Jste malíř, grafik, ilustrátor, autor knih a také divadelní a performativní umělec. Jak balancujete mezi všemi svými uměleckými identitami?
Všechno je to autorská tvorba, která vychází ze mě. Všemi svými činnostmi říkám podobné věci, jen zkouším různé prostředky. Třeba profesionální ilustrátoři nebo scénografové to mají mnohem těžší, každý měsíc, čtvrtrok, nebo jak dlouho na jedné věci pracují, se musí úplně přeladit na jinou myšlenkovou vlnu jiného autora, ke kterému přeskočí. Moje identita je stále stejná, ta se nemění. Někomu by se mohlo zdát, že jsem se zbláznil, že zkouším všechno, a na nic z toho, kromě výtvarného umění, nemám žádnou školu. Psaní, hudbu i divadlo dělám velmi intuitivně. Společným jmenovatelem je ale to, že vytvářím obrazy. Ať už dvojrozměrné na plátně nebo na papíře, nebo trojrozměrné scénické obrazy v divadle, anebo obrazy, které popisuji třeba prostřednictvím písní nebo nějakého textu v knížce.
Mění se důležitost těchto vašich rolí v čase? Cítíte se například být víc malířem, když připravujete výstavu maleb?
Je jasné, že to, co momentálně dělám, je to nejdůležitější a nemůžu „žárlit“ na tu jinou práci, kterou bych namísto toho mohl dělat. Všechno závisí na podmínkách a výzvách a na tom, jaké mám konkrétní možnosti. Samozřejmě to není tak, že když se blíží termín výstavy, 14 dní před ní maluji a pak to vystavím. Jsou to většinou zásoby těch malířských nebo kreslířských prací, které vznikají průběžně. Já si je pak třídím do takových tematických okruhů a z nich pak vznikají výstavy. Když se blížilo třeba nějaké divadelní představení, které nebylo improvizované, pár týdnů předem byla možnost si ho nazkoušet, věnoval jsem se tedy divadlu. Po odehrání se jsem se ale zase vrátil k malování, protože další hraní mě čekalo třeba až za dva měsíce.
Takže je to o nějaké práci s časem…
Je to trochu práce s časem, ale hlavně s podmínkami. Protože toho dělám víc, nemám pak problém, když se mi stane to, co se stalo před týdnem – spadl mi kus omítky ze stropu v ateliéru a v podstatě jsem nemohl malovat. V jiné prázdné místnosti, která se bude rekonstruovat, využil jsem ji a vrhnul jsem se na ilustrace, které jsem měl stejně v plánu. Tentokrát to nejsou ilustrace k mému textu, ale ke knížce Jiřího Dědečka a Petra Váši. Zkrátka se nechám unášet tím, co se právě stane. Když jsem pobýval pár měsíců v New Yorku u rodiny, tak tam taky jsem také neměl prostor pracovat na větších věcech. Tak jsem zatím pracoval na textech do knížek.
Byl jste členem skupiny Tvrdohlaví. Funguje skupina nějakým způsobem i dnes? Poslední oficiální společná prezentace byla roku 2007 v Ostravě s reprízou v roce 2008 v Praze. Myslíte si, že by si skupina zasloužila nějaký comeback, nebo je to už něco, co zůstává jen v historii?
Loni jsem byl po dvaceti letech zase přizván na výtvarné sympozium „Dílna“ v Mikulově (k zakládajícím aktérům sympozia patřili v roce 1994 sochaři ze skupiny Tvrdohlaví, mezi nimiž byl i Petr Nikl, pozn. red.). Kurátor Jaroslav Róna se rozhodl třicátý jubilejní ročník sympozia pojmout jako takový návrat a přizval některé z bývalých členů Tvrdohlavých. Společně jsme tam prožili intenzivní měsíc, kdy jsme měli k dispozici zámek a po dlouhé době jsme trávili čas spolu s dalšími čtyřmi bývalými členy. Celý ten měsíc jen nedělal nic jiného, než jsem prostě jen maloval. Poslední výstava ještě za činnosti skupiny ale byla v roce 1991 v Městské knihovně v Praze. Tam jsme skupinu rozpustili, protože nás jak ty vnější, tak ty vnitřní okolnosti nasměrovaly jinam. I co se týče ambicí a prosazení.
