Jsi umělec, pedagog, jednatel foto studia Flusser, moderátor podcastu a vášnivý cyklista. Kdo ještě je Petr Dub a jak se u tebe všechny tyto roviny doplňují?
Pro začátek je třeba říct, že osobně mezi jednotlivými kategoriemi nutně nevnímám dělící čáry. S uměním je můj život spojený posledních dvacet let. Působit na AVU mi přijde jako přirozená životní fáze ohledávání toho, co dohoda o umění ve skutečnosti znamená mimo rámec individuálního autorského myšlení, a z podobných důvodů jsem nakonec pět let vedl i Spolek Skutek. V podcastu se snažím mluvit o tématech, na které při výuce nezbývá příliš prostoru, ale jsou nedílnou součástí uměleckého provozu. Naopak Studio Flusser mne vrací z akademických výšin (či spíše z elitní izolace) na zem, protože našimi klienty jsou převážně velká architektonická studia, založená na skutečné nutnosti mezioborové spolupráce, která v umění přes všemožné proklamace příliš nekvete. V kostce, nejsem zrovna vzorem skromnosti, ale stále se chci učit a růst, což relativizuje minimálně můj vztah k cyklistice, protože ráno mi trvá dvě hodiny, než se nakonec přemluvím na kolo nasednout. Okolí mne má za workoholika, ale možná jsem docela líný člověk, který má strach, že když se zastaví, jeho svět se rozpadne. Současně platí, že moje stories na Instagramu nutně neopisují celý můj život.
Tvoje nejnovější série má název Memy a totemy. Jaké téma v ní zpracováváš?
Memy a totemy jsou především o příslušnostech k jazyku různých sociálních bublin, o zahlcení informacemi a vytváření navazujících symbolických zkratek. V kariéře se cítím, podobně jako řada mých vrstevníků, stát kdesi uprostřed života. Zpátky jít nejde a vepředu je značně rozostřeno, nebo ještě hůře – příliš jasno. K podobnému zjištění docházím pravidelně v různých intervalech let, kdy ve své práci příliš ovládnu specifickou uměleckou formu, návazně propadnu panice z možného manýrismu a přehodím desku. Člověk ale nakonec vždy narazí sám na sebe a vlastní limity. Ve stejný moment mne dnes fascinuje mizení uměleckého kánonu, na kterém jsem jako student vyrůstal. Často přemýšlím o tom, jak jeho fundament zprostředkovat našim studentům/studentkám nebo jednoduše i lidem, kteří mají o umění zájem. Mezi tím, jakým způsobem nabírala zkušenost moje generace, a tím, co formuje myšlení zoomerů nebo generace alfa, zeje slušná propast. Pouze pro pořádek. Nemluvím o generačním konfliktu, ale především o zjevném přesunu pozornosti z kamenných galerií do virtuálního vesmíru bezbřehého internetu. Osobně změnu vnímám pro umění jako značně problematickou, ale beru ji za danost, se kterou se musíme všichni naučit pracovat.
Díla ze série Memy a totemy nesou názvy jako Pohřební radost, Hluboké selfíčko nebo Nakonec šťastná smrt? Je v tvé tvorbě důležitá nadsázka a ironie? A jak může název pomoci divákovi ve čtení díla?
Původ celého cyklu pochází z doby, kdy jsem četl román Neila Gaimana American Gods. Fascinovala mne ona metafora souboje o nadvládu nad světem. Na jedné straně stojí Ódin – poněkud vyšumělý reprezentant starých bohů, na straně druhé nová božstva jako technologie, média nebo globalizace. Ódin je jasně za zenitem, tak trochu podrazák, a navíc vede souboj, který nelze vyhrát. Přesto zůstávají sympatie čtenáře na jeho straně. Myslím, že kniha je krásnou metaforu toho, jak se jako lidi příliš neměníme, inklinujeme ke starým pořádkům či bezpečí, zatímco to, co nás skutečně děsí, jsou změny a z nich navazující nejistoty. Podobný spor pochopitelně probíhá i v instituci umění, navíc s tím paradoxem, že umění obsahuje automaticky očekávání inovace, ale ve stejný moment platí, že příliš nových pravd o světě už v umění najít nelze. Oproti optickému zdání se nemění umění samo, ale především jeho status a jazyk, kterým o něm mluvíme. A pokud jde o ironii, nejbližší je mi proto ona sokratovská, která předstírá neznalost a stále se ptá, zdali naše truismy stále platí. Ve věci názvu díla jsem přesvědčený,
že pokud u díla absentuje, je dílo vydáno napospas nebezpečné možnosti misinterpretace. John Berger navíc tvrdí, že představa nevinného přistupování k obrazům, může zákonitě vést k setrvání v nevědomí. Ve stejný moment si uvědomuji, že zakládám na protimluv, protože se většinu svých děl snažím programovat tak, aby je alespoň do určité míry bylo možné vnímat čistě přes smyslový zážitek a bez znalosti kontextu jejich vzniku. Vlastně mne ona ambivalence mezi oběma hodnotami dlouhodobě fascinuje.
