ (s dovolením převzato od mého kamaráda Ctirada Janečky) a vznikala v ní „těhotná malba“. Celé toto komplexní vědomí, dopované energií poměrně velké skupiny umělců, vytvořilo specifické a stěží opakovatelné „flow“, které autoři dokázali více či méně transformovat do svých děl. Každopádně vzniklo nezaměnitelné vizuálně dlouhé desetiletí. Čas, ve kterém se střetly jazyky, přístupy, pojetí a osobnosti, které nesly myšlenku a vizuální kulturu z poměrně dávné minulosti do tohoto zmíněného času.
Osmdesátá léta jsou pro mě unikátním výsekem poválečných dějin umění. Symbolicky začínají v roce 1978 na Mikrobiologickém ústavu AV v Praze u příležitosti jedné z prvních novodobých Konfrontací a končí určitým vyčerpáním autentického potenciálu, odvahy a zejména razantní změnou prostředí v roce 1995. Zhruba tehdy pomalu začínají takzvaná nultá léta české malby a umění vůbec.