Hrála v tom zřejmě roli i změna režimu…
Začali jsme za totality a po revoluci nám už existence skupiny tolik nedávala smysl. Zároveň se i naše práce začaly více rozestupovat a už nám scházelo to archetypální pojítko, které tam bylo v těch 80. letech.
To ale nebyl úplný konec, na retrospektivní výstavě na konci devadesátých let jste se znovu spojili…
Bylo to v roce 1999 na výstavě TVRDOHLAVÍ IV ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Byl to trochu takový návrat v čase, vystavovali jsme věci, které vznikly ještě za fungování skupiny, tedy mezi lety 87 a 97, ale i po jejím ukončení. Takže to byla taková těžko uchopitelná výstava, když už jsme vlastně neexistovali. Nešlo o nějaký comeback, spíš to bylo takové přátelské setkání.
Této výstavy se tehdy neúčastnil jeden z bývalých členů Jiří David…
A to právě z těch důvodů, že to bylo takové schizma. Skupina, která už vlastně neexistovala, měla výstavu pod stejnojmenným názvem, kde se nevystavovaly jen práce z doby, kdy byla skupina činná, ale i ty práce nové. Otázku názvu jsme tehdy řešili tak nějak všichni bývalí členové. Shodli jsme se na tom, že kdybychom připravovali nějakou výstavu do budoucna, byla by historizující, tedy složená pouze z věcí, které se týkají právě toho přelomu osmdesátých a devadesátých let.
Přesuňme se do současnosti, blíží se výstava Signál IV, která je zaměřená na výběr děl z 80. let ze Sbírky Roberta Runtáka. Vaše díla budou její součástí. Kam se posunul váš výtvarný projev od osmdesátých let, tedy od doby rozpadu Tvrdohlavých?
V tématech, na kterých pracuji, jsem konzistentní, i když některá nová mohou přibývat. Spíš jsem si časem vytvořil tu zvláštní souběžnost s jinými aktivitami, které v těch 80. letech tako stejnoměrně rozběhnuté nebyly. Tehdy jsem se nejvíc věnoval výtvarnému umění, i když už tehdy jsem měl loutkové divadlo a něco jsem si skládal na nástroje, ale bylo to velmi intimní. Psal jsem tehdy taky nějaké texty, které vyšly o dvacet let později, takže jsem měl určitou zásobu. Řekl bych ale, že všechno to bylo tak nějak souběžné…
Ale ta prezentace vašich děl se dávkovala.
Ano, tehdy v době skupiny Tvrdohlaví jsem měl těžiště ve výtvarném umění. Měl jsem i samostatnou výstavu v roce 87, kterou dělali manželé Ševčíkovi v Praze. Tehdy jsem byl jsem chápán a viděn po té výtvarné stránce. Po revoluci se pak začaly objevovat další možnosti, otevřelo se třeba Divadlo Archa a já jsem mohl dělat nejenom loutkové divadlo, ale i vizuálně experimentální činohru. Tak jsem se začal věnovat víc té performativní práci. Zároveň s tím jsem stále skládal nějaké písničky, ale veřejně jsem začal koncertovat až na konci 90. let, na to jsem si počkal, protože jsem se realizoval jiným způsobem. A po roce 2000 mi začaly vycházet i knížky, především prostřednictvím nakladatelství Meander a Aulos. Takže to uvádění těch mých jiných než výtvarných počinů na veřejnost bylo takové postupné. Důležité bylo, že jsem začal experimentovat s projekty, které zahrnovaly jak divadelní, tak koncertní i výtvarnou zkušenost. Tak vznikl interaktivní projekt Hnízda her v roce 2000 v Rudolfinu. A později celý cyklus výstav Orbis pictus a Orbis pictus Play.