Vedeš ateliér malby na Akademii výtvarných umění v Praze. Co považuješ za klíčové při práci s mladými lidmi a jaký přístup se ve výuce snažíš uplatňovat?
Malbu 4 vedeme s Markem Medunou od roku 2018. Na začátku jsme měli pedagogicky jasno především v tom, že jsme chtěli působit jako diskurzivní dvojice. To byl ale pro tehdejší AVU vedenou rektorem Tomášem Vaňkem – i přes všudypřítomný diskurz o alternativách k mistrovským ateliérům – nepřekročitelný problém, a to nejen pro naši dvojici. Prosadit formální změnu přes fakticky neexistující legislativní překážky nám trvalo více jak dva roky, ale princip našeho působení uvnitř ateliéru se nezměnil. Věříme na pluralitu uměleckých přístupů, věcnou kritiku a obyčejný pojem – práce. I proto dnes vedeme ateliér, který je jak svým složením, tak založením, velmi pestrý. Nejmladšímu studentovi u nás je dvacet let, nejstarší studentce čtyřicet tři. Ten první se zajímá o abstraktní malbu a paralelně studuje filozofii, jeho spolužačka maluje výhradně realisticky, zatímco několik let pracuje pro Armádu spásy. Oba jsou dobrým příkladem toho, že klíčem k výběru do M4 jsou vedle komplikované kategorie talentu především vlastní dispozice a předpoklad poctivé práce. Dominanta naší výuky spočívá v tom, že se snažíme co nejvíce inspirovat a probouzet nadšení v jednotlivcích, přičemž jejich přirozené vlastnosti, pohled na umění či dokonce politické přesvědčení ponecháváme plně na jejich vlastním rozhodnutí. Myslím, že jsme mnohem více lodivodové, kteří pomáhají projíždět neznámými vodami, nežli kormidelníci, kteří určují směr. Navíc si uvědomujeme, že nepřijímáme výhradně do „našeho“ ateliéru, ale do širokého společenství umění, což je dost docela otravná odpovědnost, protože na škole by mělo studovat řádově více lidí, klidně i fatálně selhat, ale najít opravdové odpovědi především pro sebe samotné. AVU je ovšem stále exkluzivní klub s přepážkami oddělujícími jednotlivé ateliéry, obory a přístupy, což se do velké míry ukazuje i na aktuálně probíhající krizi spojené s (ne)odvoláním bývalé rektorky Marie Topolčanské.
Váš ateliér se objevil v dokumentu Adély Komrzý a Tomáše Bojara Zkouška umění, který vzbudil u širší veřejnosti kritiku výtvarného vzdělávání. Jak tě osobně ovlivnila účast v dokumentu a myslíš, že pro AVU to byl krok správným směrem?