Podílel jste se také na prezentaci České republik na světové výstavě Expo 2005 v Japonsku…
Ano, na tom interaktivním principu jsem v Japonském Aichi koncipoval Zahradu fantazie a hudby v českém pavilonu. Když se vrátím k tomu svému vývoji, ten se odvíjel tím objevováním různých vizuálních možností, spíš, než bych zkoušel jiné stylové formy jako výtvarník. Na začátku jsem dělal věci realistické, poté jsem vycházel z fantazie, pak díla úplně automatická, což byl případ kreseb z výstavy Napojení (v Telegraph Gallery proběhla od prosince 2023 do března 2024, pozn. red.). A postupně jsem došel ke svobodné poloze, kdy nepracuji svou vlastní rukou, ale hodně využívám právě té performativní zkušenosti a je to na pomezí divadelního zážitku z toho okamžitého a naprosto spontánního dění. Souběžně s tím asi ale zase „odskočím“ i k malbě téměř realistického obrazu, nebo k námětu z fantazie. Spojovacím momentem je tady inspirace přírodou. V tom klasickém slova smyslu jsem, jako mnozí jiní, fascinován existencí přírodních věcí, a to zkoumám prostřednictvím květin, rostlin, zvířecích těl nebo portrétů lidí. Fascinuje mě ta vizualita přírody, kterou střídám s vizualitou náhodnosti. Ale protože je ta náhodnost vzniká přirozenými procesy, je si vlastně s přírodou strašně blízká.
Vytvořil jste grafiku Podpojení, která vznikla ve spolupráci s Telegraph Gallery v rámci performance přímo v galerii. Jde o samovolně vzniklý obrazec vytvořený stopami elektronických strojků a hraček.
Zahrál jsem si s variantou slova Napojení. Šlo o napojení se na nějaké médium, napojení se na důvěru v to, že když na nakloněné rovině samospádem něco nechám udělat tyto elektronické mršky, vznikne něco zajímavého.
Jak vlastně tato technika vznikla?
Přirovnal bych to třeba k akustickým kresbám, které Milan Grygar dělal už v roce 1960. Když jsem se narodil, člen japonské skupiny Gutai měl takovou baterii na vozíčku, se kterou jezdil tam a zpátky, která pouštěla barvu. Bylo to něco, co Pollock dělal v Americe ručně. Není to nic nového, použít něco, co zanechává stopu. Já jsem se zase inspiroval přírodou. Když člověk vidí červotočí cestičky v kůře stromů nebo žilky na skále. Na ně jsem si vzpomněl, když jsem v hračkářství kupoval tyhle pohyblivé věci, které nemají kolečka, ale vibrační pohon, nebo se jen excentricky točí a ten jejich pohyb je svobodný a neočekávatelný, a začal jsem je používat při představeních a performancích, kde si mimoděčně žily se mnou na té ploše a dělaly tam nějaký zadní nebo přední plán. Zlobily mě tím, jak jsem je nedokázal ukočírovat. A to se mi právě líbilo. Jednou jsem si všimnul, že po sobě v krupici, kterou jsem při performance používal, zanechaly stopu podobnou stopě živého organismu. Začal jsem tedy experimentovat s tím, že jsem papír posypal pigmenty a nechal hračky jezdit po něm a zanechávat stopu. Když se pak zbytek pigmentu odfoukl, vznikla kresba podobná energetické mapě. Napřed jsem si myslel, že to pro mě bude jen taková bláznivá abstrakce, kterou po představení vyhodím. Ale když jsem viděl, jak imaginativní ty abstrakce jsou, úplně jsem zíral a začal jsem přemýšlet, jak s nimi naložit. A tak jsem se dostal k tomu, že jsem k různým masážním strojkům nebo k vibračním kartáčkům na zuby začal třeba provázkem, nebo jiným způsobem, připevňovat mističky s tuží, aby mohly zanechávat stopy.