Začnu od konce. Kdyby AVU dokument točila v rámci tehdejších prostředků, vzniklo by nejpravděpodobněji šestihodinové introvertní dílo, které by bylo v lepším případě srozumitelné hrstce insiderů, ale především by těžko překročilo mediální hranice Artalku. Dále je třeba dodat, že Adéla s Tomášem natočili autorskou výpověď o tom, co je na škole nejvíce zaujalo, nikoliv nutně objektivně všeobjímající dokument o AVU. Celý projekt vzbudil tak silnou odezvu zejména díky tomu, že kamera a zvolený střih zdůraznily určité místo na mapě umění, ale možná ještě významněji upozornily na zcela běžné lidské konfrontace v situacích, kdy se všichni nějakým způsobem vyrovnáváme s institucionálními strukturami, jež jsou neoddělitelnou součástí
i současného umění. Dobře si uvědomuji, že může jít o obraz hraničně intimní a bodavý už jenom proto, že pozice uchazečů, pedagogů, a zaměstnanců školy jsou odlišné, ale právě v oné lidské interakci s něčím natolik imaginárním, jako je pojem vysokého umění, vidím nejdůležitější hodnotu celého filmu. Nakonec ironie, trapnost nebo i neřízené moralizování byly spojené například i s dílem Václava Havla, kterého často především personifikujeme, a podobně jako Zkoušku umění, vnímáme v superlativech černá/bílá. Havel nebyl prototypem akčního hrdiny, ale jistě mu nelze upřít pozici výjimečného společenského glosátora své doby. Přijde mi, že s rolí pedagoga a do značné míry tedy i s rolí veřejně mluvící hlavy, je nutně spojena nejen odpovídající míra odpovědnosti, ale i nezbytná dávka otevřenosti. Ta může být příležitostně nekomfortní, ale patří k úskalím, která na škole a v rámci oboru nelze nijak obejít. O to více, jakým způsobem film nakonec rezonoval, považuji na škole za nesmírně důležité vzájemně pěstovat spíše více odvahy nežli pečující přecitlivělost zahleděnou do mýtu umělecké nedotknutelnosti, potažmo nezávislosti na světě za hranicemi akademie.
Od roku 2022 tvoříš podcast PO AVU, který se zabývá možnostmi, jak obstát na poli současného umění po studiu. Jak si užíváš tuto pro tebe novou roli a dá se vytvořit nějaký univerzální návod na úspěšnou kariéru umělce po absolvování školy?
PO AVU mne překvapivě baví podobně jako učení. Jde ale přece jen o odlišný, navíc nutně veřejnoprávní zvuk. Projekt se snažíme tematicky, obsahově a genderově balancovat tak, aby AVU věnovala pozornost tématům, která ze své podstaty obsahují osobní sdělení, ale v podstatě jsou univerzální zkušeností různých generací nebo uměleckých oborů zastoupených na škole i mimo ni. Osobně mi jde o to, aby byl podcast poučný, institucionálně sebekritický, ale současně by měl vysílat pozitivní signál dovnitř i navenek školy. Důležité je pro mne vědomí, že alumni obec nebo široké publikum AVU jsou mnohem širší útvary, nežli skupina čerstvých absolventů a absolventek, kterým je přirozeně věnována největší pozornost. A univerzální návod na úspěšnou kariéru umělce po absolvování školy? Nejsem si jistý, zdali něco podobného existuje už jenom proto, že pod pojmem úspěch si každý absolvent a absolventka představí něco docela jiného. A vlastně je to tak docela v pořádku. Za mne je na každý pád důležité mít umění rád a pokud by mne nenaplňovalo, být si to schopen přiznat, že se mám v životě věnovat něčemu jinému. Je skvělé, když se podobnou věc podaří někomu zodpovědět už v rámci studia, ale obávám se, že ta opravdová odpověď leží až v letech po škole. Podle mého názoru je klíčové pracovat s opravdovým nasazením a otevřeně se vystavovat možným konfrontacím, protože jinak hrozí, že člověk stráví roky v iluzi o sobě samém, což často vede k dusivé hořkosti nebo k urputné akademičnosti.
Kromě etablovaných umělců jako je Krištof Kintera a Kateřina Šedá zpovídáš také čerstvé absolventy. Jaký rozdíl vnímáš v přístupu těchto generací?
Zásadně se změnily především podmínky, ve kterých dnešní studentky a studenti studují a nastupují na scénu. Naše generace na scénu vstupovala zcela bez iluze toho, že se uměním někdy bude živit, jednoduše proto, že umělecký trh prakticky neexistoval. S provozem uměleckých institucí to nebyl žádný hit, a tak přirozeně vznikala řada alternativních prostor a projektů, které se dnes zdají být nemožné, nebo minimálně neudržitelné v čase. Velkým kolektivům jsme se v návaznosti na komunistickou můru spíše vyhýbali, než abychom jejich organizaci očekávali ze strany státu prostřednictvím grantů. Naše planeta byla mnohem špinavější, ale netrpěla klimatickou úzkostí. Slovníky byly méně korektní, punk více punk, pivo více pivo a terpentýn výrazně levnější. Mohl bych sepisovat nekonečný seznam, který stejně jako „nostalgie po AVU našeho mládí“ nikam nevede, protože každá generace má své výzvy, benefity a trápení.
V roce 2020 jsi vystavoval společně s Josefem Mladějovským v Telegraph Gallery. S tehdejším šéfkurátorem Janem Kudrnou a kurátorem výstavy Domenicem de Chirico jste připravili výstavu s názvem Tabula Rasa Breach. Jakou roli pro tebe hrál tento projekt?
Šlo pro mne v mnoha ohledech o výstavu skutečně nezapomenutelnou. Pepu jsem po oslovení Honzy Kudrny k nadcházející výstavě přizval záměrně. Jeho práci mám dlouhodobě moc rád. Navíc jsme v podobném čase oba začali radikálně překračovat hranice závěsného obrazu, což nakonec ve zkratce vedlo k dohodě, že společným motivem výstavy bude „sloup“. Domenica jsem naopak téměř neznal a zajímala mě možnost importovat do ČR někoho ze zahraničí, nikoliv naopak, jak se obvykle nabízí. Telegraph byl v té době docela novým a neokoukaným prostorem, navíc mimo Prahu, kde mne vždy zajímalo vystavovat pro interakci s novým publikem. Otevřenou spoluprací s Robertem jsem si nicméně na hlavu vylil i gigabajty internetových hejtů. S poměrně s naivním zpožděním jsem si při dané příležitosti poprvé uvědomil, jak fungují emoce a nefungují argumenty v komnatě ozvěn, ale i to, nakolik se dnes souběžně vytlačujeme do identitárních bublin. Cynicky by šlo říct, že to vše jsem podstoupil pro jeden týden trvající výstavu (s ohledem na první nastupující vlnu COVIDu, navazujících karantén a rušení kulturních programů). Pravdou ovšem zůstává, že právě tahle výstava byla zásadním formálním obratem v mé současné tvorbě.
V prostorách schodiště Telegraphu jsou aktuálně umístěny tvoje díla ze série Porn Star Selection ze Sbírky Roberta Runtáka. Jakým způsobem si má divák díla spojit právě s tématem pornoprůmyslu?
Porn Star Selection míří kamsi mezi olejomalby Reného Magritta z cyklu Klíč ke snům z roku 1930 a sérií obrazů Jana Šerých nazvaného Indexy z roku 2008. Magritte surrealistickým způsobem ukazuje na konflikt mezi obrazem, jazykem a realitou, zatímco Indexy ve zkratce odkazují ke kategorizovaným seznamům pornografických webových stránek, přičemž mezi hesly autor vyloučil všechny položky, které lze chápat jako explicitně sexuální. Obrazy Magritta jsem znal převážně z knih, a Indexy poprvé viděl naživo na Honzově výstavě Nejlepší ze všech špatných řešení v Galerii Blansko. Spolu se subverzivním názvem výstavy mi na několik let nedaly spát. Návazně vznikla moje série, která byla inspirována uměleckými jmény pornohereček v jejichž přezdívkách se často objevují motivy různých barev: Sarah Gold, Sasha Grey, Alexis Silver, Tori Black, Delta White, ad. Vedle toho, že jsou povrchy jednotlivých kruhů provedeny v metalických barvách, měkké kruhy navíc odkazují k tělesnosti našich těl. Výsledkem je hypertrofovaný, líbivý, lascivní obraz a tisíce bezděčných kliknutí na mé webové stránky při vyhledávání pornografie, nikoliv umění. V roce 2021 na cyklus navázala moje další série s titulem Palindrom: PAIN & GAIN věnovaná ženské černošské kulturistice a jejímu ideálu krásy. Ale o odéru posiloven, záři reflektorů a o předobrazu Věry Mikulcové až někdy příště…
Jana Bernatová & Petr Dub: Asymetrická rovnice (Etcetera ART), 2023
Autor: Mira Macík