Jak dlouho se už této technice vlastně věnujete?
Bude to už deset let a pořád jsem se toho nenabažil. Kolikrát jsem si říkal, že bych toho už mohl nechat, ale pokaždé je tam nějaká jiná rovina té mapy, která mi ex post navozuje nějaké obrazce, které jsem sám nezapříčinil, jenom jsem napomohl tomu, aby vznikly, což je pro mě stále zajímavý postup. Podobně je to u těch rozpíjených věcí tuží, kdy nakloním rovinu a nechám stékat a rozpouštět vodu s tuží do rýžového papíru, který hodně nasává. A taky je to nekontrolovatelné, kam ta voda půjde, protože to je zrovna tak nekontrolovatelný přírodní proces. A právě proto u toho vznikají věci, které hodně připomínají přírodní útvary. K této technice, která by pro mě dřív nic neznamenala, jsem se ale propracoval až postupně, až díky svým jiným činnostem, díky performancím a improvizacím při nich. Nebyl v tom žádný plán, že budu dělat věci, které jsou absolutně automatické. Do té doby jsem dělal automatické v tom smyslu, že je dělala moje ruka, kterou jsem se snažil neřídit rozumem, třeba se na ni nedívat, nebo s ní jen těkat a pak až zjistit, co to vlastně vzniklo a tím se dál inspirovat. Něco, co by nedělala moje ruka, jsem do té doby nikdy předtím nezkusil. Tahle cesta stojí za grafikou Podpojení, která vznikla v rámci performance u doprovodného programu k výstavě Napojení.
Co plánujete v následujících měsících nebo letech? Čím se dál zabýváte a jaké máte umělecké ambice?
Já si nedělám žádné plány ani nechci mít žádné ambice. Protože vím, že to nejlepší přijde samo, bez nějakého chtění. Je to nějaký princip práce, když jedno vychází z druhého krok za krokem a já vlastně nevím, kam mě to dovede. Takhle mě to vzrušuje a je to pro mě dobrodružné. Ale nevylučuje to jiný přístup, kdy spousta lidí pracuje s tím, že nejdřív mají nějakou vizi, kterou poté zrealizují. Což já taky napřed částečně mám, ale snažím se tam nechávat velký prostor, abych nelpěl příliš na tom, co jsem si dopředu vykonstruoval. Aby tam byla ta možnost napojení té samovolnosti, ať už částečné nebo úplné. Já se až v průběhu toho procesu dozvídám, co to vůbec vzniká. Když třeba maluji portrét podle fotky, kterou jsem sám vyfotil, tak sice vidím, co dělám. Ale tím, že tam buduji třeba určité světlo, tak vzniká ještě něco nad tím, není to jen omalovánka fotky. Je to nějaký ponor do času, prostoru a světla. Je způsob meditace, kdy jsem s časem a s jsoucnem a žádné plány nemám, jsem jaksi rozprostřen. V plánu je výstava, na kterou budu v určitém časovém horizontu něco chystat, zatím ještě přesně nevím, co. Dneska jsem si zrovna říkal, že po mě sice kurátor Pavel Lagner pro připravovanou výstavu v Galerii Václava Špály chtěl pro změnu spíš malby, protože minulá výstava byla spíš performativní projekt, ale moje uvažování o té výstavě vychází z konkrétních podmínek a z toho, jak se dá vzít do hry prostředí. Nebaví mě hotová díla jenom přesouvat z jednoho místa na druhé, jen něco ubrat, přidat. Ale líbí se mi víc site specific práce pro dané místo a čas, a za použití materiálu, který právě mám, a co mě s ním v dané chvíli napadne zkusit.
